ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1387.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1387/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) T. T. a B) M. T., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Fondu národního majetku České republiky, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, zastoupeného advokátkou, a 2) Katastrálnímu úřadu v O. o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 309/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2002, č.j. 51 Co 128/2002-126, takto:
I. Dovolání žalobců proti výroku I. rozsudku krajského soudu se zamítá, zatímco ve zbývající části se toto dovolání žalobců odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. února 2001, č.j. 27 C 309/96-83,
ve výroku I. zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobců k parcele č. 802
o výměře 686 m2 v obci O., katastrální území M. O., ve výroku II. zamítl žalobu na určení povinnosti druhého žalovaného vyznačit pro žalobce v katastru nemovitostí vlastnické právo k dotčené nemovitosti a ve výrocích III. a IV. rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. září 2002, č.j. 51 Co 128/2002-126, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku proti druhému žalovanému zrušil
a řízení o žalobě na určení povinnosti tohoto žalovaného vyznačit v katastru nemovitostí pro žalobce vlastnické právo k již uvedené parcele zastavil (výrok I.), zatímco
v zamítavém výroku proti prvnímu žalovanému rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále změnil odvoláním napadený rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a sám rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem druhého stupně (výrok IV. a V.).
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí ve výroku I. především poukázal na skutečnost, že druhý žalovaný není způsobilým účastníkem soudního řízení, a současně, že rozhodování o požadavku směřujícím vůči uvedenému úřadu nespadá do pravomoci soudů. Připomněl, že podle ustanovení §1, §2 odst. 2 a §5 zákona
č. 359/1992 Sb. je katastrální úřad pouze územním orgánem Katastru nemovitostí České republiky vykonávající mimo jiné státní správu tohoto katastru dle zákona č. 265/1992 Sb., přičemž s ohledem na předmět tohoto řízení jej nelze považovat za nositele právní subjektivity a způsobilého účastníka řízení (§19 občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"). Odvolací soud takto rozhodl podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Výrok II. odvolací soud odůvodnil mimo jiné tím, že je splněna podmínka existence aktivní věcné legitimace žalobců. Dále pak při řešení daného sporu přihlédl
k úpravě, jež se podává ze zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku ČR. Připomněl, že Fond národního majetku ČR [žalovaný 1)] nezpochybňuje žalobci tvrzené vlastnické právo k dotčené nemovitosti a nepovažuje se ani za jejího vlastníka ani za nositele práva hospodaření s ní, přičemž do žalobci tvrzeného vlastnického práva nezasahuje ani tím, že by byl v katastru nemovitostí veden jako vlastník (kde je takto jako vlastník uváděna Česká republika – I., Ústav pro automatizaci řízení
v průmyslu a I., Ústav pro automatizaci řízení v průmyslu). Protože pak
v průběhu soudního řízení nebyla prokázána existence pasivní věcné legitimace prvního žalovaného, ani to, že by první žalovaný (případně) platně převedl vlastnické právo
k tomuto pozemku na žalobce, odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. října 2002, když zástupci žalobců (dovolatelů) byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali žalobci v pondělí dne 9. prosince 2002 včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovolatelé poukazují zejména na to, že dotčený pozemek je v současné době
v jakémsi právním vakuu, kdy je sice jasně znám jeho vlastník, jímž je Česká republika - Ústav pro automatizaci řízení v průmyslu, současně však dovolatelé na skutkových okolnostech odůvodňují jejich názor, že vlastnické právo k tomuto pozemku přešlo na žalobce ke dni 1. července 2001. Ve vztahu k druhému žalovanému dovolatelé připomínají, že tento žalovaný porušil své povinnosti tím, že v této části zamítl vklad vlastnického práva pro žalobce. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně.
K tomuto dovolání se žalovaní nevyjádřili.
Pokud se týče výroku označeného I., pak po zjištění, že dovolání bylo
v posuzované věci podáno včas, oprávněnými účastníky řízení, (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud především dále zabýval otázkou možné přípustnosti tohoto dovolání, a to s pozitivním závěrem [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Uvážil též, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž fakticky vychází mimo jiné z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený výrok v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že tento dovoláním napadený výrok odvolacího soudu je třeba považovat
za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §90 o.s.ř. jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení je tak založeno procesním způsobem, kdy žalobcem je ten, kdo podal
u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu) a žalovaným je ten, koho žalobce v návrhu (žalobě) za tohoto účastníka označil. Z ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že účastníci řízení musí být v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možno zaměnit s někým jiným, a aby s ním mohl soud jednat. Pokud žalobce označí účastníka přesně, pak nelze jako případnou vadu samotného podání klasifikovat eventuální skutečnost, že ten, kdo byl takto v žalobě za účastníka řízení označen, nemá ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení.
Žalobci v souzené věci ve své žalobě označili jako druhého žalovaného \"subjekt\", který nemá způsobilost mít práva a povinnosti (§19 o.s.ř.). Zde proto nutno poukázat na skutečnost, že jestliže v řízení, v němž se účastenství zakládá podle ustanovení §90 o.s.ř., byl za účastníka řízení označen jako žalovaný ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. Přitom případný omyl žalobce v tom, zda jím označený žalovaný má v daném případě způsobilost mít práva a povinnosti
(t.j. omyl v právním názoru), nemá z tohoto hlediska žádný právní význam. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, protože zde schází jeden z jeho základních prvků, t.j. jeden ze subjektů procesněprávního vztahu. Soud je přitom povinen v jakémkoliv stádiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.). Potud je tedy třeba rozhodnutí odvolacího soudu posuzovat jako přiléhavé a správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto dovolací soud podané dovolání v této části jako nedůvodné zamítl.
V případě dovoláním napadeného potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu pak není dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
[§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť tímto napadeným výrokem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by
při splnění zákonných předpokladů mohla být založena již jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Tak tomu však v posuzované věci není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v podstatě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen
pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde
o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak přípustnost dovolání v těchto případech může přicházet v úvahu jen v souvislosti s řešením právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel nemůže účinně namítat vůči rozhodnutí odvolacího soudu především jím dovozované nedostatky ve skutkových zjištěních, jak to ve své podstatě činí dovolatelé ve svém dovolání.
Pokud pak se týče uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je zde třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Tím pak se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z takových případů se v souzené věci nejedná. Právní závěry rozhodnutí odvolacího soudu jsou bezprostředně zbudovány na odvolacím soudem vyložených skutkových zjištěních. O vlastních právních závěrech takto učiněných odvolacím soudem nelze konstatovat, že by za tohoto stavu byly poznamenány eventuální aplikací nesprávného právního předpisu, případně, nepřiléhavým výkladem odpovídajícího předpisu.
Na základě zmíněných skutečností není možno dovodit, že by u zmíněného výroku rozsudku odvolacího soudu byly naplněny předpoklady ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a považovat tak v této části napadený rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Již z tohoto důvodu při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§242 o.s.ř.) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona.
Protože tedy v případě dovolání žalobců, pokud se týkalo potvrzujícího výroku ve věci samé nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí, a to ani
z hlediska případných dalších výtek obsažených v podaném dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobců bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu