ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.522.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 522/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce P. L., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 107/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna, 2003, č.j. 1 Co 18/2003-47, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2002, č.j. 32 C 107/2001-30 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zveřejnit na první straně vydání listu MF D. text ve znění: \"Počínaje dnem 25. srpna 2001 byly v tomto listu uveřejňovány články redaktorů S. S. a J. K., a komentáře redaktorky Jany Bendové, podle nichž P. L., při výkonu své funkce ministra pro místní rozvoj prosazoval poskytnutí vládní záruky za úvěr soukromé osobě výměnou zato, že tato soukromá osoba sponzorovala jeho bývalou firmu. Tyto údaje byly nepravdivé a vydavatel listu se panu P. L., omlouvá\". Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně především konstatoval, že předpokladem úspěšnosti dané žaloby je, aby žalobce prokázal, že žalovaný skutečně výroky, které žalobce označuje, uveřejnil, s tím, že žalovaný by se v tomto případě mohl zprostit odpovědnosti tehdy, pokud by prokázal, že tyto údaje nejsou nepravdivé. Žalobce však neunesl důkazní břemeno, neboť (s výjimkou jednoho) neoznačil názvy jednotlivých článků, ani den, kdy který článek vyšel, a která pasáž z něho není pravdivá. Není též zřejmé, za jaké komentáře redaktorky J. B., by se měla žalovaná omluvit.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2003 pod č.j. 1 Co 18/2003-47 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že procesní povinností žalobce bylo soudu nabídnout důkazy, že žalovaná dotčená sdělení ve tvrzené podobě uveřejnila. Žalobce však důkazní návrh obsažený v žalobě neupřesnil a ani po poučení podle §119a o.s.ř. články zmíněných autorů k důkazním účelům nepředložil. Proto soud prvního stupně správně dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno vztahující se k tvrzení, že žalovaná články uveřejňovanými od 24. srpna 2001, neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce. Jestliže v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 násl. občanského zákoníku, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. října 2003, přičemž dovolateli (jeho zástupci) byl doručen dne 16. října 2003.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 16. prosince 2003 včasné dovolání. Má zato, že v tomto případě jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasí s tím, že jeho důkazní návrh nebyl určitý. Namítá, že existence předmětného článku byla ztvrzena účastníky a byla předložena i jeho kopie. Byl proveden i důkaz výslechem svědků. Nemůže proto obstát názor, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Podle názoru žalobce soud prvního stupně pochybil v právním hodnocení zjištěného skutkového stavu
i ve zjištění toho, zda skutkový stav zjištěn byl a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
(§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se však
v souzené věci nejedná.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou. Je třeba uvážit,
že s přihlédnutím k formulaci žalobního petitu žalobcem, který vychází z toho,
že k zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít více články, které však sám neidentifikuje (a jejichž obsah tak nebylo možno seznat a z hlediska podané žaloby
na ochranu osobnosti posoudit), jsou úvahy odvolacího soudu o tom, že žalobci
se nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně tohoto jím tvrzeného zásahu jako zcela přiléhavé. Ostatně samotné dovolání (jímž je dovolací soud vázán - §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.) neuvádí nic, co by tento závěr soudů obou stupňů zásadněji zpochybňoval, neboť argumentace je spojována pouze s jedním z těchto článků, jehož existenci ovšem odvolací soud bral v úvahu.
Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí
za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobce v této věci tedy není založena na základě ustanovení §237 o.s.ř. resp. ani na podkladě ustanovení §238,
§238a a §239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu