ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1241.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1241/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2004 o dovolání, které podal obviněný F. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 8 To 183/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 T 418/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 2 T 418/2002, byl obviněný F. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., jichž se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 13. 7. 2002 v době kolem 20.30 hod. v L., okr. B., na ulici B., na soukromých pozemcích, fyzicky napadl souseda A. V., a to tím způsobem, že jak V. stál na podezdívce své garáže ohnutý v předklonu a vytahoval laťky nastrkané obžalovaným H. pod izolací jeho garáže, obžalovaný H. ho vycházkovou holí udeřil dvakrát přes záda, dvakrát do zadní části hlavy a když se V. narovnal, tak ho udeřil jedenkrát do přední části hlavy přes nos, a dále chtěl v jeho fyzickém napadání pokračovat, ale V. se podařilo obžalovaného chytit za ruce a odtlačit ho k jeho rodinnému domu, přičemž během tohoto fyzického napadání obžalovaný vyhrožoval V. slovy:“Nech toho, ty hajzle, nebo tě zabiju“, což vyjadřoval takovou intenzitou, že to u V. vzbudilo důvodnou obavu, že své výhružky o těžké újmě splní, takto svým jednáním obžalovaný H. způsobil V. pohmoždění nosu, otok nosního hřbetu, povrchní tržnou ranku na pravé straně nosu a hematom na pravém hyždi, tedy zranění, které si vyžádalo pracovní neschopnost v době od 14. 7. 2002 do 22. 7. 2002, přičemž k omezení v obvyklém způsobu života nedošlo.“
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §8 odst. 1 tr. zák., §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 8 To 183/2004, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Blansku tak nabyl právní moci dne 15. 6. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný F. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že soudy obou stupňů řádně nevyhodnotily provedené důkazy. Jejich pochybení spatřuje v tom, že neuvěřily jeho obhajobě, potvrzené výpověďmi dvou svědků a listinnými důkazy, a vycházely z výpovědi poškozeného, kterou považuje za pochybnou. V této souvislosti obviněný uvedl, že k odstranění rozporů navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně provedení vyšetřovacího pokusu, který však nebyl připuštěn. Podle jeho názoru je totiž nutné objasnit postavení svědkyně V. a svědka Vo. v době činu z hlediska jejich možností sledovat děj a dále postavení vozidla poškozeného a pohyb poškozeného na jeho vlastním pozemku i pozemku obviněného v rozhodné době. K tomu obviněný dodal, že již v hlavním líčení u soudu prvního stupně se ohledně tohoto objevily rozpory, které nebyly řádně odstraněny, a vznikly tak pochybnosti o zjištěném skutkovém ději a tím i pochybnosti o případné právní kvalifikaci jeho údajného jednání. Dále obviněný poukázal na nedostatečné objasnění charakteru zranění poškozeného, přičemž namítl, že ve věci předložená lékařská zpráva se neshoduje s tvrzením svědků ani neuvádí konkrétní příčinu a mechanizmus vzniku zranění poškozeného. Tím je podle něho zpochybněna i délka pracovní neschopnosti potřebná k vyléčení zranění a z toho vyplývající právní posouzení skutku. V této souvislosti zmínil, že existuje další lékařská zpráva vystavená MUDr. K., která však nebyla předložena. Podle jeho slov, pokud vznikly pochybnosti o zranění poškozeného, měl je již soud prvního stupně objasnit znaleckým posudkem. Obviněný rovněž namítl, že nebyla dostatečně objasněna otázka motivace ke spáchání činu. Zdůraznil, že celé stavební řízení stran garáže sousedů bylo provázeno machinacemi poškozeného a jeho rodiny, kterým se bránil, aby nedošlo k poškození jeho práv. Toto vedlo k tomu, že byl poškozeným napadán u úřadů dopisy, v nichž nebyly uváděny pravdivé skutečnosti, a vše vyvrcholilo podáním trestního oznámení, na základě kterého došlo k jeho (dovolatelově) odsouzení. Soudům obou stupňů vytknul, že se uvedenou otázkou nezabývaly, přičemž vyjádřil přesvědčení, že „toto“ má vliv na právní posouzení údajného činu přinejmenším z hlediska hodnocení stupně společenské nebezpečnosti. V návaznosti na výše uvedenou argumentaci potom obviněný uvedl, že namítá „nesprávnost postupu soudů obou stupňů, na základě kterého nemohlo dojít k řádnému objasnění skutkového stavu věci a v návaznosti na to i k správnému právnímu posouzení činu a určení právní kvalifikace, po případě určení stupně nebezpečnosti činu.“
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že námitky dovolatele zpochybňující hodnocení svědeckých výpovědí, resp. možnosti svědků sledovat skutkový děj, nijak nesouvisejí s právní kvalifikací skutku ani s jiným hmotně právním posouzením a jsou tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Stejně tak i námitky týkající se charakteru zranění poškozeného jsou námitkami primárně skutkovými a nelze je tudíž považovat za právně relevantní. V této souvislosti poukázal na to, že soudy právně posoudily jednání obviněného pouze jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., přičemž pokus trestného činu je charakterizován právě absencí následku, a v návaznosti na to zranění poškozeného, i přes nastalou pracovní neschopnost, nehodnotily jako újmu na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. K tomu dodal, že ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §197a tr. zák. se nevyžaduje, aby výhrůžné projevy pachatele byly doprovázeny reálným použitím násilí, nebo aby pachatel poškozenému způsobil tělesné poškození o určité intenzitě. V souvislosti s tím poznamenal, že popis skutku v tzv. skutkové větě není z hlediska právní kvalifikace podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. zcela přiléhavý, neboť neobsahuje popis závažnějších následků, resp. účinků, které v důsledku jednání obviněného mohly nastat s uvedením důvodů, z jakých nenastaly. Zdůraznil však, že z tohoto důvodu není rozhodnutí soudu dovoláním napadáno, přičemž s ohledem na formalizovaný charakter dovolání a omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu nelze k těmto vadám přihlédnout. Dále uvedl, že za důvodné nelze považovat ani námitky týkající se motivace k trestné činnosti z hlediska jejího vlivu na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť okolnosti sousedského soužití vedoucí až k nenávisti mezi oběma rodinami byly zohledněny již v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a nelze z takovéto motivace dovozovat, že by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl v daném případě pouze nepatrný. V závěru svého vyjádření státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného, pokud je lze vůbec podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný F. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností), přičemž prosazuje vlastní verzi skutkových okolností týkajících se otázky motivace činu. Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
To je zřejmé z konkrétních argumentů v dovolání uplatněných i ze souhrnného konstatování dovolatele, že namítá nesprávnost postupu soudů obou stupňů, na základě kterého nemohlo dojít k řádnému objasnění skutkového stavu věci a v návaznosti na to i k správnému právnímu posouzení činu a určení právní kvalifikace, po případě určení stupně nebezpečnosti činu.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy vycházely po zhodnocení provedených důkazů právě z výše uvedených skutkových závěrů (které jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí odůvodněny a rozvedeny) a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý