ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1249.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1249/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. H., zastoupeného zmocněncem, proti žalovanému R. Š., zastoupeného advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 144/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. ledna 2003, č.j. 26 Co 405/2002-108, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. ledna 2003 č.j. 26 Co 405/2002-108 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. července 2002, č.j. 5 C 144/2000-80, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem žalobou dotčených nemovitostí v obci a katastrálním území V. S. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové se v odůvodnění svého rozhodnutí především zabýval výtkou odvolatele o tvrzené neúplnosti skutkových zjištění, aniž by jí přisvědčil jako důvodné. Odvolací soud se též ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, které na základě správných skutkových zjištění učinil. Odvolací soud se dále zabýval argumentací žalovaného, pokud zdůrazňoval svoji dobrou víru při uzavření příslušné kupní smlouvy týkající se dotčených nemovitostí. Odvolací soud v tomto případě poukázal na skutečnost, že v daném případě sice byla dána dobrá víra žalovaného, avšak současně přesto nedošlo k platnému převodu vlastnického práva pro absolutní neplatnost právního úkonu, když převodce nemohl převést na žalovaného více práv, než jich měl sám.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. února 2003, když zástupkyni žalovaného (dovolatele) bylo doručeno dne 11. února téhož roku.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalovaný dne 25. března 2003 včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatel především poukazuje na skutečnost, že předmětné nemovitosti nabyl kupní smlouvou ze dne 20. ledna 2000 od společnosti P. – C. spol. s r.o., přičemž neměl žádné tušení, že předchozí vlastník (žalobce) zpochybňuje vlastnické právo prodávajícího. Byl tak
v dobré víře. Připomíná, že dosavadní judikatura se staví na stranu \"ochrany práv nabytých v dobré víře\" proti principu, že \"není možno převést více práv, než převádějící má\". Současně též nesouhlasí se závěrem, že by žalobce prokázal, že nedošlo mezi žalobcem a společností P. – C. spol. s r.o. k uzavření platné kupní smlouvy. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu (případně soudu prvního stupně) věc k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se písemně vyjádřil žalobce s tím, že se s napadeným rozhodnutím ztotožňuje. Navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
[§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena již jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Tak tomu však v posuzované věci není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž sám dovolatel ve svém dovolání neuvádí v zásadě nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v podstatě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde
o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak přípustnost dovolání v těchto případech může přicházet v úvahu jen v souvislosti s řešením právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel nemůže účinně napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek vycházejících z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. např. z důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o.s.ř., t.j. proto, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pokud proto dovolatel v dané věci činí výtky v tomto smyslu, nebyly dány předpoklady se jimi zabývat.
Pokud pak se týče uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je zde třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím pak se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z takových případů se v souzené věci nejedná.
V souzeném případě – jak již bylo naznačeno – se odvolací soud v rámci svého potvrzujícího rozhodnutí bez výhrad ztotožnil především se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Přitom i právní závěry rozhodnutí odvolacího soudu jsou bezprostředně zbudovány na odvolacím soudem vyložených skutkových zjištěních.
O vlastních právních závěrech takto učiněných odvolacím soudem nelze konstatovat, že by za tohoto stavu byly poznamenány eventuální aplikací nesprávného právního předpisu, případně, nepřiléhavým výkladem odpovídajícího předpisu. Skutečností je, že napadené rozhodnutí přiléhavě vycházelo z faktu absolutní neplatnosti kupní smlouvy, podle níž měl žalobce prodat dotčené nemovitosti společnosti P. – C. spol. s r.o. Je tak nepochybné, že žalobce nepozbyl své vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, takže ty nemohly být ani platně převedeny na žalovaného jménem jiného subjektu, který se jejich vlastníkem nestal. V případě posouzení předmětného návrhu proto otázka případné dobré víry žalovaného při uzavírání kupní smlouvy se společností P. – C. spol. s r.o. nemůže mít význam.
Na základě zmíněných skutečností není možno dovodit, že by byly naplněny předpoklady ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a považovat tak napadený rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (ostatně do určité míry analogicky zde lze srovnat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky vydané dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, byť to se zabývá případy, kdy došlo k odstoupení od smlouvy). Již z tohoto důvodu při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§242 o.s.ř.) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona.
Protože tedy v případě dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí, a to ani z hlediska případných dalších výtek obsažených v podaném dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu