ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1205.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1205/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2004 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2004, sp. zn 8 To 98/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 165/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 1 T 165/2000, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že
„1/ dne 13. 7. 1998 jako jednatel a jediný společník firmy S. B., s. r. o. předal neustanovené osobě osobní automobil tov. zn. Daewoo Leganza CDX, přestože toto vozidlo bylo předmětem leasingové smlouvy uzavřené mezi firmou S., s. r. o. B. a firmou C., a.s. P. dne 23. 4. 1998, podle níž toto vozidlo bylo ve vlastnictví firmy C., a.s. a v nájmu firmy S., s. r. o. B. a toto předání věci bylo učiněno v rozporu se zmíněnou smlouvou, sjednané leasingové splátky nebyly uhrazeny a vozidlo nebylo vráceno majiteli a způsobil tak firmě C., a.s. škodu ve výši 305.277,- Kč,
2/ dne 31. 7. 1998 jako jednatel a jediný společník firmy S. B., s. r. o. předal neustanovené osobě osobní automobil tov. zn. Fiat Marea Weekend SW 1,6 SX, přesto, že toto vozidlo bylo předmětem leasingové smlouvy uzavřené mezi firmou S. B., s.r.o. a vlastníkem věci firmou C. L., a. s. O., přičemž toto předání bylo učiněno v rozporu se zmíněnou smlouvou, sjednané leasingové splátky nebyly uhrazeny a vozidlo nebylo vráceno majiteli a poškozené firmě C. L., a.s. byla způsobena škoda ve výši 265.498,- Kč,
3/ v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu roku 1998 předal Ing. D. T., na úhradu dluhu, který měl vůči této osobě, elektrickou troubu zn. Electrolux EOB 948 X přesto, že tato byla předmětem smlouvy o finančním pronájmu uzavřené dne 28. 1. 1998 mezi obžalovaným a vlastníkem věci společností H. C., a.s. B., přičemž toto předání věci bylo v rozporu se zmíněnou smlouvou a poškozené firmě H. C., a.s. vznikla škoda ve výši 16.149,- Kč,
4/ v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu roku 1998 odprodal vařidlovou desku zn. Elektrolux EHL 615X přesto, že tato byla předmětem smlouvy o finančním pronájmu uzavřené dne 28. 1. 1998 mezi obžalovaným a společností H. C., a.s. B., přičemž tento odprodej věci byl v rozporu se zmíněnou smlouvou a vlastníku věci, firmě H. C., a.s. tak vznikla škoda ve výši 12.947,- Kč,
5/ v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu roku 1998 odprodal HI-FI systém zn. Panasonic SL-AK 5EP přesto, že tato věc byla předmětem smlouvy o finančním pronájmu uzavřené dne 28. 1. 1998 mezi obžalovaným a společností H. C., a.s. B., přičemž tento prodej byl v rozporu se zmíněnou smlouvou a vlastníku věci, firmě H. C.t, a. s., tak vznikla škoda ve výši 4. 533,- Kč,
6/ v přesněji nezjištěné době v měsíci listopadu roku 1998 předal Ing. D. T., na úhradu dluhu, který měl vůči této osobě, automatickou pračku zn. Siemens WM 20850BY přesto, že tato byla předmětem smlouvy o finančním pronájmu uzavřené dne 28. 1. 1998 mezi obžalovaným a společností H. C., a.s. B., přičemž toto předání věci bylo v rozporu se zmíněnou smlouvou a vlastníku věci, firmě H. C., a.s., tak vznikla škoda ve výši 7.508,- Kč.“
Podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 2 T 68/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 6 To 220/2000, a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 3 T 68/2001, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 3 T 68/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným společnostem L. Č. s., a.s. P. částku 305.277,- Kč, C. L., a.s., pobočka O. částku 265.498,- Kč a H. C., a.s. B. částku 41.136,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti L. Č. s., a.s. P., C. L., a.s., pobočka O. a H. C., a.s. B. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 8 To 98/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 5. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytknul, že důsledně nevycházely ze skutkových zjištění, která byla ve věci učiněna a věc nesprávně hmotně právně posoudily. Nalézací i odvolací soud podle jeho názoru porušily základní zásady trestního řízení a naprosto nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V důsledku toho nebylo možné dostát kritériím naznačeným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a hodnocení ve věci provedených důkazů proto nebylo v souladu s uvedeným zákonným ustanovením. Podle dovolatele soudy rozhodovaly za situace, kdy pro své rozhodnutí neměly dostatečné podklady, a to přesto, že obhajobou byly navrhovány potřebné důkazy (především nebyli vyslechnuti svědci R. Š., M. J. a D. H. a nebyly provedeny ani listinné důkazy). Odvolací soud proto rozhodl o zamítnutí odvolání za situace, kdy nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolatel v návaznosti na to dovodil porušení svých práv na spravedlivý proces, a to nejen porušení trestního řádu, nýbrž i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11 (konkrétně čl. 6 bodu 3 písm. d/).
Dále - ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - dovolatel uvedl, že soud nesprávně kvalifikoval jeho obchodně právní jednání jako statutárního orgánu firmy ohledně svěření vozidel, která firma měla na leasingovou smlouvu, k rozvíjení podnikatelských aktivit za přispění dalšího subjektu – fyzické osoby nyní známé pod jménem R. Š., tehdy vystupující pod jménem M. D. Zdůraznil přitom, že postupoval v dobré víře a zcela legálně na základě čl. 1.5.8. smlouvy uzavřené se společností C., v němž je uvedeno, že užívání předmětu leasingu fyzickými osobami, prostřednictvím nichž leasingový nájemce uskutečňuje svou podnikatelskou činnost, nevyžaduje předchozí písemný souhlas pronajímatele vozidla. V souvislosti s tím uvedl, že podnájemní smlouva jasně vymezovala účel, pro jaký bylo vozidlo firmě D. M. D. zapůjčeno do podnájmu. Soud podle jeho přesvědčení tuto skutečnost vadně hmotně právně posoudil, neboť kriminalizoval smluvní akt, který nebyl v rozporu se smluvními ujednáními mezi obchodními partnery ani s právním řádem České republiky.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný konstatoval, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti s tvrzením, že byla dána fikce doručení podle §64 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. ř., aniž měl řádným způsobem doloženo, že byly splněny náležitosti postupu, kterým pošta vyrozumívá dotčenou osobu o uložení zásilky. Podle dovolatele soud neměl žádným způsobem ověřenou skutečnost, že dne 28. 4. 2004 byl zpraven o uložení zásilky s vyrozuměním o konání veřejného zasedání. Zdůraznil, že se chtěl tohoto veřejného zasedání zúčastnit, ale nebyl o jeho termínu uvědoměn. K tomu, že nebyl vyrozuměn o veřejném zasedání, podle svého přesvědčení žádným způsobem vědomě nepřispěl. Dovodil pak, že způsob doručování zvolený soudem je obcházením ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. (při předvolávání k veřejnému zasedání není možné uložit doručovanou zásilku). Soudu druhého stupně v té souvislosti vytknul, že nebyl k veřejnému zasedání předvolán, a tento postup označil za poškození svých procesních práv s tím, že se chtěl k důkazní situaci u veřejného zasedání osobně vyjádřit. Dodal rovněž, že soud v souvislosti s rozhodnutím o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (dne 18. 5. 2004) shledal, že byla zachována lhůta k přípravě na toto veřejné zasedání, přestože soudem deklarovaná úložní doba skončila dne 14. 5. 2004, tedy v kratší časový okamžik než vyžaduje zákon (pět dní).
S těmito argumenty dovolatel navrhl, aby dovolací soud „zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci ve smyslu ust. §265m tr. řádu rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obžalovaného zprostí obžaloby dle ust. §226 písm. b) trestního řádu.“
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Dovolatel namítá, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání o podaném odvolání, které se konalo dne 18. 5. 2004 (nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby odvolací soud provedl předmětné veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti), neboť nebyl o jeho konání (bez svého zavinění) vyrozuměn a nebyla ani zachována zákonná lhůta k přípravě na toto jednání. Současně namítá, že měl být k veřejnému zasedání předvolán, a dovozuje obcházení ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za relevantní.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Podle §263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Logický výklad (argumentum a contrario) tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný M. H. nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání nezbytná.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
V posuzovaném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obžalovaného nezbytná. Nepovažoval totiž za potřebné vyslýchat obviněného, požádat jej o bližší vyložení odvolání, ani provádět důkazy, ve vztahu k nimž by musel obviněnému dát možnost vyjádřit se (v úvahu nepřicházel požadavek umožnit obviněnému vyjádřit se k opravnému prostředku jiného subjektu). Za tohoto stavu věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, jestliže obviněného k veřejnému zasedání o odvolání nepředvolal a rozhodl se jej o konání tohoto veřejného zasedání pouze vyrozumět. Tento postup nelze označit za obcházení zákona (ustanovení §64 odst. 4 písm. a/ tr. ř.).
Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl–li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne–li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Podle §64 odst. 4 tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle §64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se a) obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.
Uložení zásilky a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi tedy nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání (viz rozh. č. 38-II./2003 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je třeba konstatovat následující skutečnosti. Již v přípravném řízení, konkrétně při prvém výslechu v procesním postavení obviněného M. H. uvedl adresu pro doručování, a to tzv. přechodné bydliště Bl. Posléze, již v řízení před soudem prvého stupně při hlavním líčení dne 19. 3. 2001 udal adresu svého bydliště R. Na tuto adresu mu pak bylo v dalším průběhu řízení doručováno. Při hlavním líčení dne 28. 8. 2003 obviněný sice potvrdil, že má trvalé bydliště na adrese R., okres Bl., současně ovšem sdělil, že se toho času zdržuje na adrese O., Bl. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 28. 8. 2003, č. l. 309, podle něhož ke svým osobním údajům uvedl: „… trvale bytem R., okr. Bl., t. č. O., Bl., …“). Na tuto nově uvedenou adresu mu pak byly doručeny (jak vyplývá z obsahu spisu) zásilky, a to konkrétně usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 1 T 165/2000, předvolání k hlavnímu líčení konanému dne 14. 1. 2004 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 1 T 165/2000.
Obviněný tak de facto, byť výslovně nepoužil slov zákona, udal novou adresu pro účely doručování. V souvislosti s tím je nutno konstatovat, že z hlediska ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. (a možnosti jeho aplikace) není nezbytné, aby obviněný takovou adresu označil výslovně a pouze slovy zákona. Podstatné je, aby z jeho sdělení bylo zřejmé, kam mu mají být rozhodnutí, předvolání, vyrozumění a další listiny v rámci trestního řízení zasílány. V daném případě již soud prvního stupně důvodně považoval za novou adresu určenou obviněným k doručování adresu O., Bl., kam mu také úspěšně a opakovaně v průběhu poměrně dlouhé doby (od léta 2003 do počátku roku 2004) doručoval shora uvedené písemnosti. I proto rovněž odvolací soud právem považoval uvedenou adresu za adresu určenou pro doručování a na tuto adresu zaslal obviněnému vyrozumění o veřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2004 (vzor 7a tr. ř. instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001. č.j. 505/2001 – Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy).
Na základě uvedeného lze tedy učinit závěr, že vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání bylo obviněnému zasíláno na adresu, kterou označil právě pro účely doručování. Byla-li předmětná zásilka uložena dne 28. 4. 2004, pak se zřetelem k citovanému ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. bez ohledu na to, zda se obviněný o uložení dověděl či nikoliv, nastala desátého dne poté (resp. dne 10. 5. 2004 se zřetelem k ustanovení §60 odst. 3 tr. ř., neboť 8. 5. 2004 a 9. 5. 2004 byl den pracovního volna a současně státní svátek a den pracovního klidu) zákonná fikce jejího doručení (fikce vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání).
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z výše rozvedených skutečností týkajících se okamžiku doručení vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání o odvolání vyplývá, že pětidenní lhůta k přípravě na toto veřejné zasedání byla též u něho zachována.
Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně a obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny.
K uvedeným skutečnostem je třeba dále zdůraznit, že se obviněný sám svým jednáním, pokud při vědomí toho, že je proti němu vedeno trestní stíhání, že podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, o kterém musí být rozhodnuto odvolacím soudem a lze tudíž očekávat jednání o tomto (řádném) opravném prostředku, vycestoval (podle sdělení obhájce v odvolacím řízení) na delší dobu z České republiky, aniž by tuto skutečnost soudu oznámil (ostatně nesdělil ji ani svému obhájci, který se ji dozvěděl teprve následně od jeho družky), zbavil možnosti využít svých procesních práv. Dodat je nutné, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným požadavkům a chování obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný M. H. však v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatňuje primárně výhrady vůči skutkovým závěrům rozvedeným v rozhodnutích soudů obou stupňů (jádrem jeho výhrad jsou námitky skutkového charakteru). Namítá sice, že jednal v souladu s tzv. leasingovou smlouvou uzavřenou s firmou C., a.s. P., když zapůjčil vozidlo firmě D. M. D. (resp. R. Š.) do podnájmu, neboť šlo o zapůjčení související s rozvíjením podnikatelských aktivit za přispění činnosti dalšího subjektu, přičemž odkazuje na výše zmíněnou podnájemní smlouvu, a dovozuje, že soud tuto skutečnost vadně hmotně právně posoudil, tím ovšem ve skutečnosti napadá skutkové závěry soudu prvního stupně potvrzené soudem odvolacím podrobně odůvodněné a rozvedené v jejich rozhodnutích, podle nichž – stručně shrnuto - obviněný předal vozidla jiné osobě, a to nikoliv za účelem obchodní spolupráce či sjednávání nových obchodních případů (nalézací soud toto zjištění vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí konstatováním, že obviněný „…předal neustanovené osobě osobní automobil tov. zn. Daewoo Leganza CDX, přestože toto vozidlo bylo předmětem leasingové smlouvy uzavřené mezi firmou S., s. r. o. B. a firmou C., a.s. P. dne 23. 4. 1998, podle níž toto vozidlo bylo ve vlastnictví firmy C., a.s. a v nájmu firmy S., s. r. o. B. a toto předání věci bylo učiněno v rozporu se zmíněnou smlouvou …“).
Je tudíž zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím, přičemž prosazuje odlišný skutkový stav, a teprve v návaznosti na to činí závěr o tom, že soud jeho jednání nesprávně hmotně právně posoudil (kriminalizoval smluvní akt, který nebyl v rozporu se smluvními ujednáními mezi obchodními partnery ani s právním řádem České republiky).
Z uvedených skutečností je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tak v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání v uvedeném směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že každý dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buďto nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou (chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho soud měl do výrokové části pojmout), nebo sice určitý výrok byl učiněn, ale není úplný (např. výrok o nepodmíněném trestu je neúplným výrokem, jestliže soud nerozhodl o způsobu výkonu tohoto trestu). Dovolatel ovšem nekonkretizoval vadu či vady napadeného rozhodnutí, v nichž by tento dovolací důvod, pokud se na něj formálně odvolává, měl spočívat.
Námitky dovolatele však nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zákona č. 200/2002 Sb., jímž bylo s účinností od 24. 5. 2002 novelizováno ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba poznamenat, že konkrétní námitky, jež obviněný v rámci svého dovolání uplatnil, pak z důvodů již shora rozvedených nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Pokud totiž argumenty uplatněné ve vztahu k tomuto důvodu směřují vůči tvrzené neúplnosti důkazního řízení, proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům napadených rozhodnutí, je třeba opětovně zdůraznit, že v řízení o dovolání nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý