ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1192.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1192/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců 1) J. H., 2) Ing. I. T. a 3) RNDr. J. T., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. K. L., zastoupenému advokátkou, o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 139/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 30. října 2002, č.j. 21 Co 273/2002-100, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 5.075,- Kč jejich zástupkyni advokátce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15. května 2002, č.j. 8 C 139/2001-76, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. 298/2 o výměře 250 m2 zapsaného u Katastrálního úřadu K. na listu vlastnictví č. 88 pro obec D., katastrální území D., a to ve výroku specifikovaným podílem. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2002,
č.j. 21 Co 273/2002-100, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §119 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že žalobci uplatňují nárok ze závěti pořízené panem E. H. dne 15. března 1953, který zemřel dne 16. února 1954, přičemž dědictví po něm nabyla ze zákona jeho sestra M. H. Ta poté zemřela dne 28. července 1956 a jejím dědicem se stal žalovaný. Ten nabyl
do vlastnictví i dodatečně objevený majetek této zůstavitelky - konkrétně sporem dotčenou parcelu. Stalo se tak pravomocným usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. července 1997 č.j. D 883/93-156. Jestliže soud prvního stupně přihlédl
k námitce žalovaných o promlčení nároku žalobců, postupoval správně. Protože pan E. H. zemřel v roce 1954, při dědění je třeba podle §873 platného občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") použít právo platné v den smrti zůstavitele - zde občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (konkrétně §509 násl. tohoto předpisu). Je proto třeba vycházet jak z §557 (ochrana pravého dědice), tak i z navazujícího §558 tehdejšího občanského zákoníku, který stanoví promlčecí lhůtu na takové vydání dědictví. Takto je stanoveno, že tento nárok se promlčí uplynutím tří let
od zůstavitelovy smrti anebo ode dne, kdy jeho prohlášení za mrtvého nabude právní moci. Odvolací soud připomíná, že toto ustanovení není možno nahradit aplikací §105 nyní platného o.z.
S ohledem na skutečnost, že žalobci odkazovali na obsah a závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. července 1998, sp.zn. 2 Cdon 1173/96,
o němž mají zato, že argumentačně podporuje jejich stanovisko k projednávané věci, odvolací soud připomněl, že toto rozhodnutí řeší skutkově i právně odlišný případ, kdy zůstavitelka v případě této věci zemřela v roce 1977, přičemž pravomocné rozhodnutí
o nově objeveném majetku nabytého nepravým dědicem, bylo vydáno v listopadu roku 1987. Šlo tedy o projednání dědictví za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jehož §105 byl změněn k prvnímu dubnu roku 1983. Uvedená novela se však na právní režim před tím platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nevztahuje a zpětně
na tento zákon nepůsobí.
Jestliže (tedy) pan E. H. zemřel dne 16. února 1954 a žalobci, považující se za jeho oprávněné dědice, podali žalobu v této věci dne 23. ledna 1998, učinili tak po 44 letech (od smrti jmenovaného), takže k námitce žalovaného je jejich právo podle §558 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. promlčeno. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně jako správný odvolacím soudem podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrzen.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 5. prosince 2002, když zástupci dovolatelů bylo doručeno téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 3. února 2003 včasné dovolání. Přípustnost dovolání opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., když podle jejich názoru jde o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam neboť řeší otázku počátku běhu promlčecí doby podle §105 o.z. rozdílně oproti výše zmíněnému judikátu Nejvyššího soudu ČR. Vytýkají napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Podle dovolatelů odvolací soud především pomíjí, že v posuzovaném případě jde výlučně o otázku užití §105 o.z. v platném znění s právními důsledky z toho vyplývajícími. Odkazují na zmíněný judikát, když citují: \"Zjevnou kolizi těchto případů ztělesňuje případ, kdy se právo podle §485 o.z. (ve znění) do 1. dubna 1983 promlčelo, ale rozhodnutí o nově objeveném majetku nabylo právní moci až po tomto datu. Její odstranění nemůže vycházet, než z úvahy, jež připustí, že se právo oprávněného dědice rozštěpí, ta část, která se váže k majetku, jenž byl takto dodatečně projednán, se
od celku odděluje, a co do počátku běhu promlčecí doby se spravuje odlišným režimem. ... Jde o důsledek toho, že od 1. dubna 1983 novela o.z. (s novým zněním
§105) nabyla účinnosti\". Skutečnost, že uvedený judikát se týká případu, kdy zůstavitelka zemřela v roce 1977, zatímco pan H. v roce 1954, nemůže být podle dovolatelů pro řešení dané právní otázky významná, neboť mezi oběma právními úpravami není takový rozdíl, který by odůvodňoval odlišný přístup k řešení této právní otázky.
Dovolatelé proto navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání bylo žalovaným podáno písemné vyjádření, v němž se
s napadeným rozsudkem odvolacího soudu ztotožnil a navrhl proto zamítnutí dovolání žalobců.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
V otázce přípustnosti dovolání vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž sám dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), takže předpoklady přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení jsou naplněny.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v podaném dovolání považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by některá z takovýchto eventuálních vad řízení poznamenala.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., vztahující se na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Bylo již naznačeno, že podstatou daného sporu je posouzení otázky, zda nárok žalobců je promlčen či nikoliv, přičemž soudy obou stupňů dospěly při řešení této otázky k pozitivnímu závěru. Naproti tomu žalobci zastávají opačný názor, a domnívají se, že jej podporuje obsah rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, který byl dne 30. června 1998 vydán ve věci sp.zn. 2 Cdon 1173/96. Mají přitom zato, že skutečnost, že uvedený rozsudek se týká případu, kdy zůstavitelka zemřela v roce 1977, zatímco pan E. H. zemřel v roce 1954, nemůže být pro řešení této právní otázky významná.
V tom se však dovolatelé mýlí.
V době smrti zůstavitele pana E. H. obsahovala právní úpravu dědického práva část pátá občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Zde pod společnou rubrikou \"Ochrana pravého dědice\" bylo v ustanovení §557 odst. 1 věta první stanoveno, že zjistí-li se pravý dědic teprve později, je povinen i ten, komu bylo dědictví soudem potvrzeno, vydat mu majetek, který z dědictví má, podle zásad o oprávněném
a neoprávněném držiteli, přičemž se však nesmí na úkor dědice obohatit. V navazujícím
§558 cit zákona pak bylo stanoveno, že nárok na vydání dědictví se promlčí uplynutím tří let od zůstavitelovy smrti anebo ode dne, kdy jeho prohlášení za mrtvého nabude právní moci. V době vydání občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále opět jen \"o.z.\"), který občanský zákoník z roku 1950 nahradil, bylo v jeho §854 stanoveno, že pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé
před 1. dubnem 1964, vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před
1. dubnem 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Dále pak v ustanovení
§859 odst. 1 o.z. bylo stanoveno, že při dědění se užije práva platného v den smrti zůstavitele, přičemž byla-li zřízena závěť před 1. dubnem 1964, posuzuje se její platnost podle dosavadních předpisů. Podle ustanovení §860 o.z. bylo třeba posuzovat podle dosavadních předpisů až do zakončení lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před prvním dubnem 1964.
Z uvedeného je zřejmé (a soudy obou stupňů také tuto skutečnost vzaly fakticky správně v úvahu), že jestliže pan E. H. zemřel v roce 1954, nárok z titulu ochrany pravého dědice podle ustanovení §557 občanského zákoníku z roku 1950 se
ve smyslu §558 téhož zákona promlčel uplynutím tří let od zůstavitelovy smrti, t.j.
v roce 1957.
Jestliže o nově objeveném majetku uvedeného zůstavitele bylo v roce 1997 provedeno dědické řízení, pak bylo třeba vycházet z ustanovení §873 o.z. (zmíněném ostatně odvolacím soudem), zařazeného do jeho přechodných ustanovení k úpravám účinným od 1. ledna 1992 a provedeným zákonem č. 509/1991 Sb. Zde se (obdobně jako tomu je v již zmíněném ustanovení §859 odst. 1 o.z.) stanoví, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, přičemž byla-li pořízena závěť před účinností tohoto zákona, posuzuje se její platnost podle dosavadních předpisů. I v tomto případě se proto na věc vztahují mimo jiné již výše zmíněná ustanovení §557 a 558 občanského zákoníku z roku 1950. Nelze současně přehlédnout ani ustanovení §870 platného o.z., kde je stanoveno, že podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona. Je tedy zcela zřejmé, že s ohledem na ustanovení §558 občanského zákoníku
z roku 1950 případný nárok vycházející z ustanovení §557 nutno posuzovat jako promlčený uplynutím tří let od smrti pana E. H. Naopak užití ustanovení
§105 platného o.z., na něž dovolatelé ve svém dovolání odkazují, v posuzovaném případě nepřichází v úvahu.
Pro úplnost je třeba dodat, že pokud dovolatelé připomínají zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 1173/96, nejedná se o odkaz případný. Odvolací soud zde správně poukázal na skutečnost, že v případě zmíněného judikátu dovolací soud vycházel ze situace, kdy zůstavitelka zemřela v roce 1977 a pravomocné rozhodnutí o nově objeveném majetku, který nabyl nepravý dědic, bylo vydáno dne
12. listopadu 1987. Šlo tedy o situaci, kdy zůstavitelka sice zemřela za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., avšak v době před jeho novelou provedenou
s účinností od 1. dubna 1983 zákonem č. 131/1982 Sb. (kdy poté proběhlo řízení o nově objeveném majetku této zůstavitelky). Zde proto dovolací soud vycházel při svých právních úvahách především z ustanovení §865 odst. 1 o.z., podle něhož, pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době
od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983. To však není případ nyní posuzované věci, takže úvahy dovolatelů o možném \"rozštěpení\" práva oprávněných dědiců nemá proto v tomto případě opodstatnění, neboť při dědění po zůstaviteli panu E. H. bylo vesměs nutno užít právní úpravu dědění, kterou obsahoval občanský zákoník
č. 141/1950 Sb. a nikoliv úpravu dědění obsaženou v nyní platném o.z.
Protože tedy podle mínění dovolacího soudu je třeba dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.), proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky toto dovolání jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle
§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř.(odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §5 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti 10.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit opět o 50 %, t.j. na částku 5.000,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaných proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalovaného 5.075,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu