ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.159.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 159/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 o dovolání podaném obviněným L. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 6 To 479/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 64/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 4 T 64/2003, byl obviněný L. B.uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod 1. výroku rozsudku), trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod 2. výroku rozsudku) a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (bod 3. výroku rozsudku). Za to byl odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 11 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 6 To 479/2003, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. B. odsoudil „za skutky, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny,“ podle §242 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny. Tento rozsudek a v souvislosti s ním v nedotčené části i rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 15. 9. 2003 /§139 odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný L. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl ve vztahu k bodu 3. rozsudku Okresního soudu v Chomutově, že podle jeho názoru nebyla naplněna skutková podstata trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Zdůraznil přitom, že sice sdělil dětem i manželce, že byl zavřený, neboť se pohádal s kamarádem a píchl jej nožem, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na 10 let, důvodem toho však bylo to, že jim nechtěl nic tajit. Nikdy této skutečnosti nechtěl využít k tomu, aby u dětí nebo své manželky vzbuzoval důvodnou obavu, že je usmrtí nebo jim ublíží na zdraví. V souvislosti s tím připomněl výpověď své manželky, která uvádí, že nikdy neměla v úmyslu od něho s dětmi odejít a nikdy tak neučinila. Dále uvedl, že z výpovědi svědka J. K., podle něhož na svoji manželku křičel, že ji zabije, nevyplývá, že by takové jednání u jeho manželky vzbuzovalo důvodnou obavu z usmrcení nebo ublížení na zdraví. Poukázal i na to, že výpověď svědka nebyla naprosto jednoznačná a určitá, přičemž dovodil, že pokud by jeho jednání vzbuzovalo u jeho manželky, případně u jmenovaného svědka, důvodné obavy z uskutečnění výhrůžek, pak by si svědek takové jednání pamatoval s jistotou nebo alespoň uvedl, že paní B. byla po tomto konfliktu výrazně rozrušena. Nic takového však z jeho výpovědi nevyplývá. Podle dovolatele pak ani ze svědeckých výpovědí prokazujících zranění jeho manželky nevyplývá, že by jeho jednání bylo způsobilé vyvolat výše naznačené důvodné obavy. S ohledem na uvedené skutečnosti vyjádřil znovu své přesvědčení, že skutková podstata trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. nebyla naplněna.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil shora citovaná rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že skutek (kvalifikovaný jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.) je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán neobratně a nevýstižně, z odůvodnění rozsudku je však zřejmé, že soud potřebná skutková zjištění učinil. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Zejména však uvedl, že obviněný, ač formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuplatnil výhrady vůči právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a namítl toliko nesprávnost hodnocení důkazů a tak napadl správnost zjištěného skutkového děje. Takové námitky ale uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný L. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného L. B. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž s důrazem na vlastní výpověď a na základě vlastních hodnotících úvah vztahujících se k provedeným důkazům dovozuje, že jeho jednání nebylo takového charakteru, aby bylo způsobilé vzbudit u další osoby (jeho manželky) důvodné obavy z usmrcení nebo ublížení na zdraví. Zjištění o tom, zda jeho jednání mohlo vzbudit u jiné osoby důvodnou obavu, je ovšem otázkou skutkovou. Tím dovolatel modifikuje skutkový stav popsaný v rozsudku nalézacího soudu. Podle výroku tohoto rozhodnutí obviněný „v přesně nezjištěné době od června 2001 do 22. 6. 2002 do 22.00 hodin v K., v bytě domu v ul. J., okr. Ch., vyhrožoval zabitím dětem své manželky nezl. V. K. a nezl. P. K., kterým před tím sdělil, že byl ve výkonu trestu pro zabití člověka nožem a dál vyhrožoval zabitím své manželce I. B., když při výhrůžkách, že jí podřízne, držel v ruce nůž.“ K tomu soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (odůvodnění tvoří s výrokem rozhodnutí nedílný celek) doplnil, že výhrůžky obviněného byly v dané konstelaci způsobilé vyvolat u všech tří poškozených obavu z jejich uskutečnění podepřenou navíc jednáním (obviněného) v bodech 1. a 2. vůči stejným poškozeným. Tato zjištění akceptoval odvolací soud.
Teprve v návaznosti na vlastní (pro dovolatele příznivější) skutkové závěry ohledně následků činu dovolatel (sekundárně) dovozuje, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.
Jinými slovy, dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle něho nebyly vzaty v úvahu některé významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. Podle jeho přesvědčení totiž objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. nedovoloval. Soudy obou stupňů však dospěly po skutkové (a v návaznosti na to i po právní) stránce k jiným závěrům a předmětný postup v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily a rozvedly.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval : JUDr. Vladimír Veselý