ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1296.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1296/2004
USNESENÍ
Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2004 o dovolání, které podala obviněná Z. K., roz. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 3 To 354/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 76/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 8 T 76/2002, byla obviněná Z. K. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustila tím, že „v době od 22. 7. 2000 do 10. 6. 2001 v sídle Úřadu práce v O., pobočka Z., jakožto uchazečka o zaměstnání v úmyslu se podvodně obohatit, při uplatnění hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání zamlčela, že od 22. 7. 2000 pracuje dle dohody o provedení práce u firmy A. H., s. r. o., přičemž jí byly v době od 22. 7. 2000 do 30. 6. 2001 Úřadem městského obvodu O. – J. vyplaceny dávky sociální péče ve výši 78.927,- Kč.“ Za to byla odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná Z. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 3 To 354/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 5. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněná Z. K. podala prostřednictvím svého obhájce dovolání proti „rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004 č. j. 8 T 76/2002, jakož i do následného usnesení odvolacího Krajského soudu v Ostravě, které bylo jejímu obhájci doručeno dnem 10. 8. 2004, č. j. 3To 354/2004-189-194 ze dne 20. 5. 2004“, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že shora uvedená rozhodnutí napadá v celém rozsahu, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka poukázala na to, že k trestné činnosti, která je jí kladena za vinu, se v průběhu trestního řízení opakovaně vyjádřila, aniž zamlčela jakékoliv podstatné skutečnosti, přičemž od počátku zdůrazňovala, že se této trestné činnosti nedopustila. Dále uvedla, že se neztotožňuje s tím, že by svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a („plně“) odkázala na odůvodnění svého odvolání ze dne 16. 4. 2004 proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 8 T 76/2002 (v tomto řádném opravném prostředku vyložila vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům, přičemž nalézacímu soudu vytkla nesprávné hodnocení těchto důkazů a nesprávný závěr, že její vina pro skutek popsaný ve výroku rozsudku byla prokázána). Přitom především namítla, že „závislostí svědka F. P. na svědkyni M. H. se blíže nezabýval ani prvoinstanční soud a ani odvolací soud přes jeho tvrzení, že nezjistil žádnou skutečnost, která by jakkoli zpochybňovala tvrzení daného svědka a nezjistil tak důvod tomuto nevěřit.“ V návaznosti na výše uvedené obviněná konstatovala, že se cítí být dotčena na svých právech a nemůže se ztotožnit s rozhodnutím odvolacího soudu, který svým usnesením jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu potvrdil rozsudek soudu prvého stupně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatelka v závěru svého dovolání navrhla „z důvodu nesprávného posouzení skutku v napadených rozhodnutích prvoinstančního a odvolacího soudu dle §265b odst. 1 písm. g/, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) svým rozsudkem napadená rozhodnutí tímto dovoláním zrušil podle §265k, odst. 1 trest. řádu s případným dalším postupem podle §265l odst. 1,3 trest. řádu.“
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu neodpovídá jeho obsahovému naplnění, a pokud se v něm odkazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde jen o „formální avizo“ rámec požadavků §265f odst. 1 tr. ř. nepřesahující. Dovolatelčinu stručnou argumentaci, jakož i odkaz na obsah podaného odvolání nelze podle státní zástupkyně hodnotit jinak, než jako polemiku se způsobem hodnocení provedeného dokazování na obou soudních úrovních. Dovolatelka takto vytýká nesprávnost hodnotícího postupu soudů podle §2 odst. 6 tr. ř., jakož i na jeho základě opatřených skutkových zjištění spojených se závěrem o její vině. Jestliže takto zcela nepřípustně zasahuje do dovoláním neovlivnitelného skutkového stavu věci, není možno se jejími dovolacími námitkami po stránce věcné vůbec zabývat. Státní zástupkyně k tomu pouze na okraj pro úplnost poznamenala, že opatřená skutková zjištění jsou v daném případě v plném souladu s přijatými právními závěry. V závěru svého vyjádření z výše uvedeného důvodu nekvalifikovanosti dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takto rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá, jak je třeba dovodit již z jeho úvodu (je podáno proti „rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004 č. j. 8 T 76/2002, jakož i do následného usnesení odvolacího Krajského soudu v Ostravě … č. j. 3To 354/2004-189-194 ze dne 20. 5. 2004“) pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje též proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
K tomu lze dodat, že podle ustanovení §265a tr. ř. má dovolání vždy směřovat proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může případně směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka zvolila opačný postup. Poněvadž však výslovně napadla rozhodnutí soudů obou stupňů, nejevila se konstatovaná formální vada jako natolik podstatná, aby bylo možno a nutno učinit závěr, že dovolání je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
Obviněná Z. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností).
Z argumentace obviněné (včetně odkazu na odvolání) lze totiž dovodit, že prosazuje vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci (popírá spáchání shora popsaného skutku), a zpochybňuje usvědčující důkazy, přičemž konkrétně namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly věrohodností svědka F. P. z hlediska jeho údajné závislosti na svědkyni M. H. (jejíž výpověď byla základním usvědčujícím důkazem).
Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelkou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci (jádrem jejích výhrad jsou námitky skutkového charakteru). Dovolatelka se v rámci svého mimořádného opravného prostředku de facto domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že každý dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý
Za správnost vyhotovení : Jiřina Patáková