ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.268.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 268/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2004 o dovolání podaném obviněným Z. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 14 To 234/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 34/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 1 T 34/2003, byl ve věci obviněného Z. F. podle §37a tr. zák. zrušen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 2 T 380/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 23 To 421/2003, a obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který spočíval v dílčích útocích popsaných pod body 1, 2, 3) výrokové části rozsudku. Podle §250 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání a v jeho neprospěch je podala též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře. O těchto odvoláních rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 14 To 234/2003, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl, že se obviněný Z. F. uznává pod bodem 1/ vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák, jehož se dopustil tím, že ad a) „ v přesně nezjištěných dnech v době od 15. 4. do 26. 4. 2002 v P., v úmyslu získat peníze pro svoji potřebu ve třech případech pod lživou záminkou vylákal od J. S. z P., postupně částky 7.000,-- Kč, 15.000,-- Kč a 10.000 Kč, jejichž převzetí stvrdil na písemné smlouvě o půjčce, sepsané v P. dne 26. 4. 2002, ve které se zavázal J. S. shora uvedené peníze vrátit ve dvou splátkách, a to dne 6. 5. 2002 ve výši 22.000,-- Kč a dne 23. 5. 2002 ve výši 10.000,-- Kč, přičemž již při převzetí uvedených peněz od J. S. i při podpisu smlouvy o půjčce výše citované věděl, že peníze vzhledem ke své neutěšené osobní a finanční situaci v dohodnuté době nevrátít“, ad b) „ve dnech 9. 5. a 15. 5. 2002 v prostorách restaurace hotelu S. v P. v úmyslu získat peníze pro svoji potřebu pod lživou záminkou vylákal od V. B. z P., nejméně částku 20.000,-- Kč, jejíž převzetí stvrdil na písemném dokladu o půjčce z 9. 5. 2002, ve které se zavázal dané peníze V. B. vrátit nejpozději do 20. 5. 2002 s tím, že na dokladu o půjčce byla místo skutečně získané částky 20.000,-- Kč uvedena částka 200.000,-- Kč, a dále částku 25.000,-- Kč, kterou mu V. B. zapůjčila dle dokladu o půjčce z 9. 5. 2002, ve které se zavázal zapůjčené peníze vrátit nejpozději do 20. 5. 2002, přičemž již při přebírání peněz od jmenované i při podpisu dokladu o půjčce z 20. 5. 2002 věděl, že peníze vzhledem ke své neutěšené osobní a finanční situaci v dohodnuté době nevrátí, ad c) v období nejméně od 1. 3. 2001 do 26. 8. 2002 na faře v B., a dílem i na jiných místech, zejména ve F. L., vylákal pod falešnými záminkami od J. K., postupně jako půjčky finanční částky v různé výši, které inkasoval v hotovosti, poštovními poukázkami i bankovními převody, a takto získal celkovou částku nejméně 2.986.495,-- Kč, ačkoliv již při přebírání peněz a podpisech potvrzení o přijatých částkách věděl, že s ohledem na svou neutěšenou finanční situaci a životní styl nebude schopen převzatým závazkům dostát.“ Pod bodem 2/ rozsudku byl obviněný uznán vinným dalším trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spočívajícím v tom, že „ v období od 6. 9. 2002 do 18. 2. 2003 na faře v B., i na jiných místech, zejména v P., vylákal pod falešnými záminkami od J. K., jako půjčky postupně finanční částky v různé výši, které inkasoval v hotovosti, poštovními poukázkami i bankovními převody, a takto získal celkovou částku nejméně 944.400,-- Kč, ačkoliv již při převzetí peněz a podpisech potvrzení o přijatých částkách věděl, že s ohledem na svou neutěšenou finanční situaci a životní styl nebude schopen převzatým závazkům dostát.“
Za trestný čin uvedený pod bodem 1/ byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. a §37a tr. zák. odsouzen ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §37a tr. zák. zrušen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 4. 12. 2002, čj. 2 T 380/2002-60, v celém výroku o vině, ve výroku o trestu, jakož i v dalších výrocích, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Za trestný čin uvedený pod bodem 2) mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen rovněž do věznice s ostrahou. O uplatněných nárocích na náhradu škody rozhodl odvolací soud tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému ukládá povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to Ing. J. S. 32.000,-- Kč, V. B. 45.000,-- Kč a J. K. 3.930.895,-- Kč.
Výrokem podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný Z. F. ve všech výrocích dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že nesprávnost napadeného rozsudku je založena především ve vadách řízení, které mu předcházelo. Uvedené vady podle dovolatele spočívaly v tom, že soud nedostatečně zhodnotil všechny provedené důkazy a nepřihlédl ke skutečnostem svědčícím v jeho prospěch. V uvedené souvislosti namítl, že soud vůbec nepřihlížel k jeho výpovědi a v ní vysvětleným důvodům inkriminovaného jednání, jehož příčinou podle dovolatele nebyla snaha se obohatit, ale donucení ze strany I. M. a J. M., kteří na něj pod pohrůžkami vyvíjeli soustavný nátlak, aby pro ně sehnal peníze. Tito svědci ve svých výpovědích sice uvedli a potvrdili, že za ně zaplatil velké množství dluhů, ale s ohledem na nebezpečí vlastního trestního stíhání již nevysvětlili, z jakého důvodu tak činil. Dovolatel zdůraznil, že právě těmito okolnostmi byl donucen, aby si vypůjčil peníze od poškozeného J. K. Zapůjčený obnos měl ovšem v úmyslu vrátit za finanční pomoci svého příbuzného z Německa, přičemž o tomto úmyslu svědčí i skutečnost, že J. K. vystavil kdykoli potvrzení o vypůjčených penězích, aniž to požadoval. Uvedené okolnosti však podle dovolatele soudy vůbec nevzaly v úvahu, neprovedly důkazy, které by vyvrátily svědecké výpovědi I. a J. M., nesprávně pak hodnotily obsah důkazů provedených, což platí i pokud jde o závěry vypracovaného znaleckého posudku. Podle názoru dovolatele je právní posouzení věci rovněž nesprávné, když z výše uvedených důvodů je dostatečně zřejmé, že neměl v úmyslu spáchat jakýkoliv trestný čin. Podle názoru dovolatele je rovněž uložený trest nutno považovat za nepřiměřeně přísný, když soud dostatečně nevyhodnotil polehčující okolnosti ani motivaci jeho jednání, která toto jednání do určité míry ospravedlňuje a snižuje jeho nebezpečnost.
V petitu svého dovolání proto navrhl, aby dovolací soud „po provedeném řízení zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a přikázal tuto věc krajskému soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl a případně upravil výši trestu tak, aby toto rozhodnutí odpovídalo všem zjištěným skutečnostem.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel v rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil výhradně takové námitky, které směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Dovolatel tak ve skutečnosti sledoval změnu skutkových zjištění soudu a teprve v návaznosti na to i změnu právního posouzení skutku. Takto pojaté námitky však podle státní zástupkyně pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Státní zástupkyně dále uvedla, že argumentaci dovolatele nelze podřadit ani pod žádnou z obou alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, je podle státní zástupkyně nutno vzít v úvahu, že namítaná nepřiměřenost trestu není důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v daném případě ji nelze podřadit ani pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na konstatované skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný Z. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel o polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, když namítl v podstatě to, že soudy (zejména Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře při rozhodování o řádném opravném prostředku) nevzaly v úvahu skutečnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch a náležitě se nevypořádaly se skutečnostmi, které uvedl na svoji obhajobu. V důsledku vytýkaného vadného postupu měl být následně učiněn nesprávný závěr o dovolatelově vině. Právě s tím dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) namítané vadné právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když podle jeho přesvědčení reálně existoval skutkový stav věci, který závěr o naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu nedovoloval. Z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že po zhodnocení provedených důkazů vycházel z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění rozsudku náležitě rozvedena a odůvodněna), než jaká měl podle dovolatele učinit, a na těch následně založil posouzení relevantních hmotně právních otázek. Odvolací soud se plně ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně i se zjištěným skutkovým stavem věci a z podnětu odvolání státního zástupce svým rozsudkem pouze odstranil vytýkané vady. V posuzovaném případě se tak dovolatel s poukazem na vytýkané porušení zásad o provádění a hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. domáhal revize soudy zjištěného skutkového stavu, tzn. že dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání obviněného a státní zástupkyně) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Námitky dovolatele ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu nelze přitom podřadit pod žádný z obou dovolatelem použitých dovolacích důvodů, a též ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se vztahuje k existenci konkrétních (taxativně vymezených) vad uloženého trestu. Žádnou z těchto vad však dovolatel nenamítl.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného Z. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně projednal (srov. II. ÚS 651/02) a přezkoumával je podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler