ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.736.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 736/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 6/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2003, č.j. 1 Co 81/2003-43, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2003, č.j. 1 Co 81/2003-43 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2003, č.j. 36 C 6/2002-25, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba, podle níž měla být žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci za morální a společenskou újmu částku 5,000.000,- Kč. Dále změnil zmíněné rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se při svém rozhodování ve věci samé ztotožnil se skutkovými
i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Vyšel tak především
ze skutečnosti, že žalobce spatřuje újmu v tom, že stát v souvislosti s podpisem Asociační dohody s Evropským společenstvím, žalobce, jako svého občana, o tom neinformoval, takže žalobce, jako soukromý podnikatel - zemědělec, se dostal
v důsledku ekonomických změn do potíží a byl na něj prohlášen konkurs. Již soud prvního stupně především dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k zásahu
do osobnostních práv žalobce - mimo jiné proto, že zde scházel protiprávní zásah. Podepsání tzv. Asociační dohody bylo výrazem demokratické vůle většiny občanů České republiky. Tato politická vůle byla naplněna a provedena podle veškerých právních a procedurálních pravidel. Nadto pak mezi ekonomickými obtížemi žalobce a skutkovým dějem (zejména podpisem tzv. Asociační dohody) neexistuje příčinná souvislost. Odvolací soud odkázal na ustanovení §11 a 13 občanského zákoníku a konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce.
Uvedený pravomocný rozsudek odvolacího soudu (který byl žalobci doručen dne 26. června 2003), žalobce dne 12. srpna 2003 napadl včasným dovoláním, doplněným podáním jeho zástupkyně ze dne 25. února 2004 (podaného k poštovní přepravě dne
3. března 2004). Dovolatel s napadeným rozsudkem nesouhlasí. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Přípustnost tohoto dovolání je podle dovolatele založena na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Za otázku zásadního právního významu považuje skutečnost, zda žalovaná jednající byť v souladu s vůlí demokratické většiny, může zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Dovolatel pak navrhl, aby napadené rozhodnutí (včetně jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se žalovaná písemně vyjádřila podáním založeným na č.l. 72 spisu, kdy se s napadeným rozsudkem ztotožnila.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
(§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později odvolacím soudem zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen
pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej
na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se v souzené věci nejedná.
Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou. Úvahy soudů obou stupňů, pokud se týkaly otázky neoprávněnosti, resp. oprávněnosti předmětného zásahu do osobnostních práv je třeba pokládat za souladné z právní úpravou vyplývající z ustanovení §11 násl. občanského zákoníku, stejně tak
i s judikaturou soudů vyšších stupňů, která se k ní váže. To je třeba především vztáhnout jak na otázku soudy řešené otázky, zda došlo v daném případě k zásahu do práva
na ochranu osobnosti žalobce, tak na posouzení (neexistence) příčinné souvislosti mezi ekonomickými obtížemi žalobce a skutkovým dějem (zejména podpisem tzv. Asociační dohody).
Již tedy především z tohoto důvodu není možno považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobce v této věci tedy není založena na základě ustanovení §237 o.s.ř. resp. ani na podkladě ustanovení §238,
§238a a §239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §150 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu