ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.711.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 711/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2004 dovolání J. V., dovolání H. K. (dříve V.), a dovolání P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 70/2003 ze dne 13. 10. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2002 a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1 trestního řádu takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 70/2003 ze dne 13. 10. 2003 se z r u š u j e.
II. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Vrchnímu soudu v Praze se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudem nalézacím, sp. zn. 4 T 7/2002 ze dne 6. 6. 2003, byli J. V., H. K. a P. K. (dále jen dovolatelé, dovolatelka) uznáni vinnými v jednočinném souběhu spáchanými trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni J. V. podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 a §50 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru stavebnictví a obchodování s nemovitostmi na dobu 10 (deseti) roků. H. K. byl uložen podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3, 5 (tři a půl) roku, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 a §50 tr. zák. jí byl současně uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru stavebnictví a obchodování s nemovitostmi na dobu 10 (deseti) roků. P. K. byl uložen podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se dovolatelé a dovolatelka dopustili shora uvedených trestných činů tím, že „společně v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce ledna 1998 při jednání o poskytnutí úvěru pro firmu J. V. – Va. s pracovníky Č., a. s. a V., a. s. J. a H. V. ve své žádosti o úvěr adresované společnosti V., a. s., se sídlem B., zatajili existenci kupních smluv ze dne 5. 1. 1998, podle kterých měli převést na D. A. svůj rodinný dům a administrativní budovu na adrese Z. u P. a existenci návrhů na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch D. A. a poskytovateli úvěru nabídli zajištění úvěru zřízením zástavního práva k týmž nemovitostem a následně dne 17. 3. 1998 uzavřeli smlouvu o úvěru se společností V., a. s., jejímž předmětem byl úvěr ve výši 4 miliónů Kč, a zástavní smlouvu, jejímž předmětem bylo zajištění tohoto úvěru zástavním právem společnosti V., a. s., váznoucím na předmětných nemovitostech. Aby bylo možno čerpat prostředky na základě výše uvedené úvěrové smlouvy, musel být bance předložen výpis z katastru nemovitostí, katastrální území Z. u P. se zapsaným zástavním právem ve prospěch společnosti V., a. s. Proto J. a H. V. dne 21. 4. 1998 podali Katastrálnímu úřadu Praha – západ se sídlem P., v úmyslu domoci se rozhodnutí tohoto orgánu o zastavení řízení o povolení vkladu vlastnického práva pro D. A., zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva, když téhož dne nechali na této listině ověřit vlastní podpisy jako prodávající a zároveň podpis J. P., vydávajícího se za D. A., jehož totožnost s ohledem na údajnou ztrátu občanského průkazu potvrzovali při ověřování jeho podpisu J. V. a P. K. Na základě této listiny Katastrální úřad Praha – západ následně zastavil řízení o povolení vkladu vlastnického práva pro D. A. k předmětným nemovitostem. Obžalovaní J. a H. V. následně úvěrové prostředky vyčerpali a úvěr spláceli řádně jen velmi krátkou dobu, když celkem do současné doby bylo uhrazeno pouze 1. 568. 849, 75 Kč a v důsledku toho, že banka v důsledku jednání odsouzených nemohla uspokojit svůj závazek realizací zástavního práva jí byla způsobena škoda v celkové výši 2 431 150, 25 Kč.“
Proti tomuto rozsudku podali dovolatelé, dovolatelka a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že k odvolání všech tří obžalovaných napadený rozsudek podle §258 odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně obžalovaných J. V. a H. K. a z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ohledně obžalovaného P. K. zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., odsoudil obžalovaného J. V. podle §250b odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 (tři) roky. Podle §60a odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu, s pětiletou zkušební dobou (§60a odst. 2 tr. zák.). Původní desetiletý trest zákazu činnosti snížil odvolací soud na trest v trvání 5 (pěti) let. Stejné tresty uložil tento soud i obžalované H. K. Za stejných podmínek stran viny pak uložil obžalovanému P. K. podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dohledem; současně zrušil výrok o trestu ohledně tohoto dovolatele v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 193/2001 ze dne 9. 4. 2003 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 441/2003 ze dne 8. 10. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 70/2003 ze dne 13. 10. 2003 podali J. V., H. K. a P. K. dovolání, a to prostřednictvím svého obhájce, včas a za splnění všech dalších zákonem pro dovolání požadovaných náležitostí.
Dovolání zaměřili proti výrokům o vině a trestu, přičemž uplatnili jako jediný dovolací důvod, jenž je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Předně namítali porušení zásady uvedené v §2 odst. 8 tr. ř., neboť podle jejich názoru nebyla zachována totožnost skutku. Dále bylo porušeno i právo na obhajobu, jakož i právo na proces v přiměřené době (§2 odst. 4 tr. ř.).
Pochybení prvně uvedené spatřují v tom, že nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 4 T 7/2002, rozšířil obžalobu tak, že do tohoto rozsudku zahrnul jednání dovolatelů a dovolatelky spočívající v jednání s V., a. s., kdy jeho meritem byla snaha jmenovaných získat od této banky úvěr. Popis tohoto skutku a jednání dovolatelů a dovolatelky nejsou však uvedeny ani ve sdělení obvinění a následně ani v obžalobě. Meritum rozsudku nalézacího soudu bylo pak převzato i do rozsudku soudu odvolacího. Porušení práv obhajoby spatřují právě v tom, že celé přípravné řízení a řízení před soudem prvého stupně bylo vedeno pro jednání uvedené v obžalobě. Až okamžikem vynesení odsuzujícího rozsudku nalézacím soudem byl zmíněn skutek vztahující se k V., a. s. Celá obhajoba byla zaměřena na jednání uvedené v obžalobě. Porušení zásady rychlosti řízení spočívá podle názoru dovolatelů a dovolatelky v tom, že celé trvalo ke dni vynesení napadeného rozsudku více jak čtyři roky (6. 8. 1999 až 13. 10. 2003). Jako takové je svou délkou v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb., č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb.). Nelze přehlédnout, že délka řízení není zapříčiněna postupem dovolatelů a dovolatelky ve věci. Sama tato skutečnost je v rozporu s §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Existenci dovolacího důvodu ve smyslu již citovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodňuje podané dovolání především poukazem na nedostatečnou pozornost soudu subjektivní stránce odsouzeného trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Soud se také nedostatečně zabýval tím, že banka v době jednání o úvěru věděla o celé situaci kolem půjčky poskytnuté dovolatelům a dovolatelce D. A. Rozhodnutí soudu o tomto skutku považují za předčasné, neboť soud neměl dostatek důkazů odůvodňujících objektivní rozhodnutí ve věci, nesprávně posoudil a vyhodnotil zjištěné důkazy ve vztahu k tomu, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.
Přestože byl skutek vůči V., a. s. podle názoru dovolatelů a dovolatelky pochybně důkazně zdokumentován, při jeho právní kvalifikaci došlo k dalšímu nedostatku. Podle jeho názoru se P. K. nemohl dopustit úvěrového podvodu způsobem uvedeným v odsuzujícím rozsudku, neboť v něm není ani popsáno, jakým způsobem se na tomto podvodu podílel. Spisový materiál jednoznačně prokazuje, že jmenovaný se jednání s bankou žádným způsobem nezúčastnil, z jeho strany zde není ani naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Dovolání zde na podporu svých závěrů odkazuje na judikát č. R 27/01.
K otázce viny trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. dovolání poukazuje na soudem nedostatečně posouzenou a zhodnocenou problematiku platnosti či neplatnosti kupní smlouvy s D. A. Sám tento soud sice dospěl k závěru, že se jedná o smlouvu simulovanou, nicméně po materiální stránce posoudil jednání jako trestný čin, ačkoliv přiměřený úsudek by odpovídal závěru o odpovědnosti za přestupek /§21 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů/.
S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatelé a dovolatelka navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 70/2003 ze dne 13. 10. 2003 podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
P. K. současně žádá, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265o tr. ř. o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání nejvyšší státní zástupkyni s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obsáhlé písemné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podaným dovoláním předně konstatovalo, že namítané porušení zásady zachování totožnosti skutku ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř., je z hlediska dovolacího důvodu uplatněného v dovolání /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ irelevantní, neboť jde o výtku procesně právní, nikoliv o otázku hmotně právního posouzení. Obdobné platí i stran tvrzeného porušení práva na obhajobu. Rovněž tak námitka porušení práva na vyřízení věci v přiměřené době, resp. tvrzené porušení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. se s jediným uplatněným důvodem dovolání zcela míjí. Přiléhavý dovolací důvod této námitce, jinak uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., v dovolání však uplatněn nebyl. Výhrady dovolání k nedostatečně skutkově podložené subjektivní stránce trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., jakož i ke skutkovému základu trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. jsou výhradami ke skutkové stránce věci, které nepodléhají revizi z titulu podaného dovolání a v něm uplatněného jediného dovolacího důvodu. Pouze ve vztahu k naposledy uvedenému trestnému činu, pokud dovolatelé a dovolatelka brojí proti chybně posouzené materiální stránce tohoto deliktu, jde o námitku právní, podřaditelnou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V té návaznosti upozorňuje vyjádření nejvyšší státní zástupkyně na problém zjevné neopodstatněnosti dovolání, podaného s ohledem na materiální stránku uvedeného trestného činu, neboť nejvyšší státní zástupkyně se s hodnocením stupně společenské nebezpečnosti tohoto činu jako trestného ztotožňuje.
Ve vztahu k P. K. jde-li o dovoláním zpochybněné jeho spolupachatelství na trestném činu úvěrového podvodu, připouští citované vyjádření tuto námitku stran právní kvalifikace jednání jmenovaného dovolatele. Namísto kvalifikace podle §9 odst. 2 k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. považuje za správné účastenství ve formě pomoci /§10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák./. Zároveň však dodává, že s ohledem na §10 odst. 2 tr. zák. je evidentní, že (věcné) projednání té části dovolání, která se týká P. K., by zásadně nemohlo ovlivnit postavení jmenovaného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
S ohledem na uvedená fakta nejvyšší státní zástupkyně navrhuje v neveřejném zasedání dovolání J. V. a H. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání P. K. rovněž odmítnout, a sice podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
V dovoláním napadané trestní věci dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům.
V podstatě ve shodě se stanoviskem nejvyšší státní zástupkyně také dovolací soud nahlíží na námitky dovolání směřující k porušení §2 odst. 8, §2 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Jediný uplatněný dovolací důvod, uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se totiž s nimi zcela míjí. Stejně tomu tak je i v případě namítané skutkově nedostatečně podložené subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (§2 odst. 5 tr. ř.).
V dovolání tvrzenému důvodu též podle názoru Nejvyššího soudu koresponduje námitka ohledně právní kvalifikace jednání P. K. jako spolupachatele trestného činu úvěrového podvodu podle §9 odst. 2 k §250b odst. 1, 4 tr. zák.
Podle č. Rt 27/01 pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. půjde jen v případě, kdy jednání pachatele, tedy účastníka úvěrové smlouvy, dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu.
Z rozsudku krajského soudu (č. l. 3) vyplývá, že nejprve byl shledán trestný čin úvěrového podvodu a teprve poté následovala pomoc k němu ve fázi před dokončením tohoto hlavního trestného činu, a sice jednáním na katastrálním úřadě. P. K. na trestném činu úvěrového podvodu J. V. a H. K. tak participoval jen formou pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., nikoliv formou spolupachatelství. Nejen, že nebyl přímo při sjednávání úvěrové smlouvy V., což by stejně pro závěr o spolupachatelství nestačilo, ale zejména proto, že nebyl subjektem uzavírané úvěrové smlouvy, neboť žádost o úvěr adresovali V., a. s. pouze J. a H. V. Výše zmíněný judikát tu nelze obejít ani tvrzením, že by se rozhodnutí krajského soudu jako nalézacího v tomto směru považovalo za „průlomové“. V daném případě jde o rozhodnutí jednoduše chybné.
Přestože nejvyšší státní zástupkyně byla ve svém vyjádření stejného názoru stran formy trestné součinnosti, jako Nejvyšší soud, zaujala nakonec stanovisko, podle něhož s ohledem na §10 odst. 2 tr. zák. je evidentní, že (věcné) projednání té části dovolání, která se týká P. K., by zásadně nemohlo ovlivnit postavení jmenovaného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Citované ustanovení trestního zákona říká, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti (hlavního) pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného. Z tohoto předpisu a také ani z ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství, jak má Nejvyšší soud za to, nelze v žádném případě dovozovat, že by snad bylo bezvýznamné, jakou formou trestné součinnosti bude pachatel uznán vinným, když se jeho vina stejně posuzuje vždy ve vztahu k právní kvalifikaci hlavního trestného činu, resp. činu spáchaného společným jednáním. Tím by se popřela jakákoliv myšlenka diferenciace trestní odpovědnosti, jinak vyjádřená právě v ustanoveních §9 odst. 2 a §10 odst. 1, 2 tr. zák.
Podobným problémem se zabýval např. i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 178/2000 (Sb. n. u. ÚS, sv. č. 20, nález č. 190, str. 319).
Podle jeho právní věty, pokud v rámci stížnostního řízení Ústavní soud zjistí, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k porušení trestního zákona tím, že skutkový stav věci, zakládající pouhou pomoc ke spáchání dokonaného trestného činu loupeže, spáchaného jiným, byl právně kvalifikován jako spolupachatelství na tomto trestném činu, takové rozhodnutí zruší. Totéž platí, jestliže v důsledku takovéhoto pochybení obecný soud kvalifikuje daný skutkový stav věci jako další dílčí útok jediného pokračujícího trestného činu spáchaného formou spolupachatelství loupeže. Ústavní soud posoudí takovýto postup obecného soudu jako nepřípustnou analogii trestního zákona (§9 odst. 2), která jde k tíži pachatele, neboť cestou této analogie se mu z hlediska viny přičítá přísněji trestná forma trestné součinnosti, než jaké se dopustil, popř. v důsledku toho i přísněji trestná forma trestného činu, tzn. trestný čin pokračující ve větším rozsahu, než jaký skutečně spáchal. Uvedeným postupem obecného soudu je dotčeno nejen ustanovení §3 odst. 1 tr. zák., stanovící, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, nýbrž i ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, zakotvující ústavní princip legality trestního práva, tzn., že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, jenž analogii legis in malam partem vylučuje.
Jak patrno, skutečnost, zda bude jednání pachatele právně kvalifikováno jako spolupachatelství anebo jen jako účastenství v užším smyslu, není rozhodně po právní stránce bez významu, nýbrž naopak, a nutně ovlivňuje postavení pachatele nejen z pohledu viny, ale i navazujícího trestu. Stejně tak ani zmíněná analogie legis není v dané souvislosti otázkou právně zásadně bezvýznamnou.
Pokud pak jde o dovolání brojící proti materiální stránce trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. s tím, že v důsledku její nedostatečné konkrétní míry mělo jít u všech jen o odpovídající přestupek, což by mohl být opět problém „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vidí jej dovolací soud takto.
Materiální stránku trestného činu, jako podmínku trestní odpovědnosti za něj, lze takto z hlediska viny pachatele hodnotit jen v rámci znaků skutkové podstaty, o jejíž naplnění se jedná, nikoliv tedy podle všech okolností případu ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. To tedy předpokládá, že v prvé řadě musí jednání pachatele naplnit zmíněné znaky alespoň formálně. Teprve poté lze zkoumat jejich obsah, tedy konkrétní stupeň materiální stránky v nich obsažené. Z tohoto hlediska potom skutek dovolatelů a dovolatelky, jenž byl základem právní kvalifikace podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., podle názoru dovolacího soudu nevykazuje všechny požadované formální znaky v citovaném ustanovení uvedeného trestného činu.
Oním skutkovým základem právního posouzení je ta část skutkové věty z rozsudku nalézacího soudu na č.l. 3, která hovoří o tom, že „… téhož dne (21. 4. 1998) nechali (J. a H. V.) na této listině (zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva) ověřit vlastní podpisy jako prodávajících a zároveň podpis J. P., vydávajícího se za D. A., jehož totožnost s ohledem na údajnou ztrátu občanského průkazu potvrzovali při ověřování jeho podpisu J. V. a P. K. Na základě této listiny Katastrální úřad Praha – západ následně zastavil řízení o povolení vkladu vlastnického práva pro D. A. …“.
Skutková podstata trestného činu uvedeného v §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyžaduje po objektivní stránce, aby pachatel jinému způsobil vážnou újmu na nemajetkových právech tím, že uvede někoho v omyl. Výše popsaným jednáním, jak má dovolací soud za to, nevznikla takováto újma ani samotnému katastrálnímu úřadu, ani jeho pracovníkům a konečně ani D. A.
V případě úřadu a jeho pracovníků je tu situace srovnatelná např. s jednáním pachatele, který uvedl v omyl orgány zajišťující kontrolu přechodu státních hranic tím, že ji překročil na cizí cestovní pas, který předložil ke kontrole. Podle Rt č. 40/2002 (Sb. s. r. a st. 2002, 7-8: 424) nelze spatřovat v takovém jednání zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., neboť takové jednání nezpůsobuje vážnou újmu na právech těchto státních orgánů. V rozsudku krajského soudu jako nalézacího na č. l. 38 uváděné způsobení oslabení důvěry veřejnosti v rozhodnutí státních orgánů, konkrétně pak katastrálních úřadů, to výše popsaným jednáním ze dne 21. 4. 1998, nelze v žádném případě chápat jako újmu na právech těchto úřadů a jejich pracovníků. Jde o to, že konkrétní „právo státních orgánů na důvěru veřejnosti v jejich rozhodování“ nelze nikde a nijak právně identifikovat, stejně, jako v případě výše zmíněných orgánů pasové kontroly.
Totéž platí i ve vztahu k osobě D. A., jehož žádná nemajetková práva předmětným skutkem dotčena nebyla. Nanejvýše práva majetková, jak se o tom zmiňuje rozsudek nalézacího soudu na č. l. 32. Na ta se ovšem skutková podstata tzv. „nemajetkového podvodu“, tedy §209 tr. zák., nevztahuje.
Z uvedeného vyplývá, že pro nedostatek znaků objektivní stránky předmětného trestného činu nebyla jeho skutková podstata naplněna již formálně, takže problém jejího materiálního naplnění proto odpadá. Nebylo tedy možné dovolatele a dovolatelku uznat vinnými tímto trestným činem, spáchaným formou spolupachatelství. Jednání P. K. na Katastrálním úřadu Praha – západ odpovídá jedině výše uvedené právní kvalifikaci podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Za daných okolností nelze než uzavřít, že podané dovolání je důvodné s tím, že byl naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S poukazem na uvedené proto Nejvyšší soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení a dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil. Vzhledem k potřebě nového projednání a rozhodnutí pak podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když při svých dalších úvahách v dané věci bude nutné vycházet ze závěrů, ke kterým v rámci svého rozhodování dospěl dovolací soud.
S ohledem na to, že podle zjištění dovolacího soudu obviněný P. K. nevykonává v současné době trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, nerozhodl o jeho vazbě a s poukazem a s ohledem na to, že o jeho podaném dovolání již takto rozhodl, nezabýval se dále jeho žádostí o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k povaze věci je zřejmé, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka