ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2303.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 2303/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) I. J., 2) V. B., oběma zastoupeným advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 153/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2003, č.j. 18 Co 172/2002-210, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení každá 812,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že důvody pro jeho vydědění, uvedené zůstavitelkou Z. Š., zemřelou dne 10.4.1995, v listině o vydědění ze dne 14.12.1994, nejsou dány.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.4.1997, č.j. 42 C 32/96-40, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení každá 4.070,- Kč \"na účet Advokátní kanceláře JUDr. M. M.\". Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka jakoukoliv pomoc a projev zájmu potomka, který by jako potomek projevovat měl, svým jednáním…znemožnila“ a že „existenci zůstavitelkou uváděných důvodů podle §469a odst. 1 písm. a), b) o.z. v závěti a listině o vydědění ze dne 14.12.1994“ se žalovaným nepodařilo prokázat.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.5.1998,
č.j. 20 Co 362/97-56, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.250,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.350,- Kč, vše \"na účet\" advokátky JUDr. S. Š., tehdejší zástupkyně žalovaných. Vycházel při tom ze závěru, že „žalobce v řízení neprokázal, že by o zůstavitelku projevoval opravdový zájem a tato jeho projevy odmítala“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.4.1999, č.j. 21 Cdo 1778/98-69, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že závěr, že žalobce neprokázal neexistenci důvodu vydědění spočívajícího v tom, že by o zůstavitelku neprojevoval opravdový zájem, který by jako její syn měl projevovat, nemá oporu v provedeném dokazování,
a že nezopakoval důkazy, ze kterých učinil od soudu prvního stupně odlišné skutkové závěry.
V průběhu dalšího řízení žalobce změnil, se souhlasem odvolacího soudu, žalobu a beze změny skutkových tvrzení se domáhal určení, že je dědicem po Z. Š., zemřelé dne 10.4.1995.
Rozsudkem ze dne 31.8.1999, č.j. 20 Co 377/99-95, Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je dědicem po zůstavitelce Z. Š., zemřelé dne 10.4.1995 a že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 13.250,- Kč k rukám advokátky JUDr. S. Š.; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.175,- Kč k rukám advokátky
JUDr. S. Š. Vycházel ze závěru, že žalobce \"v řízení neprokázal, že by o zůstavitelku projevoval opravdový zájem a tato jeho projevy odmítala\".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24.1.2001, č.j. 21 Cdo 48/2000-113, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, neboť „odvolací soud při svém rozhodování pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů“, a že „v hodnocení důkazů je z hlediska jejich pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor“.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 7.6.2001, č.j. 18 Co 250/2001-123, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1.4.1997, č.j. 42 C 32/96-40, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „ke zjištění skutkového stavu věci o novém návrhu je třeba provést další důkazy, které však nelze provést v odvolacím řízení, neboť zjištění skutkového stavu věci bude vyžadovat rozsáhlejší dokazování“.
Rozsudkem ze dne 17.5.2002, č.j. 42 C 153/2001-181, Městský soud v Brně určil, že „žalobce M. Š. je dědicem po zůstavitelce Z. Š.,
zemř. dne 10.4.1995 v B.“ (výrok I.) a rozhodl, že žalované „jsou povinny každá zaplatit žalobci M. Š. náklady řízení ve výši 25.370,- Kč k rukám
advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka pomoc žalobce a možnost projevit opravdový zájem o ni, který by jako potomek projevovat
měl, odmítala“, a že v listině o vydědění žalobce uvedla „nesporně nepravdivé důvody pro vydědění“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.6.2003,
č.j. 18 Co 172/2002-210, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ potvrdil a „ve výroku II.“ změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení, každé ve výši 11.855,- Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok I.) a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení, každá ve výši 3.175,- Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „nedošlo ke změně ve zjištěném stavu věci ohledně pravdivosti důvodů vydědění žalobce“ a že „soud prvního stupně správně za podstatné považoval především to, že zůstavitelka neuvedla pravdu v listině o vydědění ohledně doby, kdy ji žalobce naposledy navštívil, a z provedeného dokazování dovodil, že nejsou dány důvody pro vydědění žalobce zůstavitelkou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolaní. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. S poukázáním na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když se odvolací soud nezabýval posouzením otázky „nakolik intenzivní má být opravdový zájem potomka, který tvrdí, že jeho pomoc byla zůstavitelem odmítána, nakolik se má tato snaha projevit v jeho jednání a chování“. Dále namítají, že „snaha žalobce o poskytnutí pomoci zůstavitelce byla pouze formální a nedosahovala takové intenzity, že by v případě, kdyby zůstavitelka takovou pomoc odmítala, ospravedlňovala rezignaci žalobce na pomoc zůstavitelce“. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce k dovolání žalovaných uvedl, že dovolání považuje za „nepřípustné“, neboť „otázka zásadního právního významu, které se žalované v dovolání dovolávají jako důvodu pro přezkoumání věci v dovolání, byla již rozhodnutím dovolacího soudu vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání jako „nedůvodné“ zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení
§237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237
odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalované napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalované v dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval posouzením otázky „nakolik intenzivní má být opravdový zájem potomka, který tvrdí, že jeho pomoc byla zůstavitelem odmítána, nakolik se má tato snaha projevit v jeho jednání a chování“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 23, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 21, ročník 1998).
Dále žalované namítají, že „snaha žalobce o poskytnutí pomoci zůstavitelce byla pouze formální a nedosahovala takové intenzity, že by v případě, kdyby zůstavitelka takovou pomoc odmítala, ospravedlňovala rezignaci žalobce na pomoc zůstavitelce“.
I když žalované v dovolání uvádějí, že uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaných pro posouzení věci významné. Žalované tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5
věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, jsou žalované povinny ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátce zastupující v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 1.550,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.625,- Kč jsou žalované povinny zaplatit každá částkou 812,50 Kč v zákonné lhůtě
(§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalobce v dovolacím řízení zastupovala (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu