ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.397.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 397/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce K. F., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Olomouci, se sídlem v Olomouci, třída Svobody č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2003, č.j. 1 Co 64/2003-291, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce svým dovoláním podaným dne 16. prosince 2003 napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2003, č.j. 1 Co 64/2003-291, kterým
byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2003,
č.j. 23 C 89/2000-259, kterým byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba, jíž žalobce proti žalované požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 7.000.000,- Kč, a kterým bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Napadeným rozsudkem bylo konečně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zde při rozhodování ve věci samé vycházel z úvahy, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, z nichž dovodil správné skutkové závěry. Podstatou úvah soudů obou stupňů bylo, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo v důsledku výkonu zákonných práv a povinností svěřených soudu zákonem - tedy v rámci výkonu zákonné licence. Ta pak vylučuje odpovědnost za zásah do osobnostních práv s výjimkou případů, kdy by se jednalo o zásah nepřiměřený. Ten však soudy obou stupňů seznán nebyl.
Nad rámec těchto vlastních úvah i úvah soudu prvního stupně, které podle odvolacího soudu vedly k zamítnutí žaloby (a k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud dodatečně připomněl, že žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku, kterou se soud prvního stupně nezabýval. Sám odvolací soud pak má zato, že i v případě, že by bývala byla žaloba důvodná, nebylo by jí bývalo možno vyhovět právě pro promlčenost daného nároku.
Dovolatel v dovolání uvádí, že má zato, že v daném případě je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. V této souvislosti klade otázku, zda právě v nesprávném právním posouzení věci soudem není třeba spatřovat nepřiměřený výkon práv a povinností vyplývající ze zákonné licence státu. Dále pak dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o možnosti promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Domáhá se proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Jak vyplývá z obsahu spisu a z dovolání žalobce, není v označené věci dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Takto by přípustnost dovolání v této věci mohla být založena pouze již jen ve smyslu ustanovení §237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., avšak dovolací soud neshledal, že by v posuzované věci
k naplnění předpokladů tohoto ustanovení došlo. Soudy obou stupňů totiž na daný případ, v rámci úvah týkajících se posouzení tzv. zákonné licence, jako instrumentu vylučujícího neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, přiléhavě aplikovaly odpovídající zákonná ustanovení a ta také náležitě (a s ustálenou judikaturou zcela konformně) vyložily. Tyto úvahy také soud prvního stupně vedly k závěru
o nedůvodnosti žaloby a soud druhého stupně k potvrzení rozsudku krajského soudu.
Pokud odvolací soud nad rámec již učiněného závěru o nedůvodnosti žaloby připojil úvahy o promlčení uplatněného nároku, a ač dovolací soud v tomto případě zastává rozdílný názor (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
25. září 2003, č.j. 30 Cdo 1542/2003-82), nebyly tyto úvahy pro posouzení dané žaloby významné, což vyplývá již z výše vyloženého.
Dovolací soud je tedy nucen v tomto případě uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Není tak naplněn ani možný případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona.
Protože pak v posuzované věci nejsou naplněny ani eventuální předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., dovolacímu soudu nezbylo, než podané dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5
ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Pavel Pavlík,v.r.
předseda senátu