ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.222.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 222/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 o dovolání podaném P. H., nyní ve výkonu trestu ve věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 13 To 385/2003 ze dne 4. 11. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 2 T 139/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 2 T 139/2003 ze dne 25. 9. 2003 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona a šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. To pro skutek podrobně popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
V předmětné věci podal dovolatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 13 To 385/2003 ze dne 4. 11. 2003 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti uvedenému usnesení (nesprávně dovolatelem označené jako rozsudek), podal P. H. jako oprávněná osoba, včas a prostřednictvím svého obhájce, za splnění i všech dalších, zákonem požadovaných náležitostí, dovolání, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění takto podaného dovolání potom namítl nevěrohodnost výpovědi tehdy spoluobžalované, která také měla být soudy osobně slyšena a neobjasněnost okolností, za kterých byli obvinění zadrženi na nádraží v K. Souhrnně má za to, že nebylo bezpečně prokázáno, že došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů, kterými byl posléze shledán vinným, když soudy nebyly respektovány základní zásady trestního řízení a to zásada prezumpce neviny a zásada „in dubio pro reo“. Navrhl, aby z těchto důvodů byl „napadený rozsudek zrušen ve všech výrocích a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který v něm uvedl, že především jsou pochybnosti o tom, zda je vůbec přesně označeno napadené rozhodnutí. Dodal také, že bez ohledu na tuto skutečnost ovšem argumenty shromážděné v podaném dovolání nenaplňují tvrzený dovolací důvod, neboť nevytýkají meritornímu rozhodnutí žádné konkrétní pochybení v hmotně právním posouzení skutku, nýbrž vyjadřují pouze výhrady dovolatele k provádění a hodnocení důkazů před soudy a obecné konstatování, že „nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu“. Protože dovolatelem uváděné důvody neodpovídají ani jinému zákonnému důvodu dovolání ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř., je předmětný mimořádný opravný prostředek (vedle formální nedostatečnosti) nutno hodnotit jako podaný z jiného než zákonem stanoveného důvodu dovolání. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, pokud tak neučiní z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval formální správností podaného dovolání. Na jedné straně je zřejmé, že napadeným rozhodnutím je již citované usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 385/2003 ze dne 4. 11. 2003, které je takto označeno v samotném úvodu podaného dovolání, byť nesprávně označené jako rozsudek. Na straně druhé však bez tohoto, že by napadené rozhodnutí bylo přesně označeno v petitu samotného dovolání, je zřejmé o jaké rozhodnutí se jedná a čeho se dovolatel domáhá, a proto k uvedenému pochybení dovolací soud za dané situace nepřihlédl.
K věci samotné je však na místě připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon tak předpokládá, že dovolání je v tomto případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem práva hmotného. Jinými slovy, neumožňuje přezkum rozhodnutí z hledisek vymezených v příslušných předpisech procesního typu. Takto se tedy nelze domáhat přezkumu hmotně právních zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno a nelze proto ani hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V projednávané věci dovolatel ani nenamítá rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Vadné hmotně právní posouzení věci pak opřel o svůj názor spočívající v tom, že soudy dospěly ke svým názorům, vyjádřeným ve svých rozhodnutích, na základě nesprávně vedeného dokazování a takto i nesprávného hodnocení provedených důkazů. Námitky uplatněné dovolatelem a vymezení dovolacího důvodu poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak na uvedený důvod zjevně nedopadají a nelze tak akceptovat výhrady, které se týkají vad stran skutkových zjištění jako důvodů, které měly (mohly) mít vliv na navazující hmotně právní posouzení věci.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání, které nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, přičemž takto za splnění podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Jurka