ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.246.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 246/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2004 o dovolání podaném obviněným P. V., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici O. n. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 7 To 647/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 3 T 296/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 15. 11. 2002, sp. zn. 3 T 296/2002, v řízení vedeném proti obviněným P. V. a H. U. (původně též proti obviněným M. P. a I. A.) byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil jednáním popsaným v bodech 1) a 2) výroku předmětného rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci, a to věcí podrobně popsaných ve výroku předmětného rozsudku.
.
Naproti tomu byl obviněný P. V. pro další jednání popsané v napadeném rozsudku podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný P. V. a státní zástupce (ten v neprospěch jmenovaného obviněného), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 7 To 647/2002, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 1. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně („ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov č.j. 3 T 296/2002“) podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že došlo k porušení zákonného ustanovení o povinnosti zajistit skutečně obviněnému v řízení obhájce, neboť ustanovený obhájce jej nemohl zastupovat po dobu dvou měsíců, protože mu bylo doručováno z omylu soudu na jinou adresu, než je jeho sídlo. K tomu dovolatel dodal, že neměl možnost se dostatečně hájit, bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu. Podle jeho vyjádření na základě této skutečnosti orgány v přípravném řízení a poté i soud vydal rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení všech okolností, které vedly k jeho nespravedlivému obvinění, obžalobě a odsouzení. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že nebyl prokázán skutek, který se měl údajně stát, přičemž rozvedl argumenty, o něž toto přesvědčení opřel. Zejména vyjádřil výhrady vůči výpovědi spoluobviněné H. U. (tuto výpověď, s níž se podle jeho slov orgány vyšetřování a soud spokojily, označil za nedůvěryhodnou a nepravdivou s tím, že o takový důkaz nelze opírat „prokázání“ jeho viny) a vůči postupu policie, která se podle jeho přesvědčení účelově soustředila na něho, aby mohl být obviněn z výše uvedených trestných činů, a zneužila jeho stav, kdy byl pod vlivem drogy, a proto podepsal veškeré protokoly a seznamy, aniž věděl proč a zda obsah odpovídá skutečnosti. Výhrady uplatnil i proti hodnocení věcí nalezených policií v domě jeho matky s tím, že z těchto věcí nelze dovodit, že by mohly sloužit k výrobě omamných látek. Namítl rovněž, že většina svědků odmítla vypovídat. Podle jeho názoru v tomto řízení proti němu svědčily pouze nepřímé důkazy, které se daly zhodnotit tak, že nelze prokázat, že uvedené skutky spáchal.
V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku pod bodem 1), bodem 2) ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Brně 7 To 647/2002“, zprostil jej obžaloby v celém rozsahu a propustil jej z výkonu trestu na svobodu.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poukázala na to, že obviněný namítá nesprávné skutkové závěry soudu a v takovém případě není materiálně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. K dalšímu uplatněnému dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně poznamenala, že obviněný měl po celou dobu trestního řízení z důvodu nutné obhajoby ustanoveného obhájce, přičemž ze spisového materiálu, který má státní zastupitelství k dispozici, není patrno, který z postupně ustanovených obhájců se nemohl účastnit úkonů trestního řízení a případně kterých. Z protokolu o hlavním líčení není zřejmé, že by obhájkyně takové pochybení namítala. Podle názoru státní zástupkyně nedošlo ke zkrácení práva obviněného na obhajobu. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný P. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného P. V. však dovolací námitky uplatněné ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž nenapadá právní kvalifikaci skutků popsaných v odsuzující části rozsudku nalézacího soudu (neuplatňuje hmotně právní argumenty), nýbrž poukazuje na to, že nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, přitom současně brojí vůči postupu orgánů činných v trestním řízení (namítá procesní pochybení spojená s tvrzeným porušením jeho práv), a v návaznosti na to vznáší výhrady vůči skutkovým závěrům o jeho vině – podle jeho přesvědčení nebyl prokázán skutek, který se měl údajně stát, resp. v tomto řízení proti němu svědčily pouze nepřímé důkazy, které se daly zhodnotit tak, že nelze prokázat, že uvedené skutky spáchal. V souvislosti s tím se domáhá zproštění obžaloby v celém rozsahu.
Nutno proto shrnout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. v porušení zásad vymezených především v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněné konkrétní argumenty vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě.
Podle dovolatele došlo k porušení zákonného ustanovení o povinnosti řádně mu zajistit v řízení obhájce proto, že ustanovený obhájce jej nemohl zastupovat po dobu dvou měsíců, neboť mu bylo doručováno z omylu soudu na jinou adresu, než bylo jeho skutečné sídlo. Dovolatel tak podle svých slov neměl možnost se dostatečně hájit a tím mělo být porušeno jeho právo na obhajobu. Z hlediska citovaného dovolacího důvodu jde o námitky právně relevantní.
Jakkoliv by zákonná formulace ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. mohla svědčit pro úvahu, že by mělo jít o situace, kdy obviněný vůbec obhájce neměl, ač ho podle zákona mít měl, je třeba vzhledem k tomu, že právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější procesní práva garantovaná jak mezinárodními smlouvami /čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod/, tak ústavními předpisy /čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod/, připustit porušení práva na obhajobu z formálního hlediska i tehdy, kdy obviněný sice měl obhájce, avšak ten by příslušným orgánem činným v trestním řízení nebyl vyrozumíván o všech prováděných úkonech trestního řízení, takže by neměl reálnou možnost se těchto úkonů zúčastnit. V každé takové věci je pak třeba posuzovat, zda obviněný byl v takovém případě zkrácen na svých obhajovacích právech i z materiálního hlediska.
V posuzovaném případě bylo proti obviněnému usnesením policejního rady ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. ČTS: ORBO-285/KPV-OK-2002, jež mu bylo doručeno dne 4. 4. 2002, zahájeno trestní stíhání pro jednání právně kvalifikovaná jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák. (podle usnesení policejního rady ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. ČTS: ORBO-285/KPV-OK-2002 byl stíhán pro další jednání právně kvalifikovaná jako trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a podle §188 odst. 1 tr. zák. a trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák.). Na samém počátku trestního stíhání byl obviněný usnesením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 5. 4. 2002, sp. zn. 1 Nt 116/2002, vzat do vazby. Jednalo se proto u něho o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Poté, co nevyužil práva obhájce si zvolit, byl mu obhájce – JUDr. J. S. - opatřením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 1 Nt 382/2002, ustanoven. Dalším opatřením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 1 Nt 391/2002, byl jmenovaný obhájce zproštěn povinnosti obhajování a opatřením téhož soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 1 Nt 393/2002, byla obviněnému ustanovena obhájkyně JUDr. D. Š. Obviněný tak prakticky od počátku vzniku důvodů nutné obhajoby obhájce měl. Obhájkyně JUDr. D. Š. se v přípravném řízení zúčastnila procesně relevantních úkonů a byla jí (v závěru přípravného řízení) rovněž dána možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (obhájkyně tudíž byla řádně o prováděných úkonech vyrozumívána, byla jí též doručována rozhodnutí, a to na adresu jejího skutečného sídla). V řízení před soudem prvního stupně tato obhájkyně udělila dne 6. 9. 2002 (ještě před konáním prvního hlavního líčení) JUDr. D. V. substituční plnou moc, aby ji v plném rozsahu v tomto trestním řízení u jmenovaného soudu zastupovala. JUDr. D. V. se pak zúčastnila všech hlavních líčení u tohoto soudu, podala za obviněného žádost o propuštění z vazby, stížnosti i odvolání a byla přítomna i jednání odvolacího soudu. Obhájkyně (ať již přímo či prostřednictvím substituentky) tak reálně obviněného hájila. Nelze tedy dovolateli přisvědčit, že jej obhájce nemohl po určitou dobu zastupovat a bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu.
V souvislosti s tím nutno (zásadně ve shodě s názorem státní zástupkyně) konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně byl založen na důkazech provedených v hlavním líčení za přítomnosti nejen obviněného ale i jeho obhájkyně, kteří měli možnost se důkazního řízení aktivně zúčastnit. Obviněný byl, jak již uvedeno, obhájkyní zastoupen i v odvolacím řízení.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že u obviněného nedošlo z formálního ani materiálního hlediska ke zkrácení jeho obhajovacích práv.
Jestliže měl dovolatel svojí argumentací na mysli stav, kdy po určitou dobu nemohl ustanovenou obhájkyni kontaktovat (v opatření o jejím ustanovení je skutečně uvedena nesprávná adresa jejího sídla), pak ani v takovém případě nelze dovodit takové zkrácení jeho práva na obhajobu, jež by naplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Ustanovená obhájkyně totiž i za konstatovaného stavu obhajobu fakticky vykonávala (srov. shora) a tím práva obviněného hájila. Je rovněž na místě upozornit na to, že po dobu, kterou dovolatel uvádí (může se jednat pouze o přípravné řízení), nebyly prováděny žádné procesní úkony, jichž by se mohl obhájce zúčastnit (§165 odst. 2 tr. ř.). K námitkám obviněného je možné ještě dodat, že pokud snad nemohl kontaktovat z tvrzeného důvodu obhájkyni, mohla a měla obhájkyně kontaktovat jeho, jak by odpovídalo povinnostem advokáta. Nadto měla soud upozornit na nesprávnou adresu svého sídla uvedenou v opatření o jejím ustanovení obhájkyní obviněného, tak aby mohla být zjednána náprava.
Ze všech těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantním argumentům dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. V. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval : JUDr. Vladimír Veselý