ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1382.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1382/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2004 o dovolání, které podal obviněný L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 5 To 82/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 3/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, sp. zn. 48 T 3/2002, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 20. 12. 2001 v přesně nezjištěné době s největší pravděpodobností mezi 08.00 – 08.45 hodin ve Z., v bytě N. H., který užíval společně s manželkou D. K. a třemi nezletilými dětmi, částečně pod vlivem alkoholu a v afektu zlosti úmyslně usmrtil svou manželku tak, že nejméně třemi různými kuchyňskými noži jí způsobil mnohačetné bodně-řezné a řezné poranění po celém povrchu těla v počtu 57 ran směřujících na hlavu, obličej, krk, horní a dolní končetiny, hrudník se zasažením srdce, plic, jater, obou stěn tlustého střeva a v důsledku mnohačetného bodně-řezného poranění hlavně srdce poškozená D. K. na místě zemřela.“ Za to byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené D. K. na náhradě škody částku 13.162,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. K., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 5 To 82/2003, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a současně podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené D. K. na náhradě škody částku 8.162,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že chybné právní posouzení je vyústěním zejména předchozího nesprávného provádění a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, v důsledku kterého odvolací soud dospěl k nesprávným závěrům jak v otázce, kdo spáchal shora popsaný skutek, tak v otázce hodnocení jeho příčetnosti jako případného útočníka.
K otázce pachatelství dovolatel uvedl, že v důsledku velkého množství požitého alkoholu, který pro něj není typický a není na něj zvyklý, si na to, co se odehrálo kritického dne poté, co za ním podruhé přišla manželka do obývacího pokoje, vůbec nepamatuje. Současně však vyjádřil přesvědčení, že to nebyl on, kdo manželku napadl a způsobil jí smrtelná zranění, neboť něčeho takového by nikdy nebyl schopen, a to ani ve stavu, v němž se nacházel. Uvedl, že nikdy neměl v úmyslu manželce ublížit a předmětného dopoledne dne 20. 12. 2001 chtěl pouze skončit se svým životem. Dodal, že jeho sebevražedné sklony byly potvrzeny všemi znaleckými posudky z oboru psychiatrie zpracovanými v této věci, jakož i posudky z oblasti úrazové chirurgie a výpověďmi jmenovaných svědků. Dále zmínil některé skutkové okolnosti týkající se jeho konzumace alkoholu předtím, než mělo dojít k předmětnému napadení. Orgánům činným v trestním řízení opakovaně vytknul, že učinily předčasný závěr o jeho vině, aniž by vyloučily možnost útoku na oba manžele ze strany třetí osoby. V návaznosti na to vznesl řadu námitek týkajících se nedostatků v dokazování. Dále poukázal na okolnosti, které, dle jeho názoru, závažným způsobem zpochybňují závěry soudů obou stupňů o jeho vině. Z těchto okolností dovodil, že se předmětného skutku mohla dopustit třetí osoba. V návaznosti na shora uvedenou argumentaci uvedl, že závěr o jeho vině není opřen o žádný přímý důkaz a je budován toliko na důkazech nepřímých, jež však podle jeho přesvědčení netvoří takový řetězec, který je nezbytný pro jednoznačný závěr o vině. V podrobnostech potom odkázal na argumentaci uplatněnou v průběhu trestního řízení.
K otázce příčetnosti dovolatel především poměrně velmi podrobně zrekapituloval závěry soudů obou stupňů, jakož i závěry jednotlivých znaleckých posudků a jejich doplňků zpracovaných v této věci a vyjádřil se k nim. Konstatoval přitom, že ani z posudku P. c. v P. (dále jen „PCP“), o nějž opřel odvolací soud závěr o jeho (snížené nikoli však vyloučené) příčetnosti v době spáchání trestného činu, nevyplývá zcela jednoznačně, že by bylo možno vyloučit úplnou vymizelost rozpoznávací či ovládací schopnosti nebo obou těchto schopností, navíc závěr PCP je budován na předpokladech, které si samo ustálilo, nebyly však ustáleny provedeným dokazováním a tvoří pouze jednu z variant průběhu skutkového děje. Znalecký posudek PCP se tak dostává do rozporu nejen se znaleckým posudkem doc. MUDr. V. P., Ph. D., ale také se znaleckým posudkem MUDr. M. H. a MUDr. M. Ha. Dále dovolatel vyslovil názor, že důkaz znaleckým posudkem PCP nebyl proveden v souladu se zákonem, a je proto absolutně neúčinný, přičemž tento názor podrobně odůvodnil. Naznačené výtky vyvolávají podle jeho slov závažné pochybnosti o úplnosti a správnosti závěrů tohoto posudku. Zdůraznil pak, že otázka příčetnosti nebyla procesně konformním způsobem v průběhu dosavadního řízení vyřešena a odvolacímu soudu vytknul, že nevyslechl znalce doc. MUDr. V. P., Ph. D.
V závěru svého dovolání obviněný opakoval, že důsledkem nesprávného postupu soudů obou stupňů při provádění důkazů, případně při jejich hodnocení došlo ke vzniku právních vad řízení. Vyústěním tohoto postupu je závěr o tom, že bylo prokázáno jeho pachatelství ve vztahu ke skutku popsanému ve výrokové části rozsudku. Při správném postupu nemohl podle jeho názoru odvolací soud k tomuto závěru z provedených a použitelných důkazů dospět. Ze stejných důvodů označil dovolatel za nesprávný závěr soudu druhého stupně o pouhém snížení ovládací a rozpoznávací schopnosti, tj. o příčetnosti, v době spáchání trestného činu. K tomu dodal, že se nejedná o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudu a s hodnocením důkazů, nýbrž je poukazováno na podstatné vady řízení, které způsobily, že skutek tak, jak je popsán (a následně právně posouzen), nebyl skutečně prokázán. Poukázal pak na rozhodnutí Ústavního soudu (ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02), podle nichž ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat restriktivně (pouze jako posouzení toho, zda skutková věta výroku o vině odpovídá větě právní, resp. obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace) s tím, že je nutno připustit meritorní přezkum rozhodnutí i z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby dovolací soud z podnětu podaného dovolání „zrušil rozhodnutí obou soudů, tj. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2003, sp. zn.: 48T 3/2002 a navazující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn.: 5To 82/2003 ze dne 16. ledna 2004, a to v celém rozsahu, stejně jako rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, a poté přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, se současným rozhodnutím o vazbě (§265k a §265l odst. 1 a odst. 4 tr. řádu).“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že dovolání obviněného lze ze základních obecných hledisek označit za přípustné. K tvrzení stran případného pachatelství třetí osoby uvedla, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, ve kterém se obviněný domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů soudy, neboť toto tvrzení obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. K otázce příčetnosti obviněného uvedla, že je třeba se ztotožnit se závěry soudu druhého stupně, opírající se o posudek PCP, že byť nelze u obviněného vyloučit podstatné snížení rozpoznávací a ovládací schopnosti, nebylo možno dovodit, že by tyto schopnosti byly zcela vymizelé. Vzhledem k těmto zjištěním nemohl soud aplikovat ustanovení §12 tr. zák. o nepříčetnosti obviněného v době činu ani ustanovení §201a odst. 1 tr. zák. a kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin opilství. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně shrnula, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a z tohoto důvodu navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003).
Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné a procesně vadné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností), přičemž prosazuje vlastní hodnotící skutkové závěry - při správném postupu nemohl podle jeho názoru odvolací soud z provedených a použitelných důkazů učinit zjištění o tom, že je (dovolatel) pachatelem shora popsaného skutku, a o pouhém snížení ovládací a rozpoznávací schopnosti (dovolatele) v době spáchání trestného činu. Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely na základě rozsáhlého dokazování a po zhodnocení provedených důkazů právě z výše naznačených skutkových závěrů (které jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí rozvedeny a odůvodněny). Odvolací soud v návaznosti na úvahy soudu nalézacího a po jejich upřesnění vysvětlil, na základě jakých skutečností a úvah rovněž dospěl k závěru, že pachatelem popsaného skutku je obviněný, a z jakých důvodů uzavřel (na základě doplněného dokazování), že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v době činu byly ještě zachovány (byť podstatně snížené).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanoveních trestního řádu upravujících provádění a hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý