ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.358.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 358/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců: A) P. N. a B) M. N., obou zastup. advokátem, proti žalovanému A. r. M. a W., zastup. advokátem, o určení vlastnictví a vyklizení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 18 C 208/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. června 2003, č.j. 12 Co 215/2003-206, ve znění usnesení ze dne 1. září 2003, č.j. 12 Co 215/2003-213, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2.6.2003, č.j. 12 Co 215/2003-206, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1.9.2003, č.j. 12 Co 215/2003-213, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že nemovitost – stavba objekt bydlení evidenční číslo 45, stojící na parcele č. stav. 253 – pozemek jiného vlastníka, zapsanou na LV
č. 268 u Katastrálního úřadu v O., pro katastrální území H. V., obec H., okres O., mají žalobci ve společném jmění manželů a navrhli, aby žalovanému bylo uloženo, aby nemovitost vyklidil a vyklizenou odevzdal žalobcům. Uvedl, že účastníci sice uzavřeli dne 25.2.1999 kupní smlouvu, podle které prodali žalovanému označenou nemovitost za 75.000,- Kč, smlouva je však neplatná, neboť zajišťovala smlouvu účastníků o půjčce peněz, které žalovaný žalobcům v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek poskytl. Zároveň navrhli, aby soud žalovanému uložil povinnost nemovitost vyklidit, neboť ji užívá bez právního důvodu.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19.9.2002, č.j. 18 C 208/99-166, určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů nemovitost – stavba objekt bydlení event. č. 45, stojící na parcele č. stav. 253 – pozemek jiného vlastníka, zapsanou na LV č. 268 u Katastrálního úřadu v O., pro katastrální území H. V., obec H. (výrok I.). Žalovaného uznal povinným výše označenou nemovitost vyklidit a vyklizenou předat žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a výrokem III., IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči České republice. Podle obsahu spisu je označený rozsudek v pořadí druhý, předchozí rozsudek ze dne 17.7.2001, č.j. 18 C 208/99-118, kterým byla žaloba zamítnuta, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31.12.2001, č.j. 12 Co 760/2001-133 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud uznal, že určovací žaloba podle ust. §80 písm. c) o.s.ř. je v projednávané věci jedinou procesní možností k dosažení tvrzeného vlastnického práva žalobců k nemovitosti, když v katastru nemovitostí je jako její vlastník zapsán žalovaný. K námitkám žalobců, že písemně vyhotovená kupní smlouva o převodu sporné nemovitosti zajišťovala neformální smlouvu o půjčce, navíc uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, vyslovil, že v úvahu přichází simulace právního úkonu ve smyslu ust. §41
a odst. 2 obč. zák. a za předpokladu, že žalobci důkazně obhájí svoji verzi, pak závěr
o absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle ust. §39 obč. zák. neboť licenci k půjčování peněz mají pouze peněžní ústavy. V dalším řízení dospěl okresní soud
na podkladě skutkových zjištění k závěru, že skutečná vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy o poskytnutí peněžité půjčky, kupní smlouva půjčku nemovitostí jistila pro případ, že by žalobci půjčené peníze s úroky v dohodnuté době nevrátili; kupní smlouvu účastníci uzavřeli k zastření smlouvy o půjčce. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně shledal označenou kupní smlouvu neplatnou ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák., rozsudkem ze dne 19.9.2002, č.j. 18 C 208/99-166 určil, že žalobci mají spornou nemovitost ve společném jmění manželů a žalovanému uložil povinnost nemovitost ve stanovené lhůtě vyklidit a odevzdat žalobcům.
Žalovaný v obsáhle odůvodněném odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně vyslovil nesouhlas se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobci měli vědomost o tom, že žalovaný podniká v oboru realitní činnosti, potřebovali urychleně peníze, a proto se rozhodli nemovitost jako nepotřebný pro ně majetek prodat. Vyjádřili se k výši kupní ceny, vyhradili si právo zpětné koupě nemovitosti pro případ, že by potřeba peněžní hotovosti pominula, toto právo však zaniklo ke dne 31.5.1999, aniž je žalobci využili. Nesouhlasil se závěrem soudu o nevýhodných podmínkách, za kterých žalobci smlouvu uzavřeli, vysvětlil okolnosti zápisu vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 11. 3. 1999 a poukázal na okolnosti týkající se inzerce prodeje nemovitosti za cenu 295.000,- Kč, jež podle žalovaného však není pro závěry ve věci právně relavantní.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2.6.2003, č.j. 12 Co 215/2003-206, ve spojení s usnesením ze dne 1.9.2003, č.j. 12 Co 215/2003-213, změnil rozsudek soudu prvního stupně v obou výrocích ve věci tak, že žalobu ve vztahu k oběma uplatněným nárokům zamítl. Závěr soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobců na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o.s.ř. shledal správným a oproti námitkám žalovaného uznal, že soud prvního stupně učinil pro své rozhodnutí ve věci potřebná zjištění. Také závěry, které soud prvního stupně
na jejich základě přijal, odvolací soud akceptoval, vyjma té části, z níž soud prvního stupně dovodil, že sporná smlouva o prodeji nemovitosti je neplatná vzhledem k tomu, že u obou stran šlo o vůli uzavřít smlouvu o půjčce a tedy o právní úkon simulovaný. Podle odvolacího soudu žalobci neunesli důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že formálně perfektní kupní smlouva z 25.2.1999 je simulovaným právním úkonem; jejich tvrzení v tomto směru zůstala pouze v obecné rovině, nekonkrétní a důkazně nepodložená. Jimi uváděnou tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavření smlouvy vylučuje obsah smlouvy v části, jíž si žalobci vymínili možnost zvrátit účinky smlouvy, pokud do 31.5.1999 vrátí žalovanému částku 72.500,- Kč, kterou obdrželi jako zálohu kupní ceny. Okolnost, že žalobci zamýšleli tuto částku vrátit mimo dohodu dne 2.6.1999 a rovněž námitky k výši ceny nemovitosti podle nabídky žalovaného k prodeji třetím osobám, shledal odvolací soud právně nerozhodnými. Úspěšnost žaloby na ochranu práv vlastníka proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, jíž se žalobci žalobou na vyklizení nemovitostí domáhali (§126 odst. 1 obč. zák.) předpokládá, že je prokázáno vlastnické právo žalobce a narušení tohoto práva žalovaným; žádný z těchto předpokladů úspěchu žaloby na vyklizení nemovitosti žalovaným nebyl podle odvolacího soudu naplněn.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci obsáhlé dovolání z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a ust. §241a odst. 3 o.s.ř., dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podrobně odůvodnili. K dovolacímu důvodu ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. uvedli, že odvolací soud vycházel při rozhodování z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž však postupoval podle ust. §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil. Odvolací soud doplnil dokazování obsahem kupní smlouvy ze dne 25.2.1999, to však žalobci považují za nedostatečné, když soud prvního stupně provedl celou řadu dalších důkazů ke zjištění skutkového stavu o skutečné vůli účastníků při uzavírání označené kupní smlouvy. Ve vztahu k důvodu dovolání podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. žalobci poukázali na podle jejich názoru prokázanou dvoustrannou vědomou neshodu vůle a projevu (simulace), k níž však odvolací soud nepřihlédl a tak věc z hlediska práva nesprávně posoudil. V rámci dovolacího důvodu ve smyslu ust.
§241a odst. 3 o.s.ř. žalobci upozornili, že odvolací soud námitky žalobců ohledně výše kupní ceny nabízené žalovaným osobám třetím považuje za nepřípadné, nerozhodné s tím, že v řízení bylo prokázáno, že oproti původnímu stavu z doby uzavření smlouvy z 25.2.1999 žalovaný koupil pozemek, na němž je stavba situována a tak v ceně je zohledněn jiný rozsah nabízených nemovitostí. Žádný takový závěr však v řízení nebyl učiněn; odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Závěrem dovolání žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pob. v Olomouci ve znění doplňujícího usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po konstatování, že dovolání žalobců je přípustné (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud bez nařízení jednání přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 odst. 1, 3 o.s.ř. a shledal, že dovolání nelze upřít důvodnost.
Platnost kupní smlouvy účastníků ze dne 25.2.1999 posuzovaly soudy jako otázku předběžnou ve vztahu k určovací žalobě podle ust. §80 písm. c) o.s.ř., o jejíž oprávněnosti jako procesního institutu neměly pochyb.
Z nepříliš přehledného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, o němž odvolací soud rozhodl dovoláním napadeným rozsudkem, lze dovodit, že soud prvního stupně učinil skutkové závěry ve věci na podkladě zjištění učiněných zejména z kupní smlouvy, výpovědi žalobce P. N., M. W. za žalovaného, svědka P. U., obsahu spisu sp.zn. OROL 2417/HK-404/2001 a důkazů dalších. Zjevně vycházel z přesvědčení, že tato skutková zjištění opravňují skutkový závěr, že skutečnou vůlí účastníků bylo uzavřít smlouvu o peněžní půjčce žalobcům, účastníci však uzavřeli kupní smlouvu, jež neformální dohodu účastníků o poskytnutí peněžní půjčky zajišťovala. Následně učinil soud prvního stupně právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák., když vůle účastníků byla jiná, než projevená ve formálně bezchybné kupní smlouvě (§153 odst. 1 o.s.ř.).
Ustanovení §34 obč. zák. vymezuje právní úkon jako projev vůle směřující
ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Na existenci vůle jako psychického stavu subjektu k zamýšlenému následku a na její obsah lze se zřetelem ke zmíněnému subjektivnímu prvku usuzovat z objektivních, zjistitelných skutečností, za kterých byla vůle projevena.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, které důkazy provedl a jaké skutkové závěry z nich učinil. Odvolací soud uznal skutková zjištění soudu prvního stupně za postačující, závěr z nich učiněný akceptoval, s výjimkou „té části, kdy soud prvního stupně dovodil neplatnost sporné kupní smlouvy“ pro simulaci jiné smlouvy účastníků.
Při posuzování vůle účastníků odvolací soud náležitě nerozlišil skutkové závěry od závěrů právních, ač právě skutková zjištění a na jejich podkladě zjištěný skutkový stav jsou pro posouzení vůle subjektu z hlediska ust. §34 obč. zák. (§37 odst. 1 obč. zák.) právně významná. Nesouhlas odvolacího soudu se závěry soudu prvního stupně
o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 25.2.1999 se dotýká závěrů o zjištěném skutkovém stavu, z nějž soud prvního stupně vycházel při rozhodování ve smyslu ust. §153 odst. 1 o.s.ř. a na jehož podkladu učinil odpovídající právní závěr. V průběhu řízení provedl odvolací soud důkaz smlouvou ze dne 25.2.1999; její písemné provedení nikdo z účastníků nezpochybňoval, odvolací soud tento důkaz v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil, dovodil však, že tvrzení žalobců zůstala pouze v obecné rovině, nekonkrétní a důkazně nepodložená z hlediska žalobci namítaných důvodů neplatnosti smlouvy účastníků.
S ohledem na znění ustanovení §242 o. s. ř. je nutno konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však
v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. O takový případ jde i v projednávané věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 o.s.ř.).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému i právnímu závěru, že v řízení žalobci neprokázali důvody neplatnosti účastníky uzavřené kupní smlouvy. Odvolací soud však plně nedocenil skutečnost, že ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědka především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou
bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu
o jednání (srovnej např. rozhodnutí č. 92/1968 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto - chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí účastníků řízení
a svědka - bylo nutno, aby takové důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (obdobně srovnej rozhodnutí
č. 64/1966 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak však vyplývá z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 2. 6. 2003, při němž krom v něm označeného listinného důkazu nebyl jiný důkaz proveden., odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval.
Měl-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně o vůli účastníků k uzavření sporné smlouvy, podstatných pro právní závěry ve věci, měl dokazování opakovat, popř. je i doplnit ve smyslu ust. §213 odst. 1, 2 o.s.ř. a na jejich podkladě pak učinit případné závěry odchylující se od závěrů soudu prvního stupně a ve věci samé rozhodnout. Odvolací soud však takto nepostupoval
a aniž měl vytvořeny předpoklady ve skutkových zjištěních, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ve vztahu k oběma uplatněným nárokům ve věci zamítl (220 odst. 1, 2 o.s.ř.).
Za tohoto procesního stavu nezbývá, než v souladu s dovolacími důvody uplatněnými ve smyslu ust. 241 odst. 2, 3 o.s.ř. konstatovat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Oprávněností uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se dovolací soud již nezabýval.
Dovolací soud shledal dovolání žalobců důvodným, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2, 3, 6 o.s.ř.).
Odvolací soud bude v dalším řízení jednat ve smyslu závěrů dovolacího soudu
(§226 odst. 1, §243b odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí
o věci (§224 odst. 3, §243c odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu