ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.40.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 40/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a/ K. I. a b/ nezletilého K. I., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem v P., proti žalovaným 1/ R. V., zastoupenému advokátem a 2/ P. H., o určení otcovství a úpravu práv a povinností k nezletilému žalobci, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 22/2001, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2003, č. j. 14 Co 17/2003-87, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Jak vyplývá z obsahu spisu, dovolání prvního žalovaného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2003, č. j. 14 Co 17/2003-87, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. října 2002 č. j. 7 C 22/2001-63, není v označené věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\").
Protože takto by přípustnost dovolání proti uvedenému výroku mohla být v této věci založena pouze již jen ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak dovolací soud neshledal, že by v tomto případě k naplnění předpokladů daného ustanovení došlo (rozhodnutí ve věci samé nebylo v uvedeném výroku shledáno po právní stránce zásadně významným /§237 odst. 3 o. s. ř./, když základ rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na míře konkrétních skutkových zjištění, čemuž odpovídá i samotný obsah dovolání prvního žalovaného), neobsahuje toto rozhodnutí, pokud se týče tohoto výroku, odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže pak odvolací soud současně (výrokem I.) odmítl odvolání prvního žalovaného, pokud směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně druhého žalovaného a výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k druhému žalovanému, pak ani v tomto případě není podané dovolání prvního žalovaného přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání u tohoto výroku do rozsudku soudu druhého stupně pojatého usnesení není založena ani na základě ustanovení §237 o. s. ř. ani na podkladě ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., když nejsou pro tuto věc naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
(§10a o. s. ř.) proto dovolání prvního žalovaného jako nepřípustné i v případě tohoto výroku odmítl (243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Dovolací soud pouze pro úplnost připomíná, že podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník případně napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, žalobou pro zmatečnost.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 o. s. ř. za situace, když dovolání prvního žalovaného bylo sice odmítnuto, avšak ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu