ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.860.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 860/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. H., zastoupenému advokátem a 2) J. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 138/2001, o dovolání prvního a druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č.j. 22 Co 341/2002-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č.j. 22 Co 341/2002-167 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3. května 2002, č.j. 3 C 138/2001-123, zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných
u Katastrálního úřadu R. pro obec a k.ú. K. jako technická vybavenost na pozemku zastavěná plocha p.č. stavební 126 o výměře 683 m2, zastavěná plocha p.č. stavební 126 o výměře 683 m2, technická vybavenost na pozemku zastavěná plocha p.č. stavební 127 o výměře 234 m2, zastavěná plocha p.č. stavební 127 o výměře 234 m2, občanská vybavenost na pozemku zastavěná plocha p.č. stavební 131 o výměře 1.017 m2, zastavěná plocha p.č. stavební 131 o výměře 1.017 m2, orná půda p.č. 867/3
o výměře 5.495 m2, orná půda p.č. 867/5 o výměře 1.675 m2, orná půda p.č. 877/1
o výměře 2.985 m2, orná půda p.č. 877/2 o výměře 827 m2, ostatní plocha, jiná plocha p.č. 880/1 o výměře 5.808 m2, ostatní plocha, jiná plocha p.č. 880/2 o výměře 330 m2, ostatní plocha, jiná plocha p.č. 886 o výměře 774 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace p.č. 962 o výměře 1.269 m2, a nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu R. pro obec a k.ú. R. jako technická vybavenost na pozemku jiného vlastníka - zastavěná plocha p.č. stavební 4930. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně posuzoval skutkový stav podle §588 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), §46 o.z. a §37 odst. 1 o.z. přičemž dovodil, že účastníci mezi sebou uzavřeli kupní smlouvu, na základě které žalobci vznikla povinnost převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem a žalovaní byli povinni zaplatit mu kupní cenu.
K uzavření kupní smlouvy podle soudu prvního stupně došlo svobodně, když nebylo prokázáno, že by k jejímu uzavření došlo pod nátlakem násilí, psychického donucení či bezprávné výhrůžky. Pokud se týče otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek, zde soud dovodil, že smlouva byla skutečně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, které je třeba spatřovat v provedeném započtení vzájemných pohledávek. Na kupní cenu byla totiž započtena částka 5.600.000,- Kč, tedy cena, kterou zaplatili žalovaní za pohledávku společnosti I. P., k.s., přičemž tato pohledávka nebyla doposud splatná a nebyla ani ponížena o již žalobcem zaplacené splátky úvěru. Žalobce tak znovu zaplatil již jednou zaplacené splátky a zároveň zaplatil i navýšení ceny za postoupenou pohledávku nad skutečnou výši poskytnutého úvěru. K tomu, aby ze strany žalobce mohlo dojít k účinnému odstoupení od smlouvy, musil by být splněn druhý ze zákonných předpokladů - tedy existence tísně při jejím uzavření. Svědek D. však vyloučil, že by se žalobce nacházel v hospodářské tísni, když uvedl, že měl dostatek finančních prostředků. Soud dále dospěl k závěru, že rovněž nebyla prokázána existence tísně z hlediska psychického stavu žalobce, když o nevyrovnaném psychickém stavu žalobce hovořil pouze svědek D., který se jednání o uzavření smluv přímo neúčastnil. Svědkyně S., která s žalobcem v rozhodné době vedla společnou domácnost, navíc uvedla, že žalobce se pouze obával reakce svědka D., který mu nemovitosti daroval. Soud prvního stupně vzal proto za prokázané, že tak nedošlo
k naplnění předpokladů pro odstoupení od smlouvy podle §49 o.z., protože byla popřena existence tísně u žalobce.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2003, č.j. 22 Co 341/2002-167, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobce V. S., je vlastníkem stavby technické vybavenosti na pozemku parc. č. st. 126, stavby technické vybavenosti na pozemku parc. č. st. 126 - zastavěná plocha, o výměře 683 m2, parc. č. st. 127 - zastavěná plocha, o výměře 234 m2, parc č. st. 131 - zastavěná plocha, o výměře 1017 m2, 867/3 - orná půda, o výměře 5495 m2, 867/5 - orná půda, o výměře 1675 m2, 877/1 - orná půda, o výměře 2985 m2, 877/2 - orná půda, o výměře 827 m2, 880/1- ostatní plocha, jiná plocha o výměře 5808 m2, 880/2 - ostatní plocha, jiná plocha o výměře 330 m2, 886/1 - ostatní plocha, jiná plocha
o výměře 774 m2, a 962 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1269 m2, nemovitostí zapsaných na LV č. 150 pro k.ú. a obec K., u Katastrálního úřadu
v R. a stavby technické vybavenosti na pozemku parc. č. 4930, nemovitosti zapsané na LV 4591 pro k.ú. a obec R. u Katastrálního úřadu v R. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se za situace, kdy žalobce podal tzv. určovací žalobu, nejprve zabýval otázkou, zda byly splněny procesní předpoklady k podání takové žaloby
ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) Připomněl zejména, že předpokladem úspěšnosti určovací žaloby jsou po procesní stránce skutečnosti, zda účastníci mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném určení mají naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž
v řízení jde, nebo jehož se toto právo týká. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by se bez tohoto určení stalo postavení žalobce nejistým nebo by bylo jeho právo ohroženo. Naléhavý právní zájem je dán vždy, když rozhodnutí o žalobě má být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, aby byl odstraněn rozpor mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem faktickým.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem odvolací soud dospěl k závěru, že po procesní stránce byly splněny všechny podmínky k podání tzv. určovací žaloby, vzhledem k tomu, že žalobce tvrdí, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž jako spoluvlastníci jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní.
Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav, avšak nevyvodil z něj zcela správné právní závěry. Sám jinak zcela vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a neprováděl již žádné další dokazování. Ztotožnil se se soudem prvního stupně především ve zjištění, že kupní smlouvy tak jak byly uzavřeny, jsou platné. Zabýval se pak otázkou, zda nedošlo
k jejich zrušení odstoupením od nich ze strany žalobce, nebo zda byly splněny podmínky pro takové odstoupení. Odvolací soud zde vzal za prokázané, že žalobce od kupních smluv odstoupil dopisem ze dne 20.2.2001, který byl prvnímu žalovanému doručen dne 22.2.2001 a druhému žalovanému dne 6.3.2001. Jako důvod pro odstoupení od smlouvy byla uvedena tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, za kterých k uzavření smluv došlo. Soud druhého stupně odkázal stejně jako soud prvního stupně na ustanovení §49 o.z., z něhož vyplývá, že k tomu, aby jeden z účastníků mohl odstoupit od smlouvy, musí být kumulativně splněny dvě podmínky, t.j. k uzavření smlouvy musí v takovém případě dojít v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) shledal existenci nápadně nevýhodných podmínek, za kterých žalobce kupní smlouvy uzavřel. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil i naplnění druhého předpokladu pro odstoupení od smlouvy.
K uzavření kupních smluv podle odvolacího soudu došlo za poměrně složité situace,
ve které měl žalobce zúžený prostor pro jednání a tím se tak zcela nepochybně ocitl
ve stavu tísně, vyvolaném těmito okolnostmi. Žalobce pak dopisem svého právního zástupce ze dne 20.2.2001 od kupních smluv z tohoto důvodu odstoupil a tímto způsobem došlo k jejich zrušení. Okamžikem zrušení kupních smluv pak došlo
i k obnovení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem. Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Rozhodnutí Krajského soudu v Praze nabylo právní moci dne 17. března 2003, přičemž žalovaným bylo doručeno dne 7. března 2003, resp. 17. března 2003.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal první a druhý žalovaný včasné dovolání.
První žalovaný tak učinil podáním ze dne 16. března 2003, doručeným soudu dne 17. března 2003. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako důvody uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byly splněny procesní předpoklady k podání tzv. určovací žaloby, přičemž upozorňuje na skutečnost, že soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval. Domnívá se, že žalobce měl možnost podat ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. žalobu na plnění. V takovém řízení by soud zkoumal, zda došlo ze strany žalobce k platnému odstoupení od kupních smluv
a zda skutečně odpadl původní právní důvod plnění. Pokud by soud žalobě vyhověl, právní mocí rozsudku by došlo k založení vlastnických práv žalobce k předmětným nemovitostem a ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., by došlo k vyznačení této skutečnosti v katastru nemovitostí. Žalovaným by na druhé straně právní mocí takového rozsudku vznikl nárok na vrácení žalobcem přijatých plnění - kupních cen.
Dovolatel dále upozorňuje, že oba soudy mylně aplikovaly na danou situaci §49 o.z. namísto §267 odst. 2 obchodního zákoníku, který vylučuje použití ustanovení §49 o.z. a tím i možnost odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek v obchodně závazkových vztazích, mezi které bezesporu předmětné vztahy mezi žalobcem a žalovanými jako podnikateli patří. Účelem takové úpravy v obchodním zákoníku je prosazení principu pevnosti obchodně závazkových vztahů, když obchodní tíseň patří k podnikatelským rizikům.
Na závěr svého dovolání odkazuje první žalovaný na skutečnost, že odvolací soud neprováděl žádná dokazování, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a z něho také vycházel. V rozporu s tím však uvedl, že je nepochybné, že žalobce od kupních smluv odstoupil dopisem ze dne 20.2.2001, který byl prvému žalovanému doručen 22.2.2001 a druhému žalovanému dne 6.3.2001, přičemž soud prvního stupně v tomto směru neprováděl žádná dokazování
a v souvislosti s tím zůstala nevyřešena otázka doručení druhému žalovanému, který popřel, že by odstoupení od kupních smluv převzal. Dále není podle dovolatele
z prvoinstančního rozhodnutí zřejmé, o kterém odstoupení od smluv bylo vedeno řízení, zda o odstoupení zaslaném prostřednictvím právního zástupce žalobce dne 20.2.2001 nebo o odstoupení pojatém do žaloby. Přičemž soud druhého stupně vzal zjevně v potaz jen odstoupení zaslané právním zástupcem žalobce dne 20.2.2001.
Dále dovolatel poukazuje na tu skutečnost, že v řízení nebyl proveden důkaz nájemními smlouvami, kterými by bylo prokázáno, že nájemcem byl pouze prvý žalovaný a ne druhý žalovaný a rovněž i to, že měsíční nájemné za obě nemovitosti se pohybovalo mezi 300.000,- Kč až 400.000,- Kč, nikoliv ve výši 500.000,- Kč.
Dovolatel z výše uvedených důvodů na závěr navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný podal svoje dovolání u soudu dne 17. března 2003. Jako dovolací důvody uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatňuje tak dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Druhý žalovaný ve svém dovolání podrobně rozvádí skutečnosti, které podle jeho názoru nenaplňují podmínku tísně a existence nápadně nevýhodných podmínek
ve smyslu §49 o.z. Poukazuje též na rozpor mezi tvrzením odvolacího soudu, že vycházel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, přičemž vyvodil jiné právní posouzení, které nebylo odpovídajícím způsobem podloženo. Především poukazuje na formu a způsob doručení odstoupení od smlouvy ze strany žalobce, který podle jeho názoru nemohl mít za následek účinky, které jim přisoudil odvolací soud. Podle jeho názoru ani nebyl na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, když žalobce mohl uplatnit jím tvrzené nároky žalobou na plnění.
Z výše uvedených důvodů druhý žalovaný požaduje, aby Nejvyšší soud České republiky přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a poté jej zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze.
K dovoláním žalovaných se vyjádřil žalobce v podání ze dne 15. dubna 2003,
ve kterém vyvrací argumenty obou žalovaných k ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., §49 o.z. a tvrzeným rozporům ve skutkových zjištěních a navrhuje zamítnutí dovolání obou žalovaných.
Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního a druhého žalovaného bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 o.s.ř., stalo se tak v průběhu dvouměsíční lhůty stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání se opírají o možný případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vycházejí z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (243b odst. 2 o.s.ř.).
Ze znění ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud v případech, kdy je dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolatelé ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadají zmíněná ustanovení, neuvádí. Z obsahu spisu se však podává, že řízení před soudem druhého stupně je ve své podstatě zatíženo tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se však odvolací soud mínil odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, je ovšem nepřípustné, aby takové důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (§213 odst. 2 o.s.ř.). Pokud odvolací soud nedodrží takový postup, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku sice uvedl, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav (s připomínkou, že z něho však nevyvodil zcela správné právní závěry) s tím,\"že sám jinak zcela vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně\", avšak ve skutečnosti tak důsledně neučinil. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázáno, že u žalobce neexistovala při uzavírání předmětné kupní smlouvy hospodářská tíseň, stejně tak ani tíseň z hlediska psychického stavu žalobce. Právě na základě těchto zjištění vzal proto soud prvního stupně za prokázané, že tak nedošlo k naplnění předpokladů pro odstoupení od smlouvy podle §49 o.z., když byla popřena existence tísně u žalobce. Odvolací soud, aniž ve věci prováděl jakékoliv další dokazování (což ostatně i sám zmiňuje v odůvodnění svého rozhodnutí), dospěl v otázce případné tísně žalobce při uzavírání dotčených kupních smluv k opačnému zjištění, totiž, že se žalobce ocitl při jejich uzavírání ve stavu tísně především v souvislosti s poměrně složitou situací, ve které měl žalobce zúžený prostor pro jednání. Je však nepochybné, že odvolací soud nemohl takový závěr sám učinit, aniž by si podklad pro příslušné skutkové zjištění opatřil v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř. minimálně především opakováním výslechu těch osob, na jejichž základě soud prvního stupně naopak dovodil, že žalobce v posuzovaném případě nejednal v tísni.
Protože tedy řízení před Krajským soudem v Praze takto bylo postiženo popsanou jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu