ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1749.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1749/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce S. V., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ D. F., 2/ P. K. a 3/ MUDr. D. F., zastoupených advokátem, o neplatnost smlouvy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 792/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2003, č.j. 31 Co 90/2003-128, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v d n ě n í :
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2003 č.j. 31 Co 90/2003-128 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. září 2002 č.j. 6 C 792/2001-107 ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 16. května 2001 prvními dvěma žalovanými jako prodávajícími a třetí žalovanou jako kupující. Odvolací soud se v daném případě ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že v projednávané věci uplatněný požadavek na určení neodpovídá požadavkům kladeným na určovací žalobu [§80 písm. c) občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"]. Určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 16. května 2001 nemá podle odvolacího soudu pro právní postavení žalobce žádný preventivní význam, když o návrhu na vklad kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako kupujícím a prvními dvěma žalovanými jako prodávajícími ze dne 14. května 2001 (datované dne 10. května 2001) již bylo správním orgánem pravomocně rozhodnuto tak, že byl tento návrh zamítnut. Pokud se proto žalobce
v důsledku požadovaného určení nestane vlastníkem věci, a ani mu na tomto základě nevznikne právo na převod věci do jeho vlastnictví, nemůže být dán naléhavý právní zájem na takovém určení.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. června 2003, když zástupci žalobce (dovolatele) byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce dne 7. července 2003 včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má zato, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod spatřuje v tom, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel nepovažuje za správný právní závěr
o nepřípustnosti žaloby na určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., který učinil odvolací soud. V této souvislosti připomíná, že při posuzování otázky dvojího převodu téže nemovitosti, žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou převodce převedl nemovitost na určitou osobu, ačkoliv již předtím tuto nemovitost převedl na jinou osobu, vyloučena není, což dokládá odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (stejně tak jako i přecházející rozsudek Okresního soudu
v Benešově) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena již jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Tak tomu však v posuzované věci není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž sám dovolatel ve svém dovolání neuvádí v zásadě nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v podstatě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím pak se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný
z takových případů se v této věci nejedná.
V souzeném případě - jak již bylo naznačeno - se odvolací soud v rámci svého potvrzujícího rozhodnutí bez výhrad ztotožnil především se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Přitom i právní závěry rozhodnutí odvolacího soudu jsou bezprostředně zbudovány na odvolacím soudem vyložených skutkových zjištěních.
O vlastních právních závěrech takto učiněných odvolacím soudem pak nelze konstatovat, že by byly poznamenány eventuální aplikací nesprávného právního předpisu, případně, nepřiléhavým výkladem odpovídajícího předpisu. Skutečností je, že napadené rozhodnutí důvodně vycházelo z faktu, že návrh na vklad vlastnického práva na základě smlouvy uzavřené mezi žalobcem a prvními dvěma žalovanými byl Katastrálním úřadem v B. zamítnut, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č.j. 44 Ca 97/2001-24 (který nabyl právní moci dne 18. prosince 2001). Za této situace je třeba zcela souhlasit
s názorem odvolacího soudu, že případné určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené žalovanými dne 16. května 2001 nemá pro právní postavení žalobce žádný preventivní význam, když na základě požadovaného určení se nestane vlastníkem věci, ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví. Při totožnosti věci totiž již nemůže podat nový návrh na vklad zmíněné smlouvy (uzavřené jím a prvými dvěma žalovanými). Dovolatelem v dovolání zmiňovaná rozhodnutí NS ČR pak reagují na odlišnou skutkovou i právní situaci.
Na základě zmíněných skutečností tedy není možno dovodit, že by byly naplněny předpoklady ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a považovat tak napadený rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§242 o.s.ř.) není proto možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona.
Protože tak v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu