ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1412.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1412/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) R. Č. a B) S. Č., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému D. Č., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodnímu soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 29/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2002, č.j. 19 Co 267/2002 - 209, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2002, č.j. 19 Co 267/2002-209, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. února 2002, č.j. 14 C 29/97-178, ve výroku, kterým byl zamítnut návrh, aby bylo určeno, že ke dni 27. dubna 1994 byla podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny nemovitosti č.p. 84 s ideální jednou polovinou parcely č. 813 o výměře 946 m2, vše zapsané na LV č. 976 pro katastrální území N., obec P., okres P., paní M. Č., která zemřela dne 27. dubna 1994. Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zejména pak zdůraznil, že je zcela bez vztahu k věci - t.j. k tvrzené neplatnosti darovací smlouvy ze dne 17. července 1992 - zda byla sepsána formou notářského zápisu, či zda ji koncipovali její účastníci, popř. jeden z nich. Jestliže není zároveň tvrzeno, že smlouva nemá předepsané (podstatné) náležitosti, není ani zřetelné, jaké skutečnosti žalobci těmito argumenty hodlají vyvrátit, popř. jaký vliv by tyto okolnosti mohly mít na platnost smlouvy samotné. Podobně nelze vyvodit nic z argumentace, že ověření podpisů neprovedla sama (notářka) JUDr. Č., ale jiná pracovnice notářské kanceláře, i když byla Dr. Č. v té době v kanceláři přítomna. Není též podstatné, kdy zemřelá paní M. Č. smlouvu podepsala, neboť rozhodující je skutečnost, že podpis na smlouvě je pravým podpisem jmenované, stejně jako její podpisy v ověřovací knize a na žádosti o registraci smlouvy. V řízení též nevyšly najevo jakékoliv skutečnosti, které by možnost dispozice s majetkem zemřelé z pohledu ustanovení §3 odst. 1 ve spojení s §39 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") \"diskvalifikovaly\".
Za opodstatněné odvolací soud nepovažuje ani to, dovozují-li žalobci, že celkovou neplatnost darovací smlouvy způsobují tvrzené nedostatky (samotné) ověřovací doložky jako veřejné listiny. Žalobci totiž (ani) netvrdí, že by obsah ověření (tzv. ověřovací doložky) byl jiný, než je v něm uveden (resp., že není pravdivý), ale jen to, že v něm chybí podpis ověřujícího pracovníka. Ani to však nemůže způsobit neplatnost darovací smlouvy samotné.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. ledna 2003, přičemž zástupci žalobců byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku podali žalobci dne 28 února 2003 včasné dovolání
s odkazem na jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé napadenému rozhodnutí vytýkají, že soudy obou stupňů ve sporné věci nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav věci a z toho vyvodily rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
V tomto případě dovolatelé namítají skutkové a právní okolnosti spojené
s právní perfektností projevu vůle darovat napadenou darovací smlouvou nemovitosti
v ní popsané. Především to, že ověření podpisu provedla pracovnice kanceláře (notářky) JUDr. Č., která nebyla k tomuto úkonu způsobilá, a že v ověřovací knize chybí
u položky 1494-1496 zejména podpis ověřujícího pracovníka. S odkazem na R č. 4/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovozují, že je-li listina opatřená ověřovací doložkou notáře, která neobsahuje náležitosti předepsané ustanovením §74 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nelze podpisy na ní považovat za ověřené podle zmíněného ustanovení. Takovouto listinou nelze prokázat přechod práva nebo povinnosti. Protože pak napadený právní úkon byl včetně legalizace podpisů na darovací smlouvě učiněn za účinnosti zákona č. 95/1963 Sb., který otázku legalizace podpisu upravoval v ustanovení §100, bylo třeba
při konkretizaci formy úkonu ověření a ověřovací doložky vycházet z úpravy obsažené
v Instrukci Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 31. července 1986, sp.zn. 203/86-OD, kterou se vydává jednací řád pro státní notářství. Při posouzení relevantnosti legalizace podpisu je třeba vycházet ze zmíněné instrukce, i když se jedná o předpis nižší právní síly.
Dovolatelé jsou tak přesvědčeni, že perfektní akt legalizace podpisu je projeven řádným vyznačením ověřovací doložky a řádným záznamem v ověřovací knize tak, jak upravuje zmíněná instrukce o jednacím řádu pro státní notářství. Přitom nezachycení jedné ze složek ověření má za následek neprokázání řádné legalizace podpisu, tedy nesplnění zákonné podmínky, která je na formu právního úkonu kladena. V daném případě je proto sporné, zda lze uvedenou listinu považovat za listinu veřejnou, jak dovozuje odvolací soud. Tato teze se pak podle dovolatelů vztahuje i na tvrzení
o nedostatku způsobilosti ověřující pracovnice notářky Dr. Č., jehož prokázání bylo nalézacím soudem odmítnuto.
Dovolatelé dále poukazují na to, že soudní řízení u odvolacího soudu bylo postiženou základní procesní vadou, a to porušením principu rovnosti stran. Tato zásada dává účastníkům neodvolatelné právo stát před soudem v rovném postavení, aniž by jedna nebo druhá strana byla procesně jakkoli zvýhodněna. V tomto případě k podstatnému porušení této základní zásady řízení došlo, když odvolací soud v průběhu zkoumání procesních podmínek řízení vyzval pouze žalobce k úhradě soudního poplatku po podání odvolání a neučinil tak ve vztahu ke straně žalované, která též podala odvolání, a to do výroku o nákladech řízení.
Dovolatelé proto navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází fakticky z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto napadá rozsudek, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, avšak dovolací soud má zato, že toto rozhodnutí je důvodné kvalifikovat jako po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), takže dovolání je v tomto případě přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je však třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku ve výrocích ve věci samé zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly zejména s přihlédnutím k řešení otázky naplnění předpokladů pro platné uzavření předmětné darovací smlouvy. S ohledem na obsah výtek obsažených v dovolání je proto třeba se zabývat tím, zda případné žalobci (dovolateli) tvrzené nedostatky v ověření podpisů účastníků předmětné smlouvy, mohly mít vliv na posouzení této smlouvy jako platné.
Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (§40 odst. 1 o.z.). Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou (§40 odst. 3 první věta před středníkem o.z.). Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (§46 odst. 1 o.z.). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být projevy účastníků na téže listině (§46 odst. 2 o.z.).
Občanský zákoník ve své podstatě vychází z principu bezformálnosti právních úkonů. V určitých případech však určitou formu k platnosti právního úkonu požaduje. Tu může určit zákon, či dohoda samotných subjektů. Zákon přitom počítá buď s tzv. prostou písemnou formou (která je vyžadována podle ustanovení §46 odst. 1 o.z.
při všech převodech nemovitostí), anebo formu zpřísněného (t.j. úředního) zápisu.
Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, t.j. jednak písemnosti, jednak podpisu. Písemný projev tak musí být zároveň podepsán. Písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby. U některých smluv (především smluv, na jejichž základě jsou zapsána, resp. vložena práva k nemovitostem katastrálním úřadem) se vyžaduje s ohledem na požadavek právní jistoty úřední ověření pravosti podpisů.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud správně poukazuje na skutečnost, že
v průběhu řízení žalobci ani případně netvrdili, že by dotčená darovací smlouva nebývala byla dárkyní vlastnoručně podepsána. To ostatně nečiní ani v samotném dovolání. Neplatnost předmětné darovací smlouvy tak spojují toliko s jimi tvrzeným faktem některých nesprávností v rámci procesu ověření tohoto podpisu. Zde však již např. odvolací soud správně konstatoval, že pouze tato skutečnost nemůže způsobit neplatnost konkrétního právního úkonu, resp. v daném případě darovací smlouvy. Je totiž skutečností, že předmětná darovací smlouva má písemnou formu a nejsou zde pochyby, že smlouva byla skutečně také dárkyní osobně podepsána. Pokud snad ověřovací doložka a zápis v příslušné ověřovací knize případně trpěly některými nedostatky, pak v případě, že podpis dárkyně nebyl zpochybňován a ani zpochybněn nebyl, nemůže to však nic měnit na tom, že z tohoto hlediska není možno předmětnou darovací smlouvu hodnotit jako neplatnou pro nedostatek formy. Ostatně, odkazují-li dovolatelé na úpravu v tehdejší Instrukci, kterou se vydává jednací řád pro státní notářství, pak je nezbytné připomenout, že podle čl. 95 Ústavy České republiky je soudce vázán toliko zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. V dané věci pak předpoklady zákona pro naplnění písemné formy posuzované smlouvy byly naplněny.
Pokud se týče námitky dovolatelů, že v odvolacím řízení byla porušena zásada rovnosti stran tím, že žalovaná strana nebyla vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání proti výroku o nákladech řízení, dovolací soud jen stručně odkazuje
na položku č. 17, bod 7 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že poplatek se nevybere za odvolání mimo jiné tehdy, jde-li o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení. Uvedená námitka žalobců je tedy zcela neopodstatněná.
Jestliže tedy z hlediska výtek žalobců obsažených v jejich dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, pak za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný. Proto bylo dovolání žalobců zamítnuto (§243b odst.2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík,v. r.
předseda senátu