ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.589.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 589/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce B. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti L. n., a.s., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 32 C 11/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č.j. 1 Co 221/2003-243, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č.j.
1 Co 221/2003-243, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.dubna 2003, č.j. 32 C 11/98-224 (nesprávně označen 32 C 11/1998-224) zamítl žalobu, podle níž měla být žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši 700 000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích, podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č.j. 1 Co 221/2003-243, napadený rozsudek změnil tak, že žalované uložil zaplatit ve prospěch žalobce částku 100 000,- Kč, zatímco ve zbývající části požadované náhrady nemajetkové újmy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že v dané věci již bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalované uveřejnit omluvu žalobci za obsah článku \"Privatizace na H. provází řada nejasností\", konkrétně za tvrzení, která v něm byla obsažena, a v nichž byl shledán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Takto v řízení zůstalo i nadále posouzení návrhu na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Zde se odvolací soud neztotožnil se soudem prvního stupně, který dovodil, že ve věci nejsou dány předpoklady pro přiznání tohoto zadostiučinění. Odvolací soud připomněl, že nelze přehlédnout funkční postavení žalobce v době uveřejnění předmětného článku, když pro toto zařazení je bezúhonnost jedním ze základních požadavků. Zpochybnění bezúhonnosti žalobce jeho obviněním z machinací, podvodů
a zatajení majetku za 35 000 000,- Kč v souvislosti s výkonem jeho funkce, a to
v periodiku z celostátní působností, tak bylo podle soudu objektivně způsobilé
ve značné míře snížit důstojnost a vážnost (žalobce) ve společnosti. Žalobce tak újmu
na své osobnosti pociťuje právem, neboť v jeho postavení by ji tak pociťovala každá dotčená fyzická osoba. Důsledky újmy vzniklé žalobci předmětným článkem nemají zásadní a jediný význam pro rozhodování o náhradě nemajetkové újmy na osobnosti žalobce, když újma na osobnosti má nemateriální povahu, takže je obtížné prokazovat pocity ponížení, nespravedlnosti a podobně. Proto je třeba tuto otázku vážit zejména
z objektivního hlediska. Již sama skutečnost zjištěná soudem prvního stupně z výpovědi svědkyně Mgr. I. T., že \"po zveřejnění článku vztahy pracovníků k řediteli ochably, dokonce mu některé pracovnice odmítly odvádět práci\", a z výpovědi svědkyně O. K., že její syn z prvního manželství reagoval na předmětný článek (formulací) \"zda se vůbec měla vdávat\", svědčí o značné intenzitě neoprávněného zásahu do práv žalobce s důsledky v profesní i rodinné sféře žalobce. Odvolací soud proto dospěl
k závěru, že zadostiučinění přiznanou omluvou není dostačující a že jsou tak splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. S přihlédnutím k okolnostem případu měl za přiměřenou výši této náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 100 000,- Kč, kdy podle soudu tato částka spolu s přisouzenou omluvou je způsobilá újmu žalobce zmírnit.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. prosince 2003, přičemž zástupkyni žalované byl doručen téhož dne.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, podala žalovaná dne 21. ledna 2004 včasné dovolání, kdy výslovně napadla výrok tohoto rozhodnutí, jímž byla přiznána žalobci náhrada nemajetkové újmy v penězích,
ve výši 100 000,- Kč. Přípustnost tohoto dovolání je založena podle dovolatelky podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), přičemž napadenému rozhodnutí vytýká, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.) a spočívá
na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Dovolatelka se domnívá, že při posuzování toho, zda jsou splněny podmínky pro přiznání nemajetkové újmy v penězích, soud nevzal v úvahu rozhodná skutková zjištění, která v průběhu řízení vyšla najevo, resp. soud tato zjištění bagatelizoval. Mimo jiné poukázala nato, že žalobce sám nejprve vypověděl, že jeho žena byla celou aférou znechucena, avšak jiný dopad to nemělo. Soud tak nevzal v úvahu rozporuplnost a zřejmou účelovost jednotlivých tvrzení svědků v návaznosti na předchozí jednání. Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v tom, že soud zde zcela a najisto nezodpověděl otázku, že v tomto případě se nejeví postačující morální zadostiučinění, které dovolatelka již poskytla, a že neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Dovolatelka připouští, že k zásahu do práva
na ochranu osobnosti může dojít i objektivně, avšak tato skutečnost sama o sobě nemůže odůvodňovat přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Zároveň, pokud soud dojde k závěru, že tu takové předpoklady jsou, pak je namístě zodpovědět také otázku její výše, v konkrétním případě, aby byla přiměřená. Dovolatelka se domnívá, že soud nevzal v úvahu vše, co vyšlo v řízení najevo, a co osvědčuje okolnosti, za nichž
k zásahu do práv žalobce došlo, jak článek vznikl, jaké k němu byly podklady a co
při řízení vyšlo najevo, pokud jde o zájmy žalobce. Za tohoto stavu proto dovolatelka žádá, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází
z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolání je pak přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze za daného procesního stavu považovat
za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady se však ze spisu nepodávají), a současně i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud nebyly
v dovolání výslovně uplatněny. Právě pak existence takovýchto jiných vad řízení poznamenala v posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak již bylo uvedeno výše, soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem dne 23. dubna 2003, tedy po účinnosti novely o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zmíněné novely odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2000. Obdobně podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. této novely se podle dosavadních předpisů projednají dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů. Současně je však třeba vzít v úvahu že podle části dvanácté, hlavy první, bodu 1. zmiňované novely, není-li touto novelou stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Ač řízení před soudem prvního stupně bylo v této věci zahájeno již v roce 1998, přes tuto skutečnost tedy, pokud tento soud ve věci rozhodoval v dubnu roku 2003, spravoval se postup tohoto soudu zněním o.s.ř. účinným po novele tohoto procesního předpisu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (ostatně ze stejné úvahy v této věci fakticky vycházel Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, pokud již rozhodoval
o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001, sp.zn.
1 Co 228/2001, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. května 2001, č.j. 32 C 11/98-159). Bylo proto na odvolacím soudu
v řízení vycházet též ze znění o.s.ř. účinného od 1. ledna roku 2001.
Jak však vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, napadené rozhodnutí výslovně i fakticky vzalo za základ znění o.s.ř. účinné do 31. prosince 2000, t.j. znění platné do účinnosti novely tohoto procesního předpisu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Již tato skutečnost vypovídá o tom, že předmětné rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.).
I když by však nebylo zmíněné diference, bylo by třeba dále připomenout zásadu, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li
o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
V případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1, věta první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) až d) o.s.ř. a pravidelně vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§221 odst. 2 o.s.ř.).
Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Avšak tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.), ale ani tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Není-li odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, není současně přípustné, aby, pokud by se chtěl odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Nedodrží-li takový postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, resp. jeho rozsudek ze dne 17. dubna 2003, sp.zn. 33 Odo 999/2002 apod.). Současně je třeba zdůraznit, že však ani případný nedostatek právně významných (pro správné rozhodnutí) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal,
na nich své rozhodnutí nezaložil, když z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu. Takovýmto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by totiž odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak
ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 30, ročník 2000, sešit 5, rozsudek téhož soudu ze dne 30. prosince 2003, sp.zn. 30 Cdo 1198/2001 apod.)
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. V těchto případech je na odvolacím soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor, že žalobci (zásahem do jeho osobnostních práv) nevznikla zvlášť závažná újma. Proto návrh
na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. zamítl. Z tohoto důvodu se proto logicky již nezabýval předpoklady pro stanovení výše možné náhrady této újmy ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 o.z. Naproti tomu odvolací soud, který dospěl k opačnému závěru - totiž, že zde jsou předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích - tak sám s přihlédnutím k jím dovozené závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo
(§13 odst. 3 o.z.) určil výši náhrady nemajetkové újmy v penězích a tu v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalobci přisoudil.
Pokud však za popsaného stavu odvolací soudu sám dospěl k závěru, že jsou zde dány předpoklady pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy žalobci a současně sám dovodil její výši, a tak rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, fakticky tak odepřel účastníkům možnost nechat správnost takového rozhodnutí přezkoumat odvolacím soudem na základě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud proto v smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. k těmto vadám odvolacího řízení přihlédl, i když nebyly v dovolacím řízení uplatněny.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.
ve spojení s §242 odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí (včetně výroků o nákladech řízení) zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu