ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1641.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1641/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. V., proti žalované N. s. B., spol. s r.o, v likvidaci, o určení platnosti autorské smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 89/2000 o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2000, č.j. 3 Co 57/2000- 74, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2000, č.j. 32 C 89/2000-54, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení platnosti autorské smlouvy uzavřené dne 19. ledna 1993 s žalovanou společností. Soud prvního stupně tak učinil postupem podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek z žaloby ve stanovené lhůtě. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. října 2000, č.j. 3 Co 57/2000-74, odmítl odvolání žalobce proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně podle
§218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") pro opožděnost. Rozhodl též o náhradě odvolacích nákladů.
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že napadené usnesení soudu prvního stupně bylo žalobci doručeno dne 18. září 2000 postupem podle §46 odst. 2 o.s.ř. Z doručenky od doručované písemnosti žalobci vyplynulo, že přesto, že se adresát (žalobce) v místě doručování zdržoval, nebyl zastižen a písemnost, která nebyla určena do vlastních rukou adresáta, mu byla téhož dne uložena na poště, o čemž byl vyrozuměn. Na účincích doručení nemůže nic změnit skutečnost, že žalobce si pak písemnost skutečně vyzvedl až dne 21. září 2000. Jestliže bylo tedy napadené usnesení soudu prvního stupně žalobci doručeno dne 18. září 2000, skončila mu 15ti denní lhůta k odvolání dne 3. října 2000. Za stavu, kdy žalobce podal své odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jak vyplývá z podacího razítka Městského soudu v Praze, osobně až dne 4. října 2000, nezbylo odvolacímu soudu, než odvolání žalobce odmítnout podle §218 odst. l písm. a) o.s.ř. pro opožděnost.
Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 20. prosince 2002.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce osobně u Městského soudu v Praze dne 29. prosince 2000 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 5. ledna 2001. Dovolatel má zato, že jeho dovolání je mimo jiné přípustné podle §237 odst. 1 písm. f), tedy uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Odvolací soud tím, že odmítl jeho odvolání pro opožděnost mu podle jeho přesvědčení odňal možnost jednat před soudem. Dovolatel uvádí, že se v době doručení zásilky poštou v místě bydliště nezdržoval, a to zhruba v období ode dne 15.9. do dne 20.9.2000. Jako důkaz označuje svoji svědeckou výpověď ohledně místa svého tehdejšího pobytu a výpověď svědka, který mu to může dosvědčit. Jeho jméno však neuvádí, neboť neví, zda-li jeho výpověď v dovolacím řízení bude nutná a nechce jej příliš zatahovat do soudního řízení a navíc má o něj obavy. Dále namítá, že Městský soud v Praze zaslal rozhodnutí o zastavení řízení patrně na tzv. hnědou doručenku, přičemž podle žalobce musí platit pro doručování tak závažného rozhodnutí, jakým je rozhodnutí o zastavení soudního řízení režim doručování do vlastních rukou. Vrchní soud v Praze pak následně počítal běh odvolací lhůty podle nevyhovujících zásad pro prosté doručení t.j. ode dne resp. po dni, kdy pracovník pošty neúspěšně zvonil v místě přechodného bydliště dovolatele. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR přihlédl
i k novelizovanému doručování fyzickým osobám podle ustanovení §46 odst. 1 a 2 o.s.ř. Na závěr dovolatel navrhuje, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a ve věci bylo dále jednáno.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě stanovené
v §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. a opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu výtek obsažených
v dovolání správné.
Ze znění ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Z obsahu spisu ovšem nevyplývá, že by dané řízení bylo zatíženo některou z naznačených vad. Pokud žalobce ve svém dovolání zmiňuje případ eventuální vady ve smyslu ustanovení §237 odst. l písm. f) o.s.ř., pak dovolatel tuto vadu fakticky spojuje se samotným rozhodnutím odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto (čímž mu byla podle jeho mínění odňata možnost jednat před soudem).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. K tomu je nutno uvést, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. významná jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže šlo současně o postup nesprávný (uvažování z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). O takovéto odnětí možnosti jednat před soudem jde např. tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl
o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ustanovení §214 odst. 2, jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení (§94 odst. 2), jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 v nepřítomnosti účastníka, jestliže byl účastníku ustanoven podle §29 odst. 2 opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly důvody a žádná okolnost nebránila tomu, aby účastník byl předvolán k jednání apod. Je pak zřejmé, že o takový případ se u žalovaným uváděného tvrzení nejedná. Dovolací soud současně dodává, že z obsahu spisu pak nebyly zjištěny ani případné jiné vady, které by bylo možno podřadit pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Pokud dovolatel naznačuje, že odvolacím soudem nebylo náležitě postupováno při posouzení otázky doručení rozhodnutí soudu prvního stupně, pak ani tato výtka neobstojí.
Usnesení doručí soud účastníkům, je-li proti němu odvolání nebo dovolání nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost (§168 odst. 2 o.s.ř.). Usnesení je třeba doručit do vlastních rukou jen tehdy, jestliže to stanoví zákona ( §47 odst. 1 o.s.ř.).
Soud prvního stupně při doručování usnesení správně postupoval v intencích
§46 odst. 1 a 2 o.s.ř. Podle odstavce prvního zmíněného ustanovení lze adresátu doručit písemnost v bytě, v sídle (místě podnikání), na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen.
Nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl (§46 odst. 2 o.s.ř.) Z doručenky, týkající se žalobce vyplývá, že zásilka mu byla uložena na poště dne 18.9.2000. Od následujícího dne pak plynula žalobci l5 denní lhůta k odvolání, která mu skončila 3. října téhož roku. K tomu je nutno podotknout, že doručenka má povahu veřejné listiny. Jestliže pak účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (tedy namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je povinen nabídnout soudu důkazy
k prokázání těchto tvrzení. V posuzovaném případě žalobce uvedl, že se v době zhruba od 15.9. do 20.9.2000 v místě bydliště nezdržoval. Soud prvního stupně žalobce vyzval k doplnění a konkretizaci svého tvrzení. Na tuto výzvu reagoval žalobce zasláním podání ze dne 21.6.2003, označeného jako doplnění dovolání, ve kterém uvedl, že
ve výše uvedené dny se zdržoval na adrese O. na chatě (chalupě) své matky, vzdálené cca 50 km od P., přičemž denně dojížděl do svého zaměstnání
v P. Jako svědka, který by mu toto jeho tvrzení mohl dosvědčit označil svou matku H. V. Soud prvního stupně provedl dne 23. července 2003 důkaz výslechem H. V., která po poučení uvedla, že si nepamatuje, že by v době od 15. do 20. září 2000 syn na chalupu v O. jezdil a že ani nemá přesně přehled, co její syn konkrétně dělá a dělal. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že by se v době doručování písemnosti v místě doručování v rozhodné době nezdržoval, dovolacímu soudu nezbylo, než se se závěry odvolacího soudu, které se týkají otázky doručení usnesení soudu prvního stupně žalobci, ztotožnit.
Z vyložených důvodů je patrné, že úvahy odvolacího soudu obsažené
v napadeném rozhodnutí jsou správné a podané dovolání je není způsobilé zpochybnit. S ohledem na opožděnost odvolání se tak odvolací soud nemohl zabývat případnými nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně, které již bylo v právní moci a za popsaného stavu se jim nemůže věnovat ani soud dovolací. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 1 věta před středníkem ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. l věta první a §151 odst. 1 věta první o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu