ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.319.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 319/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2004 o dovolání, které podal obviněný R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 11 To 264/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 T 101/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 15 T 101/2002, v trestní věci vedené proti obviněným J. K. a R. M. byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným J. K. tím, že „v přesně nezjištěnou hodinu v noci z 12. na 13. 5. 2002 v M. B., J. P., po odstranění vložky zámku FAB a ochranné mříže společně vnikli do objektu Denního sanatoria, odkud odcizili počítač zn. Brave s tiskárnou, monitorem, klávesnicí a myší, telefonní přístroj se záznamníkem zn. Panasonic, telefonní přístroj zn. Siemens, hudební věž zn. Aiwa, dva kusy reproduktorů, finanční částku v přesně nezjištěné výši a další věci v celkové hodnotě nejméně 8.960,- Kč ku škodě MUDr. Z. S., a poškozením vstupních dveří jí způsobili další škodu ve výši 350,- Kč, téhož dne v tutéž dobu v M. B., N. p., společně násilím vnikli do kanceláře Č. s., kde odcizili televizor zn. Toshiba, videorekordér zn. Aiwa a radiomagnetofon zn. Fiast Austria v celkové hodnotě 1.450,- Kč ku škodě uvedené společnosti, ačkoli oba obžalovaní byli za trestné činy krádeže již odsouzeni a potrestáni, …………obžalovaný R. M. rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 4 T 53/99 ze dne 12. 5. 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 277/99 ze dne 20. 7. 1999, kdy z výkonu uloženého trestu byl propuštěn dne 16. 8. 2000.“
Za to byl obviněný R. M. odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněným J. K. zaplatil poškozené MUDr. Z. S. na náhradě škody částku 350,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 11 To 264/2003, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, který byl uložen obviněnému R. M., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného odsoudil podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 12 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tento rozsudek a v souvislosti s ním v nedotčené části i rozsudek soudu prvního stupně nabyl ohledně obviněného R. M. právní moci dne 4. 9. 2003 /§139 odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný R. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Dovolatel především namítl, že se k věci vyjádřil na počátku veřejného zasedání v odvolacím řízení a doznal se k tomu, že věděl, že kupuje odcizené věci a tím spáchal trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. Není proto podle jeho názoru možné, aby byl nadále odsouzen za trestný čin krádeže, který nespáchal. Připomněl v souvislosti s tím nutnost aplikace zásady in dubio pro reo, která podle něho nebyla uplatněna. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že se dopustil trestného činu krádeže. Krajskému soudu vytknul, že se stejně jako okresní soud soustředil na vyvracení jeho obhajoby, a dodal, že spáchání trestného činu musí být obviněnému dokázáno (je zapotřebí vycházet z přímých důkazů, příp. z důkazů nepřímých tvořících ucelený celek), což se podle jeho mínění nestalo.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „rozsudek Krajského soudu v Praze výše citovaný zrušil a věc vrátil k dalšímu posouzení.“
Do doby vydání tohoto rozhodnutí nedošlo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyjádření nejvyšší státní zástupkyně podle §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný R. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr. ř., přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady.
Shora popsané dovolací námitky ovšem pod citované ustanovení zákona nespadají, byť na ně dovolatel formálně odkazuje. Nutno zdůraznit, že dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. nemohl být naplněn proto, že Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně po provedeném odvolacím řízení a přezkumu podle hledisek stanovených zákonem nerozhodl o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání ani o schválení narovnání, nýbrž částečně (ve výroku o trestu) změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Argumenty uplatněné v dovolání však nelze subsumovat ani pod jiný dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 tr. ř., a to ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného R. M. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací, nýbrž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového děje, když rozdílně od rozsudku nalézacího soudu poukazuje na to, že věděl, že kupuje odcizené věci, čemuž pak přiřazuje právní kvalifikaci jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. De facto tak brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu potvrzeným soudem odvolacím. Vady tedy spatřuje v prvé řadě v procesním postupu soudů, které podle jeho přesvědčení nezjistily řádně skutkový stav věci. Na tomto dovolatelem namítaném vadném skutkovém základě pak mělo (sekundárně) dojít k navazujícímu nesprávnému právnímu posouzení skutku, byl-li uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle něho nebyly vzaty v úvahu významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování (z jeho výpovědi) a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. Podle jeho přesvědčení totiž objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. nedovoloval. Soudy obou stupňů však dospěly po skutkové (a v návaznosti na to i po právní) stránce k jiným závěrům a předmětný postup v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily a rozvedly.
Lze tedy shrnout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý