ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1951.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1951/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyně H. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. F., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 223/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2002, č. j. 15 Co 630/2001-286, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Klatovech dne 21. 9. 1998 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo vypořádáno společné jmění účastníků zaniklé jejich rozvodem.
Rozsudkem ze dne 23. 5. 2001, č. j. 7 C 223/98-236, Okresní soud v Klatovech „přikázal“ ze společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně „věci
a hodnoty“ specifikované jako položky č. 1. – č. 51., v celkové ceně 1.089.458,20 Kč (výrok I.) a do výlučného vlastnictví žalovaného „věci a hodnoty“ specifikované jako položky č. 1. – č. 22., v celkové ceně 326.458,24 Kč (výrok II.); žalovanému uložil povinnost „uhradit společný dluh vůči L. C.“ ve výši 30.000,- Kč (výrok III.); žalobkyni uložil „vyplatit žalovanému na úplné vypořádání podílů“ částku 396.499,98 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.) a oběma účastníkům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek ve výši 41.580,- Kč.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
11. 3. 2002, č. j. 15 Co 630/2001-286, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
„z BSM účastníků“ do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal „věci uvedené pod položkou 1 až 50 výroku I. napadeného rozsudku v celkové hodnotě 1.078.898,- Kč“ (výrok I.); do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal „věci pod položkou 1 až 20
a pod položkou 22 výroku II. napadeného rozsudku v celkové hodnotě 238.759,- Kč“ (výrok II.); uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému „na vypořádání podílů“ částku 486.051,50 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok IV.); oběma účastníkům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit Okresnímu soudu v Klatovech na soudním poplatku 53.750,- Kč (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Odvolací soud dospěl, ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, k odlišným závěrům pouze v tom, že „při výpočtu vypořádání počítal s celým podnikatelským majetkem žalovaného ve výši 186.023,- Kč, jako s hodnotou, která náleží jemu, ale na vypořádání je povinen polovinu z této částky vyplatit žalobkyni“, a „na straně žalobkyně započetl jako částku, která byla ze společného vynaložena na její oddělený majetek“ částku 287.987,- Kč, odpovídající zjištěné „hodnotě podnikatelského jmění žalobkyně“ [„finanční prostředky 9.881,- Kč a 679,- Kč a zásoby zboží v hodnotě (po přecenění) 441.325,- Kč … po odečtení … závazků – dle faktur dodavatelů 90.065,- Kč a závazků vůči finančnímu úřadu 73.833,- Kč“], neboť žalobkyně „má povinnost nahradit žalovanému polovinu svého podnikatelského jmění, tj. částku 143.993,50 Kč“, když „nebylo prokázáno, že by žalobkyně tyto věci (zásoby) pořídila ze svého odděleného majetku, je tedy třeba vycházet z toho, že byly pořízeny ze společného“. Výrok
o povinnosti žalovaného zaplatit „zůstatek půjčky L. C.“ v rozhodnutí „neuvedl“ jen proto, že „dluh byl již zaplacen, a proto je nadbytečné takovou povinnost žalovanému ukládat“ s tím, že „to ovšem nic nemění na tom, jak je zaplacení dluhu vypořádáno v rámci úvahy o celém rozdělení BSM“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o. s. ř. S poukázáním na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném posouzení věci“, když vychází z „tržní hodnoty“ vypořádávaného bytu, neboť takový způsob stanovení hodnoty bytu neodráží skutečnost, že „získání bytu do vlastnictví pro ni nepřináší nejmenší změnu v sociálním postavení“; když „vybavení bytu elektrickým sporákem, odsavačem par, kuchyňskou linkou, vestavěnými skříněmi
a podobně“ bylo zohledněno znalcem při stanovení ceny bytu a v rozhodnutí soudů jí pak tyto věci byly „započteny ještě znovu jako věci movité oceněné znalcem panem Novákem částkou kolem 80.000,- Kč celkem“; když „nepřesně právně zhodnotil otázku „společných“ prostředků použitých do začátku jejího podnikání“, neboť „výlučně ona sama se zasloužila o hodnoty pořízené z jejího podnikání“; když vycházel z existence dluhu žalovaného vůči „příteli C.“, ač žalovaný „s údaji o půjčce přišel dodatečně a zcela účelově a nevěrohodně“. „Vadu rozsudku“ pak žalovaná „spatřuje v tom, že soud stanovil nesplnitelnou lhůtu k tomu, aby žalovanému určenou částku vyplatila“. Navrhuje, aby dovolací soud „změnil“ napadené rozhodnutí odvolacího soudu a „věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220
o. s. ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.
Podle §242 odst. l o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení
§242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodování o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 37, ročník 1999).
„Způsobem vypořádání vyplývajícím z právního předpisu“ je třeba, mimo jiné, rozumět také vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) [srov. např. usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník. 1975].
V posuzovaném případě dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném posouzení věci“, když vychází z „tržní hodnoty“ vypořádávaného bytu, neboť takový způsob stanovení hodnoty bytu neodráží skutečnost, že „získání bytu do vlastnictví pro ni nepřináší nejmenší změnu v sociálním postavení“; když „vybavení bytu elektrickým sporákem, odsavačem par, kuchyňskou linkou, vestavěnými skříněmi
a podobně“ bylo zohledněno znalcem při stanovení ceny bytu a v rozhodnutí soudů jí pak tyto věci byly „započteny ještě znovu jako věci movité oceněné znalcem panem Novákem částkou kolem 80.000,- Kč celkem“; když vycházel z existence dluhu žalovaného vůči „příteli C.“, ač žalovaný „s údaji o půjčce přišel dodatečně
a zcela účelově a nevěrohodně“. „Vadu rozsudku“ pak „spatřuje v tom, že soud stanovil nesplnitelnou lhůtu k tomu, aby žalovanému určenou částku vyplatila“
Všechny tyto námitky směřují proti rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, kdy soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků – jak výše uvedeno - posoudily zcela shodně. Z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. proto dovolání v tomto rozsahu není přípustné.
Protože dovolání není v této věci přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno meritorní rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v dané věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hledisek shora popsaných dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V případě žádného z těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně do potvrzující části rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud „nepřesně právně zhodnotil otázku „společných“ prostředků použitých do začátku jejího podnikání“, neboť „výlučně ona sama se zasloužila o hodnoty pořízené z jejího podnikání“.
Protože odvolací soud dospěl ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně k odlišným závěrům v tom, že „při výpočtu vypořádání počítal s celým podnikatelským majetkem žalovaného ve výši 186.023,- Kč, jako s hodnotou, která náleží jemu, ale na vypořádání je povinen polovinu z této částky vyplatit žalobkyni“, a na straně žalobkyně „započetl jako částku, která byla ze společného vynaložena na její oddělený majetek“ částku 287.987,- Kč odpovídající zjištěné „hodnotě podnikatelského jmění žalobkyně“, je z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu přípustné.
Po zjištění, že dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal Nejvyšší soud České republiky měnící rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
S ohledem na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků – jak ze spisu vyplývá - zaniklo dne 15. 4. 1998, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní jde o institut společného jmění manželů), a to ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nikoli tedy nová ustanovení o společném jmění manželů (dále jen “obč. zák.“) [srov. čl. VIII odst. 2 věta první zákona č. 91/1998 Sb., §868 obč. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99].
Podle ustanovení §148 obč. zák. je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka
Podle ustanovení §149 odst. 1 obč. zák., zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150 obč. zák.
Podle ustanovení §150 obč. zák. se při vypořádání vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu,
a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Rozsah bezpodílového spoluvlastnictví je zásadně určen v §143 obč. zák.
a může být modifikován podle §143a obč. zák. K modifikaci bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ve smyslu §143a obč. zák. - jak vyplývá z obsahu spisu - nedošlo.
Výkonem povolání ve smyslu §143 obč. zák. je třeba rozumět také výkon povolání osobou samostatně výdělečně činnou (mimo závislou činnost k jiné osobě), tj. i (výkon) podnikání jen jednoho z manželů (fyzické osoby) ve smyslu §2 odst. 1
obch. zák., podle kterého se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.
Z hlediska účelového určení věci v tom smyslu, zda slouží výlučně výkonu povolání některého z manželů a proto nepatří do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, pak není rozhodné, zda tyto věci byly koupeny nebo vydraženy z prostředků náležejících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto skutečnosti mají totiž právní význam až při vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, a to ten, že manžel, jehož výkonu povolání věc slouží, je povinen podle §150 věty druhé obč. zák. nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na tuto věc. Z ustanovení §143 obč. zák. přímo plyne, že věci (a jejich příslušenství - §121 odst. 1 obč. zák.), jež před účinností zákona
č. 91/1998 Sb., tj. před 1. 8. 1998, podle své povahy sloužily výkonu povolání jen jednoho z manželů, byly z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kam by jinak
s ohledem na způsob jejich pořízení patřily, vyloučeny.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud „nepřesně právně zhodnotil otázku „společných“ prostředků použitých do začátku jejího podnikání“, není opodstatněná, neboť dovolatelkou namítaná okolnost, že „výlučně ona sama se zasloužila o hodnoty pořízené z jejího podnikání“ není - jak z výše uvedeného vyplývá - pro závěr o její povinnosti nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na její ostatní majetek, podstatná.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2004
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu