ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1235.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1235/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 C 1334/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. prosince 2003, č.j. 36 Co 366/2003-230, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.575,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jeho zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne
4. prosince 2003 pod č.j. 36 Co 366/2003-230 potvrdil rozsudek Okresního v Liberci
ze dne 31. ledna 2003, č.j. 7 C 1334/2000-178, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem (v rozsudku specifikovaných) jednotek v budově č.p. 1332 postavené na pozemku p.č. 614 v katastrálním území a obci L. v ulici Ř., včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a spoluvlastnického podílu na příslušném pozemku tamtéž, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v tomto případě vycházel ze skutečnosti, že žalobce se určení vlastnického práva domáhá z důvodu, že dne 6. září 1999 uzavřel se žalovaným kupní smlouvu datovanou dne 12. května 1999, s právními účinky vkladu ke dni 13. září 1999, přičemž tato smlouva byla podle žalobce uzavřena k zajištění existujícího peněžitého závazku třetí osoby. (Naopak) žalovaný se žalobě bránil s tvrzením, že tato smlouva
k zajištění peněžitého závazku uzavírána nebyla, ale proto, že žalobce neměl finanční prostředky na splácení svého dluhu vůči věřiteli P. banka, a.s. Proto leželo
na žalobci důkazní břemeno ohledně jeho tvrzení, že vůle účastníků předmětné kupní smlouvy ve skutečnosti nesměřovala k převodu nemovitostí, ale k zajištění závazku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně provedl a zhodnotil účastníky navržené důkazy a dospěl tak ke správným právním závěrům, především při řešení základní otázky, kterou je platnost kupní smlouvy datované dne
12. května 1999 a uzavřené dne 6. září 1999, na jejímž podkladě došlo k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem. Tato smlouva je co do gramatického výkladu klasickou kupní smlouvou, jejímž účelem je převod vlastnictví k nemovitosti
z prodávajícího na kupujícího (§588 občanského zákoníku - dále jen \"o.z.\").
Z jazykového vyjádření této smlouvy není možno dovodit, že by šlo o smlouvu směřující k zajištění pohledávky. I samotné (soudem seznané) chování žalobce pak bylo v rozporu s jeho tvrzením, že (kupní) smlouva měla být jen zajišťovacím institutem, (takže) její účelem nebyl převod vlastnictví k nemovitostem. Stejně tak uzavření dodatku k předmětné kupní smlouvě, k němuž došlo téměř po čtyřech měsících (t.j.
29. prosince 1999), odporuje podle odvolacího soudu tvrzení žalobce o jiném účelu a smyslu zmiňované kupní smlouvy.
Odvolací soud tak uzavřel, že žalobce tedy neprokázal, že u předmětné kupní smlouvy se jednalo o (tvrzený) zastřený právní úkon směřující k zajištění pohledávky žalovaného, resp. o právní úkon simulovaný. Tato smlouva byla tak shledána platnou. Proto se soud dále zabýval skutečností, že žalobce dopisem ze dne 9. června 2000
od dotčené kupní smlouvy odstoupil, se závěrem, že s ohledem na jím v této souvislosti zjištěné a v rozhodnutí jinak popsané okolnosti, hodnotí tento právní úkon jako
v rozporu s dobrými mravy, takže je z tohoto důvodu třeba výkon tohoto práva žalobce odepřít.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. února 2004, přičemž dovolateli (jeho zástupci) byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 7. dubna 2004 včasné dovolání. Má zato, že v tomto případě jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") Dovolatel poukazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř, když dovozuje, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít (a také měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudem totiž nebyly provedeny důkazy navržené žalobcem, a to přesto, že jimi měla být ověřena pravdivost tvrzení žalobce
o existenci vady projevu vůle při sepisu listiny označené jako kupní smlouva.
Dovolatel poukazuje na to, že soudem odmítnutý důkaz, i když přímo nesouvisel se spornou smlouvou, měl spolu s dalšími navrženými důkazy (videozáznamem a z něj vyplynuvších dalších důkazů), zásadní význam při posuzování věrohodnosti tvrzení jak účastníků tohoto řízení, tak i věrohodnosti dalších již provedených důkazů. Závažnost odmítnutých důkazů spočívá v tom, že se tak mohlo zjistit, že žalovaný nemluvil pravdu, když odmítal, že by kupní smlouvu užil jako formu zajištění svých pohledávek. Dále mohlo být prokázáno i to, že žalovaný takto postupoval ve více jiných případech. Odvolací soud se pak při neúplně zjištěném skutkovém stavu omezil na striktně formální posouzení chování účastníků předmětného sporu, které následovalo po té, co předmětná smlouva byla vložena do katastru a nevzal v úvahu, že žalobce byl postupem žalovaného postaven do situace, kdy se ani jinak chovat nemohl.
Žalobce vyslovil přesvědčení, že neprovedení jím navržených důkazů, mělo zásadní vliv na rozhodnutí soudu učiněná v této věci. Dovoláním vytýkaná vada řízení tak spočívá v neúplnosti zjištění skutkového stavu v důsledku postupu soudu. Podle dovolatele má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhoduje otázku neunesení důkazního břemene žalobcem a přitom pouze z důvodu vady postupu soudu nebyl proveden důkaz, který mohl prokázat, že vůle účastníků nesměřovala k uzavření kupní smlouvy, ale k zajištění závazku žalovaného.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaný písemně vyjádřil podáním ze dne 12. května 2004. Zdůrazňuje v něm především, že toto dovolání není přípustné, když otázka důkazního břemene není otázkou právní, nýbrž skutkovou, takže napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Žalobce se pak snaží podané dovolání zaměnit za řádný opravný prostředek a opakovaně v něm uplatnit argumentaci neúspěšně použitou před soudy prvního a druhého stupně. Poukazuje současně na to, že žalobcem navržené (další) důkazy zcela nesouvisí s projednávanou věcí. Navrhuje tak, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
(§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, kterým by byl soud prvního stupně rozhodl jinak.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, jak předpokládá ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se však v souzené věci nejedná.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou.
Dovolání žalobce - jak již bylo uvedeno - v zásadě akcentuje pouze tvrzení, že před soudy obou stupňů nebyly provedeny veškeré žalobcem navržené důkazy, přičemž má zato, že zásadní právní otázkou v této věci ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je otázka neunesení důkazního břemene v dané věci. Zde je ovšem zřejmé, že takto nastolená otázka nečiní v daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Nadto odvolací soud měl pro své rozhodnutí příslušné skutkové podklady, které ve svém rozhodnutí také náležitě popsal. Ostatně sám dovolatel uvádí, že jím zmiňovaný
a navržený důkaz přímo nesouvisel se spornou smlouvou, když pouze naznačuje možnost, že z tohoto důkazu a z (případných) důkazů z něj odvozených bylo možno usoudit
na věrohodnost jak účastníků, tak i důkazů již provedených. Sám však jinak neuvádí, co by eventuálně vypovídalo o tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom z napadeného rozhodnutí nevyplývá nic, co by svědčilo pro závěr, že by se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od příslušné právní úpravy a jejího ustáleného výkladu (zde zejména ve vztahu k ustanovení §588násl. o.z.,
§35 odst. 2, §37 a §3 odst. 1 o.z.).
Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí
za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud proto uvážil, že přípustnost dovolání žalobce v této věci tedy není založena na základě ustanovení §237 o.s.ř. resp. ani na podkladě ustanovení §238,
§238a a §239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky, jako soud dovolacímu (§10a o.s.ř.), proto nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5
ve spojení s §224 odst. 1 , §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Vlastní výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny
za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle ustanovení §15 vyhlášky, rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo
o zastavení dovolacího řízení, platí obdobně §14 vyhlášky. Ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle §10 odst. 3, nejméně však 400,- Kč a nejvýše 15.000,- Kč. Podle §10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Protože podle §5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny ve věcech určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti, 10.000,- Kč, náležela by, s ohledem na skutečnost, že dovolání žalobce bylo odmítnuto, zástupci žalovaného jako odměna za dovolací řízení částka 5.000,- Kč (představující 50 % výše uvedené sazby). Protože však v tomto případě byl zástupcem žalovaného učiněn takto pouze jediný úkon právní služby, bylo nezbytné zmíněnou sazbu odměny dále snížit podle ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky o dalších
50 %, t.j. na částku 2.500,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na straně žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalovaného činí 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu