ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1264.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1264/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2004 o dovolání, které podali obvinění J. B. a R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 7 To 235/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 402/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 13 T 402/2002, byli obvinění J. B. a R. K. uznáni vinnými dílem dokonaným a dílem nedokonaným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustili tím, že „společně po předchozí vzájemné domluvě prostřednictvím R. B. v době od 10. října 2000 do 16. října 2000 postupně na lesním pozemku v k. ú. S., obec D., okr. J., ke škodě pozůstalých po zemřelé M. M., a to Mgr. V. M., J. M., M. K. a J. B. nechali vytěžit bez jejich souhlasu a bez povolení celkem 332,62 m3 dřevní hmoty v hodnotě 492.900,- Kč, přičemž část dřeva se podařilo prodat a zbývající část se z důvodu zásahu policie prodat nepodařilo.“ Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden a půl roku, jehož výkon byl každému z nich podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Mgr. V. M. a J. M. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byli obvinění J. B. a R. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, kterého se měli dopustit tím, že společně po předchozí vzájemné domluvě prostřednictvím R. B. v době od 10. října 2000 do 16. října 2000 postupně na lesním pozemku v k. ú. S., obec D., okr. J., ke škodě J. K. nechali vytěžit 13,09 m3 dřevní hmoty v hodnotě 20.900,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obvinění J. B. a R. K. a poškození Mgr. V. M. a J. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 7 To 235/2004, jímž všechna podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě tak nabyl právní moci dne 17. 6. 2004 (§139 odst. 1 písm.b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění J. B. a R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelé zdůraznili, že skutku, z jehož spáchání byli uznáni vinnými, se nedopustili. Namítli, že jejich vina nebyla provedenými důkazy náležitě prokázána, neboť provedené důkazy hodnocené ve vzájemné souvislosti přináší závěr jiný, přičemž dovodili, že soudy při hodnocení provedených důkazů pochybily a učinily nesprávný závěr pro své rozhodnutí o vině a trestu. Dále se dovolatelé podrobně vyjádřili k jednotlivým provedeným důkazům. Uvedli, že v jejich neprospěch svědčí pouze výpovědi svědků R. B. a H. st., kteří však, dle jejich názoru, vypovídali zcela účelově z důvodu, že se na neoprávněné těžbě dřeva sami podíleli. K výpovědi H. st. dodali, že s ohledem na to, že tento svědek v mezidobí zemřel, nebylo možné ho vyslechnout o předmětných skutečnostech v rámci hlavního líčení a tudíž výpověď R. B. tak zůstala jediným usvědčujícím důkazem. Další důkazy, a to výpovědi svědků H. ml., P., O., D., Pl. a S., vyzněly podle slov dovolatelů v jejich prospěch. V souvislosti s těmito svědeckými výpověďmi namítli, že „kdyby byly tyto soudem hodnoceny správně, musel by soud minimálně konstatovat, že z těchto výpovědí v žádném případě nevyplynul závěr, že by se měli předmětného jednání dopustit“. Naopak, dle názoru obviněných, tyto důkazy prokazují jejich nevinu a nasvědčují tomu, že nejpravděpodobnějším pachatelem daného skutku je R. B., který se sám rozhodl les vykácet, aniž by k tomu obdržel od obviněných nějaký pokyn. V návaznosti na výše uvedené obvinění opětovně konstatovali, že soudy pochybily při hodnocení provedených důkazů, přičemž toto tvrzení demonstrovali citací hodnocení výpovědí svědka Pe. a O. z rozsudku soudu prvního stupně. Dále zpochybnili závěr soudu prvního stupně o tom, že svědek R. B. byl přesvědčen o legálnosti celé akce z důvodu, že „tato domněnka soudu je dle názoru obviněných v příkrém rozporu s tvrzením znalce, který ve svém znaleckém posudku uvedl, že smlouvu na vytěžení dřevní hmoty, kterou se R. B. prokazoval, J. B. nepodepsal a naopak, že s velkou pravěpodobností si ji podepsal sám R. B.“. Dodali k tomu, že R. B. měl vystaven živnostenský list na těžbu lesa, tuto činnost nevykonával poprvé a tudíž musel vědět, že mimo smlouvy s vlastníkem je potřebný i souhlas příslušného odboru životního prostředí. Z toho pak vyvodili, že jmenovaný svědek nemohl být přesvědčen o legálnosti celé akce, tak jak uvedl soud. Poukázali rovněž na skutečnost, že na místě činu byl policií přistižen právě R. B. a většina účastníků těžby vypověděla, že byli R. B. ujišťováni, že má řádná povolení k provedení těžby. Obvinění dále soudu vytkli, že shledal svědky obhajoby jako nevěrohodné, aniž by tento závěr nějak důkladněji zdůvodnil. Zpochybnili pak výpověď svědkyně K. Nakonec konstatovali, že jim není známo, na základě jakých skutečností soud rozhodl o zproštění obžaloby R. B. z trestného činu krádeže v totožné věci, přičemž vyjádřili domněnku, že „v jejich případě soud posuzoval celou záležitost nikoliv výhradně na základě provedených důkazů v tomto řízení, ale i v návaznosti na řízení předchozí“. Dle názoru obviněných „soudce měl již od samého počátku vytvořen názor o celém případu a zcela pominul při vyhodnocení důkazů okolnosti celého případu“. Důvodem toho mohla být podle nich skutečnost, že v obou trestních věcech rozhodoval stejný senát. V návaznosti na výše uvedené obvinění shrnuli, že jejich vina nebyla nijak prokázána a soud měl za dané situace postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a zprostit je obžaloby v celém rozsahu.
V závěru svého dovolání proto dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, které lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obvinění J. B. a R. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelé totiž soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a v návaznosti na to nesprávné skutkové závěry (nenamítají rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností). Dovozují přitom, že provedenými důkazy jejich vina nebyla nijak prokázána a soud měl za jimi popsané situace postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a zprostit je obžaloby v celém rozsahu.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolateli ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatelé se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhají revize relevantních skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatelé jsou v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinni odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolateli formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak na místě poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý