ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.970.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 970/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 40/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2003, č.j. 1 Co 213/2003-88, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobce jeho zástupci advokátu částku 3.175,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č.j. 32 C 40/2002-69, výrokem I. určil, že žalobce je neoprávněně evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Ve výroku II. žalobu zamítl, pokud bylo požadováno, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se tvrzení, že žalobce je rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2003, č.j. 1 Co 213/2003-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku
ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zdržet se zveřejnění tiskem a na elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen \"lustrační zákon\"). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především odkazem na ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Dále připomněl, že žalobce v daném sporu zvolil jako právní prostředek ochrany svých práv mimo jiné i zdržovací žalobu
s požadavkem, který byl převzat do výroku. Odvolací soud uvedl, že základní otázkou daného sporu je, jaký význam pro postup žalované podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1996 Sb. o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a některé další zákony, má rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 2003, č.j. 32 C 40/2002-69, kterým bylo pravomocně určeno, že žalobce je neoprávněně evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Toto ustanovení ve vztahu k osobám \"evidovaným jako spolupracovníci Státní bezpečnosti\", jaké má na mysli ustanovení §3 písm. i) citovaného zákona, nerozlišuje, zda jde o osoby evidované oprávněně či nikoliv. Účelem zákona č. 107/2002 Sb., jak zdůraznil odvolací soud, je podle ustanovení §1 odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního státu a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Podle názoru odvolacího soudu s přihlédnutím
k uvedeným ustanovením, stejně tak jako k ustanovením §159a odst. 1 o.s.ř., podle kterého je pravomocný rozsudek závazný pro účastníky a podle odst. 4 téhož zákona též pro všechny orgány, nelze v neprospěch žalobce nerespektovat pravomocný rozsudek
ve výroku, kterým byla určena neoprávněnost jeho evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoby, uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona,
a to jen z důvodu obecné formulace užité zákonodárcem v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. Odvolací soud současně přihlédl i k článku 10 Listiny základních práv
a svobod, který každému občanovi zaručuje právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. Nadto poukázal na ustanovení §19 lustračního zákona, podle něhož zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo v nálezu nebo zveřejňování jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování, je bez předchozího souhlasu občana zakázáno. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že je tak opodstatněný z hlediska ustanovení §13 odst. 1 o.z. i přiměřený zdržovací nárok uplatněný žalobcem.
Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. ledna 2004, přičemž žalované byl doručen dne 22. prosince 2003.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 29. ledna 2004 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 14. června 2004. Přípustnost dovolání dovolatelka odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 pístu. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") a dovolání podává z důvodu obsaženého v ustanovení §241a odst. 2 pístm. b) o.s.ř. Dovolatelka se tak domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb., Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany vydají tiskem a na elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných nebo zrekonstruovaných
protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek bezpečnostních složek, z jejich informačních systémů dokumentů v rozsahu objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci Státní bezpečnosti nebo spolupracovníci Hlavní správy vojenské kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti (III. správa), s údaji o datu zavedení svazku, jeho pohybu a archivování, druhu svazku a jeho změně, osobách, nejde-li o cizince, nebo o objektech, k nimž jsou svazky evidovány, pokud jsou takové údaje zachovány. Ustanovení §19 lustračního zákona zakazovalo zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo nálezu nebo jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování bez předchozího souhlasu občana. Tuto povinnost (však) nepřímo zrušil zákon č. 107/2002 Sb., který stanovuje povinnost Ministerstvu vnitra publikovat jisté údaje. Žalovaná proto byla povinna na základě uvedeného zákona publikovat určité informace. Aby došlo k minimalizaci zásahu do osobnostních práv, učinila
v odůvodněných případech do vydaného seznamu poznámku, \"že pravomocným rozsudkem bylo rozhodnuto, že konkrétní osoba byla evidována neoprávněně jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona\". Zákon č. 107/2002 Sb. nezná výjimku z publikace informací, které zákon ukládá zveřejnit. Možnost
k takovému úkonu dává v předmětném zákoně ustanovení §2 odst. 4, když k vynětí dokumentu ze zpřístupnění a zveřejnění je třeba návrhu orgánu příslušného podle tohoto zákona ke zpřístupňování, se kterým vyslovil souhlas orgán Poslanecké sněmovny
pro sledování procesu zpřístupňování. Zákonodárný sbor tak postavil nad zájmy fyzických osob zájem na zveřejnění evidence bývalých bezpečnostních složek. Konečně dovolatelka má zato, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu není zřejmě vykonatelný, když je žalované uloženo zdržet se zveřejnění údajů o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona. Žalovaná totiž nikdy ve zveřejněných seznamech netvrdila, že se v takovémto případě jedná o osoby uvedené v citovaných ustanoveních lustračního zákona, ale že se jedná o osoby, respektive evidenční podklady podle §7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. Této skutečnosti se však výrok napadeného rozsudku netýká, přičemž není rozhodné, že uvedená ustanovení obou těchto zákonů jsou si obsahově blízká.
Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání podal písemné vyjádření žalobce. V něm se ztotožňuje
s právními závěry odvolacího soudu. Připomíná pak zejména, že zveřejnění údajů
o žalobcově evidenci jako tajného spolupracovníka bývalé Státní bezpečnosti, byt\'
s poznámkou o soudem zjištěné neoprávněnosti takové evidence, je také zásadním porušením článku 10 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo
na zachování osobní cti, dobré pověsti, na ochranu jména a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Navrhuje proto, aby podané dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází především
z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Přípustnost tohoto dovolání vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté dovoláním napadený rozsudek přezkoumal v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalované považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani jinak nebyly uvedeny takové eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku v této části zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud bud\' použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
V daném řízení se - jak již bylo zmíněno - žalobce domáhal jednak určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech (bývalé) Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti (§2 odst. 1 písm. b/ lustračního zákona), jednak
v této souvislosti zdržení se zveřejnění tiskem a na elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zmíněného zákona. Již v řízení před soudem prvního stupně žalobce pravomocně uspěl se žalobou na určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech (bývalé) Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti.
V takovýchto případech se obecně poukazuje na skutečnost, že ač soudní
řízení o ochranu osobnosti skončí pravomocným rozhodnutím o tom, že žalobce byl
neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, příslušná zákonná úprava nikterak neumožňuje, aby žalobce např.
od Ministerstva vnitra získal negativní lustrační osvědčení, nebo nárok, aby toto ministerstvo provedlo změnu, resp. likvidaci (výmaz) příslušných konkrétních údajů
v materiálech bývalé Státní bezpečnosti o evidenci občana. Je totiž skutečností, že ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona ve spojení s §4 odst. 1 téhož zákona, podle něhož je Ministerstvo vnitra povinno vydat osvědčení o tom, zda občan je či není v materiálech StB evidován, neumožňuje tomuto orgánu se od tohoto postupu odchýlit. Platná právní úprava zde neposkytuje neoprávněnou evidencí dotčenému občanovi jinou možnost obrany proti popsanému odióznímu označení, než formou žaloby na ochranu osobnosti ve formě uplatněného petitu na určení neoprávněnosti takovéto evidence. Uspěje-li dotčený občan takovouto žalobou, pak funkce pravomocného soudního rozsudku za těchto okolností spočívá v tom, že osoba, které Ministerstvo vnitra vydalo pozitivní lustrační osvědčení, má možnost se současně vykázat takovýmto pravomocným rozsudkem, který deklaruje, že tato osoba byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona., a že tedy je takováto její evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti neoprávněná. Plně odpovídá principům právního státu, že zde pak soudní rozsudek má přednost před jakýmikoliv jinými údaji, tedy i před údaji obsaženými v lustračním osvědčení (§159a odst. 1 a 4 o.s.ř.), které`pouze odrážejí záznamy v příslušném registru, ale nikterak nepodávají zprávu o tom, zda jsou pravdivé či nikoliv. Nadto nelze přehlédnout, že ustanovení §19 lustračního zákona pak v této souvislosti především stanoví, že zveřejňování skutečností uvedených v lustračním osvědčení, resp. takovéhoto osvědčení samotného, je bez předchozího písemného souhlasu občana zakázáno.
Do určité míry - byt\' jen ve skutečnosti zdánlivě - kontroverzně se však jeví situace, pokud zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění zákona č. 107/2002 Sb., uložil Ministerstvu vnitra České republiky zveřejnit seznamy osob evidovaných Státní bezpečností, a to jak tiskem, tak na elektronických médiích (§7 odst. 1 cit. zákona). Již zde odvolací soud správně zdůraznil, že podle ustanovení §1 tohoto zákona je jeho účelem odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního státu a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Právě to je určující při posouzení žalobního návrhu, pokud žalobce,
u nějž bylo pravomocným výrokem rozsudku určeno, že byl neoprávněně evidován jako kvalifikovaný spolupracovník Státní bezpečnosti, požaduje, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se zveřejňování tiskem a na elektronických médiích údajů o tom, že žalobce je evidován jako taková osoba.
Je-li osoba v evidenčních pomůckách bývalé StB evidována, avšak je takto evidována neoprávněně, nemůže se - jak již bylo uvedeno - za současné právní úpravy nic na této evidenci změnit. Přesto podle vyloženého je takovéto osobě zajištěna především ochrana případným soudním rozhodnutím, kterým byla neoprávněnost této evidence zjištěna. Lustrační osvědčení, které pak vypovídá o faktu této evidence, lustrační zákon zapovídá až na další zveřejňovat. Lze proto mít zato, že tímto způsobem jsou za dané situace alespoň v nezbytném rozsahu chráněna osobnostní práva dotčené fyzické osoby ve smyslu §11 násl. o.z.
Pokud se týče žalobcem uplatněné zdržovací žaloby, je nezbytné zdůraznit ústavní zakotvení práv na ochranu osobnosti v Listině základních práv a svobod, přičemž z tohoto zorného úhlu je třeba nazírat a vykládat i zvláštní povinnost žalované obsaženou v ustanovení §7 zákona č. 140/1996 Sb., ve znění změn a doplňků.
Podle čl. 10 odst. 1 a 3 zmíněné Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má též právo
na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Jestliže popsaným účelem zákona č. 140/1996 Sb. je zveřejnění údajů
o vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu, pak nelze samozřejmě naopak dovozovat, že jeho účelem by bylo
i zveřejňovat údaje o osobách, jež byly fakticky postiženy touto represí tím, že byly neoprávněně evidovány jako spolupracovníci StB. Právě případné, zveřejnění údaje
o osobě, u níž bylo pravomocným rozsudkem určeno, že byla neoprávněně evidována jako spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti, je proto třeba chápat jako jsoucí
v rozporu s ustanovením §1 a §7 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. a zejména pak s čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Skutečností je, že zveřejnění jména osoby neoprávněně evidované jako spolupracovník bývalé StB v rámci seznamů těchto spolupracovníků je způsobilé se citelně dotknout osobní cti takto postižené osoby.
Na této skutečnosti přitom nemůže ve své podstatě nic změnit ani připojení případné poznámky k takovému záznamu, že v soudním řízení bylo určeno, že osoba byla takto evidována neoprávněně. Zcela odmítnout je třeba nepřesně formulovaný názor dovolatelky, že v zákoně č. 140/1996 Sb. zákonodárce postavil nad zájmy fyzických osob zájem na zveřejnění evidencí bývalých bezpečnostních složek. Již konstatovaným účelem tohoto zákona je totiž výlučně a pouze zveřejnit údaje o vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu, ale nikoliv zveřejňovat údaje o osobách, jež byly touto represí naopak fakticky dotčeny.
Pokud pak dovolatelka má pochybnosti o formulaci výroku ve věci samé napadeného rozsudku, pak je třeba připomenout, že vymezení požadavku ustanovením
§2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona se nikterak nepříčí dikci obsažené v ustanovení
§7 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. a současně vystihuje rozsah, v němž byla pravomocným rozsudkem vymezena neoprávněná evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti.
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatelky, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval zmiňovaný rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto bylo dovolání žalované zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením
v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle
§11 odst. 1 pístu. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.175,- Kč.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu