ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1912.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1912/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. A., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 18/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2003, č.j. 1 Co 87/2002-103, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2003, č.j. 1 Co 87/2002-103, se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. V ostatním se dovolání žalovaného odmítá s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2001, č.j. 32 C 18/2000-60, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zdržet se tvrzení o žalobci, že
od podnikatelů, podnikajících na území Městské části P., požaduje úplatky (výrok I.). Zamítl dále žalobu, podle níž je žalovaný povinen zdržet se oslovování žalobce výrazu \"zmetku\" (výrok II.). Současně též zamítl žalobu, podle níž by žalovaný odvolal ve zpravodaji Městské části L. a P. \"U n.\" své tvrzení o tom, že žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku 100.000,- Kč jako úplatek (výrok III.). Dále žalovanému uložil povinnost omluvit se žalobci doporučeným dopisem
za použití výrazu \"zmetek\". Zamítnuta byla žaloba na uložení povinnosti žalovanému vytisknout na své náklady text omluvy ve výše zmíněném zpravodaji. Zamítnuta byla také žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč. Soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
Výrok, kterým soud zamítl požadavek, aby žalovaný byl uznán povinným písemně odvolat tvrzení o tom, že žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku 100.000,- Kč jako úplatek, soud prvního stupně odůvodnil především tím, že pokud žalovaný takto tvrdil veřejně na zasedání zastupitelstva tuto skutečnost, pak toto jeho tvrzení není možno označit za nepravdivé. Z výpovědi svědka K., která nebyla v podstatě ani žalobcem zpochybňována, vzal soud za prokázané, že žalobce skutečně opakovaně ve vztahu k žalovanému tento požadavek vyslovil, i když nebylo a není zcela zřejmé, zda to myslel jako úplatek pro sebe, či pro obec, kterou zastupuje jako místostarosta a zda by to vlastně byl úplatek v pravém slova smyslu, či ve smyslu trestního zákona. I okolnosti, za kterých žalovaný toto tvrzení vyslovil, soud prvého stupně považoval za přiměřené okolnostem naprosto odpovídající situaci, s ohledem
na to, o čem a v jakém duchu se tehdy na zasedání jednalo.
Soud prvního stupně dále zvažoval i okolnosti za nichž žalovaný označil žalobce jako \"zmetka\". Toto označení soud zhodnotil jako nepřiměřené a způsobilé zasáhnout do osobní sféry žalobce. Zde proto soud dovodil, že je na místě omluva žalovaného žalobci.
O odvolání obou účastníků proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č.j. 1 Co 87/2002-103, kterým napadené rozhodnutí podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") změnil
v odvoláním napadených výrocích ve věci samé tak, že žalovanému bylo uloženo odvolat ve zpravodaji Městské části L. a P. \"U n.\" své tvrzení o tom, že žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku 100.000,- Kč jako úplatek se současným vymezením textu této omluvy. V zamítavém výroku týkajícím se zdržovacího výroku a ve vyhovujícím výroku týkajícím se omluvy doporučeným dopisem, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V zamítavém výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a ve výrocích o nákladech řízení byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pokud byl takto změněn výrok týkající se požadavku na uveřejnění omluvy
ve zpravodaji Městské části L. a P. \"U N.\", odvolací soud připomněl, že důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalobce požadoval od žalovaného úplatek ve výši 100.000,- Kč, spočívalo na žalovaném. Odvolací soud uvedl, že po doplnění dokazování opakovaným výslechem svědka F. K. dospěl k odlišnému skutkovému závěru, než soud prvního stupně, že pravdivost předmětného tvrzení nebyla prokázána, a že tak žalovaný neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud uvedl, že tento skutkový závěr má oporu v doplňující výpovědi tohoto svědka, z jehož výpovědi odvolací soud zjistil, že svědek byl minimálně dvakrát přítomen tomu, kdy žalobce vůči žalovanému
v souvislosti s pozemkem, který užíval, v době, kdy mezi účastníky byly přátelské vztahy, a kdy se i se svědkem často scházeli, uvedl: \"Dej 50.000,- Kč nebo 100.000,- Kč a budeš mít pokoj\", přičemž se usmíval a aniž by řekl, komu má peníze dát. Sám svědek, jak uvedl, to vnímal jako \"šprým\", poněvadž žalobce zná jako \"hecíře\".
S ohledem k okolnostem, za nichž byl zmíněný výrok žalobce pronesen, je nutno dovodit, že ze strany žalobce nešlo o vážně míněný požadavek na poskytnutí úplatku. Podle odvolacího soudu o tom svědčí nejen výpověď tohoto svědka, ale i to, že žalovaný na tento výrok žalobce bezprostředně nereagoval jako na požadavek úplatku
a uvedl je až s odstupem času na třetím mimořádném zasedání Místního zastupitelstva Městské části P. dne 18. srpna 1999. Toto nepravdivé tvrzení je pak neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce, když jeho difamující povaha je objektivně způsobilá přivodit újmu na jeho osobnostních právech, neboť se tak žalobci podsouvá nečestné jednání. To pak mohlo způsobit negativní účinky z hlediska utváření názoru veřejnosti na žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. března 2003, přičemž zástupci žalovaného byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 24. dubna 2003 včasné dovolání směřující proti jeho měnícímu výroku a proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost omluvit se za užití výrazu \"zmetek\". Dovolatel uplatňuje dovolací důvod, podle nějž napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V případě výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, žalovaný poukazuje na skutkové okolnosti případu a současně připomíná, že žalobce v době, kdy vznesl zmiňovanou žádost o poskytnutí finanční částky, zastával funkci místostarosty obce a měl tak z titulu této funkce možnost ovlivnit průběh stavebního řízení (o něž žalovanému šlo), což také bylo žalovanému s touto žádostí žalobce naznačeno. Žádost podobného charakteru pronesená ústy místostarosty obce, jejíž stavební úřad neúměrně protahuje řízení týkající se adresáta nabídky (o úplatek), nelze brát jako šprým, byť by byl žalobce (místostarosta obce) sebevětší \"hecíř\". Žalovaný má zato, že jeho výrok se zakládá na pravdě a jako takový nesnižuje občanskou čest žalobce a ani jinak nezasahuje do jeho osobnostních práv. Časový odstup, s nímž byla skutečnost o žádosti o úplatek žalovaným prezentována na veřejnosti, je podmíněna tím, že když žalovaný žádosti žalobce nevyhověl, a průtahy ve stavebním řízení i nadále pokračovaly, měl žalovaný všechny důvody pro závěr, že žádost o poskytnutí 100.000,- Kč k vyřešení zmíněných problémů, byla žalobcem pronesena naprosto vážně.
Pokud se týče výš vymezeného výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jedná se podle dovolatele o výrok po právní stránce zásadního významu. V důsledku situace, jak ji soud skutkově zjistil, nedošlo podle dovolatele použitím výrazu \"zmetek\" ve vztahu k žalobci k citelnému zásahu takové intenzity, kterou by bylo vůbec možno kvalifikovat jako zásah do práva na ochranu osobnosti podle ustanovení §11 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Žalovaný se domnívá, že
v daném případě nedošlo k naplnění skutkových předpokladů §13 o.z., tedy
k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti ze strany žalovaného. Veřejná jednání zastupitelstva Městské části P. byla často rušná až vyhrocená
a nezřídka padaly vulgární výrazy. Žalovaný vedl s žalobcem v souvislosti s výkonem jeho funkce v místním zastupitelstvu dlouhodobé spory a žalovaný měl řadu problémů
s výkonem svých podnikatelských a jiných aktivit v důsledku činnosti žalobce, reprezentujícího výkon samosprávy a státní správy v uvedené městské části. Žalovaný se cítil poškozen postupem žalobce při projednávání jeho žádosti o stavební povolení. Šlo přitom o vzájemnou výměnu invektiv mezi oběma účastníky.
Dovolatel proto žádá, aby napadené výroky byly zrušeny a věc byla vrácena odvolacímu soudu resp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalobce nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází
z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti podaného dovolání je třeba rozlišit mezi napadenými výroky, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a výrokem, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
U potvrzujících výroků je nutno uvážit, že v tomto případě proti nim není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\").
Protože takto by přípustnost dovolání v této věci mohla být založena již pouze jen ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., avšak dovolací soud neshledal, že by v posuzované věci k naplnění předpokladů tohoto ustanovení došlo (odvolací soud standardním způsobem náležitě aplikoval ustanovení §11 násl. občanského zákoníku, nedostal se zde do případných interpretačních obtíží a neodchýlil se ani případně
od ustálené judikatury soudů vyšších stupňů; lze pak dodat, že řešení otázky, zda
v daném případě uvedeným výrokem bylo zasaženo do osobnostní sféry žalobce je zde především věcí příslušných skutkových zjištění), není proti uvedenému výroku dovolání přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalovaného v této části podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Rozhodnutí
o nákladech řízení vážící se k tomuto výroku je odůvodněno ustanovením §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo v této části odmítnuto, avšak žalobci v této souvislosti žádné náklady nevznikly.
Naproti tomu přípustnost dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V této části proto dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze v této části považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady se však ze spisu nepodávají), a současně i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud nebyly
v dovolání výslovně uplatněny. Právě pak především takováto jiná vada řízení
v posuzované věci poznamenala v dotčeném výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
V případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1, věta první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) až d) o.s.ř. a pravidelně vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§221 odst. 2 o.s.ř.).
Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Není-li odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, není současně přípustné, aby, pokud by se chtěl odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Nedodrží-li takový postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, resp. jeho rozsudek ze dne
17. dubna 2003, sp.zn. 33 Odo 999/2002 apod.). Současně je třeba zdůraznit, že však ani případný nedostatek právně významných (pro správné rozhodnutí) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, když z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu. Takovýmto postupem - pokud vyústí ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - totiž odvolací soud poruší zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť účastníkům řízení odepře možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě -
z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným
v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000, sešit 5, rozsudek téhož soudu ze dne 30. prosince 2003 č.j. 30 Cdo 1198/2001 apod.)
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. V těchto případech je na odvolacím soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně ve věci dospěl ke zjištění, že žalobce skutečně ve vztahu k žalovanému vyslovil opakovaně požadavek úplatku 100.000,- Kč. Ač se odvolací soud s tímto závěrem v podstatě ztotožnil, po doplnění dokazování opakovaným výslechem svědka F. K., dospěl k závěru, že žalobce jako známý \"hecíř\" uvedený výrok nepronesl vážně. Pokud tedy žalovaný tvrdil, že žalobce po něm požadoval úplatek, zasáhl do jeho osobnostních práv. Odvolací soud tak vzal v úvahu jím dovozenou skutečnost, ze které soud prvního stupně při svém rozhodování nevycházel, a ani ji nepodrobil důkaznímu ověření. Tím ovšem odvolací soud ve smyslu uvedeného výkladu zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nadto ovšem soud prvního stupně na základě jím provedených důkazů, které
(s výjimkou výslechu svědka F. K. odvolací soud neopakoval) zcela odlišně hodnotil okolnosti, za nichž žalobce výroky týkající se požadavku o vyplacení částky 50.000,- Kč, resp. částky 100.000,- Kč pronesl, resp. pronášel. Lze proto mít v zásadě zato, že odvolací soud přehodnotil tyto skutkové závěry, aniž zcela důsledně opakoval soudem prvního stupně provedené důkazy.
Konečně se dále podle názoru dovolacího soudu nemůže bez dalšího uplatnit názor, který podle odvolacího soudu podporuje jeho závěr o tom, že zmiňovaná žádost (resp. zmiňované žádosti) žalobce o úplatek určená žalovanému, nebyla míněna žalobcem vážně - totiž to, že žalobce adekvátně na tuto žádost nereagoval bezprostředně poté, ale až s odstupem času. Nelze totiž skutečně přehlédnout ani případný možný vliv plynutí času na formování názoru (což může být hypoteticky ovlivněno právě např. vývojem okolností při vyřizování konkrétní žádosti občana příslušným orgánem apod.) toho, kdo byl případně jakoby i jen z žertu požádán o úplatek, zda se skutečně jednalo
o žert či nikoliv. Současně ale nelze v žádném případě přehlédnout ani to, že je věcí každého uvážit, zda jím případně pronášený žert musí být také nutně takto jako takový pochopen (nadto v případech, kdy tvrzeně \"žertující\" dokonce zastává funkci, u níž nelze beze zbytku vyloučit možnost ovlivnit vyřizování určité úřední věci konkrétních osob). Posouzení takovéto otázky, a to zejména i ve vztahu k tomu, zda i osoba, jíž byl takovýto údajný žert adresován, takovéto jednání, skutečně také jako nevážné chápala
a chápat mohla, je pak nepochybně odvislé od shromáždění odpovídajících skutkových podkladů. S ohledem na požadavek právní jistoty pak v případě pochybností
o charakteru posuzovaného jednání (t.j. zda bylo míněno vážně nebo zda se jednalo pouze o žert) je třeba přičíst fakt této nejasnosti k tíži toho, kdo ji svým jednáním způsobil (nikoliv tedy k tíži toho, kdo si měl takovéto jednání vyložit z hlediska, zda bylo míněno vážně či nikoliv).
Pokud tedy odvolací soud v tomto případě dospěl k závěru, že žalovaný zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce a rozhodnutí soudu prvního stupně v této části změnil, odepřel tak především žalovanému možnost nechat správnost tohoto závěru přezkoumat odvolacím soudem na základě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto v smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhá o.s.ř. k této vadě odvolacího řízení přihlédl, i když nebyla v dovolacím řízení uplatněna.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé v předmětném výroku Vrchního soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v této části zrušil včetně výroku o nákladech řízení a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu