ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.990.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 990/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. K., podnikatele, zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. t., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 32/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2003, č.j. 1 Co 66/2003 - 139, ve znění opravného usnesení ze dne 16. září 2003, č.j. 1 Co 66/2003-152, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2003, č.j. 1 Co 66/2003 - 139, ve znění opravného usnesení ze dne 16. září 2003, č.j. 1 Co 66/2003-152, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2002, č.j. 37 C 32/2001 - 96 tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná odvysílala na své televizní stanici ČT 1 před začátkem pořadu F. omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby žalobci zaplatila částku 300.000,- Kč (náhrady nemajetkové újmy v penězích). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především opakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně (když pak v případě některých dalších svědků slyšených soudem prvního stupně jejich opakovaný výslech nepovažoval za opodstatněný, neboť pro zjištění skutkového stavu byly jejich výpovědi právně bezvýznamné). Při svém rozhodování vycházel
z ustanovení §11násl. občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\").
Odvolací soud především uvedl, že bylo prokázáno, že žalobce byl od 5. května 1997 ředitelem tehdejšího divadla L. až do svého odvolání dne 31. října 1999.
Z titulu této funkce byl pověřen rekonstrukcí zmíněného divadla. Dne 5. června 2000 odvysílala žalovaná reportáž \"L. m.\", jejímž obsahem se žalobce cítil dotčen na svých osobnostních právech. Po doplnění dokazování odvolací soud na rozdíl
od soudu prvního stupně vycházel ze zásadně odlišného skutkového stavu. Shodně
se soudem prvního stupně (sice) konstatoval, že nebyla odvysílána nepravdivá tvrzení
a že ne všechna tvrzení byla úplná. V reportáži však neshledal hrubě zkreslená tvrzení. Přihlédl totiž i k tomu, že obsah reportáže odpovědnost za \"kauzu divadla L.\" přičítá i Magistrátu h.m. P. Pořad byl určen pro široký okruh diváků daný působností a postavením Č. t. I při zjednodušení odvysílaných tvrzení, jeho celkové vyznění v zásadě odpovídalo pravdě. Podle názoru odvolacího soudu byla reportáž z hlediska možné bezdůvodné vzájemné nadřazenosti práva na informace
a práva na ochranu osobnosti zcela vyvážená. (Přitom) uvedení této reportáže bylo namístě, protože dlouhotrvající rekonstrukce bývalého R. d. byla předmětem zájmu zejména široké kulturní veřejnosti. Žalobce musel počítat s tím, že
s ohledem na (tehdy) zastávanou funkci, může být jeho činnost předmětem veřejného zájmu, a ta nemusí být přijímána vždy kladně.
Podle názoru odvolacího soudu nelze ve věci dovozovat odpovědnost žalované podle §13 o.z. za výroky, které v předmětném pořadu vyslovily v něm vystupující osoby veřejně činné v kulturním světě, které tak vyslovily svůj názor na věc, přičemž pro své názory měly podklady (na něž odvolací soud odkázal).
Soud mimo jiné dále připomněl, že lze nepochybně dovodit, že jednání žalobce směřovalo k tomu, aby divadlo nepřišlo o finanční prostředky, avšak okolnosti, za nichž, a na co, byly tyto prostředky vynaloženy, však vzbuzují důvodné pochybnosti o jejich účelném využití.
Jestliže proto nebyla prokázána s přihlédnutím k celkovému kontextu reportáže nepravdivost skutkových tvrzení v ní obsažených, a jestliže v ní byly uvedeny výroky, za něž žalovaná neodpovídá, nelze dovodit zásah do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. října 2003, přičemž zástupkyni žalobce byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dne 12. prosince 2003 včasné dovolání s odkazem na jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel napadenému rozhodnutí vytýká, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá
na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§241a odst. 3 téhož zákona).
Dovolatel zejména odmítá právní názor odvolacího soudu ohledně občanskoprávní odpovědnosti žalované v daném případě. Ten by podle jeho mínění mohl vést k šíření nepravdivých, resp. pravdu zkreslujících informací. Přitom provozovatel televizního vysílání, který třetím osobám umožnil takové informace veřejně šířit, by nenesl žádné riziko za informace tohoto druhu a tím i případnou občanskoprávní odpovědnost podle §13 o.z.
Proto jestliže žalovaná v daném případě vytvořila ve svém odvysílaném pořadu třetím osobám prostor pro šíření nepravdivých, resp. pravdu zkreslujících informací
o někom jiném, nemůže se za těchto okolností zprostit vlastní objektivní odpovědnosti podle §13 o.z. (ve spojení s čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Odkazuje mimo jiné na (analogii) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod R.č. 176/2001
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož okolnost, že vydavatel tisku
v publikovaném interview přesně reprodukoval výroky osoby, se kterou byl rozhovor
v této formě uskutečněn, nemůže v případě způsobilosti těchto výroků zasáhnout
do osobnostních práv jiné fyzické osoby, vést bez dalšího k závěru, že za ně vydavatel nenese odpovědnost. Je proto třeba v této věci připustit vlastní objektivní odpovědnost žalované ve smyslu ustanovení §13 o.z.
Dovolatel též nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že u posuzovaného pořadu šlo o pořad vyvážený. Poukazuje na to, že odvysílaným pořadem byl u divácké veřejnosti navozen závěr, že žalobce jako ředitel prováděné rekonstrukce divadla si počínal neodpovědně jako porušovatel zákonů a dokonce jako likvidátor divadla. To však není pravda. Naopak po celou dobu rekonstrukce divadla si žalobce počínal jako řádný hospodář. Z provedené kontroly vyplynulo, že rekonstrukce pod vedením žalobce nevykázala žádné nedostatky. (Naopak) osoby, které v odvysílaném pořadu vystupovaly, neměly pro tvrzení o osobě žalobce, spolehlivé podklady.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází fakticky z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto napadá rozsudek jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé změnil, takže dovolání je v tomto případě přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku ve výrocích ve věci samé zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze standardního výkladu ustanovení §11 násl o.z. (zde zejména §13 tohoto zákona). Pokud bylo namítáno, že by žalovaná měla nést odpovědnost v souvislosti s výroky třetích osob, které se v dotčeném pořadu vyjadřovaly k průběhu rekonstrukce divadla L. a k činnosti žalobce při ní, pak odvolací soud především zde dovodil existenci podkladů pro (byť - jak bylo soudem naznačeno - zjednodušená) tvrzení, kdy (jak soud výslovně uvedl) „ač lze mít zato, že jednání žalobce směřovalo k tomu, aby divadlo nepřišlo o finanční prostředky, okolnosti, za nichž se tak stalo (a současně na co byly tyto prostředky vynaloženy) důvodně vzbuzují pochybnost o jejich účelném použití“.
Pokud pak odvolací soud ve svém rozhodnutí hovoří o vyváženosti reportáže, pak v prvé řadě v souvislosti s úvahou proporcionálního vztahu práva na informace
(čl. 17 Listiny základních práv a svobod) a práva na ochranu osobnosti (čl. 10 téže Listiny). S tímto názorem je pak třeba souhlasit, když je především souladný s výkladem vážícím se k této problematice podávaným soudy vyšších stupňů. Nelze přitom přehlédnout, že dotčená tvrzení byla pronesena v rámci reportáže, jejímž tématem byla v zásadě věc obecného a veřejného zájmu, přičemž, jak ve své podstatě dovodil odvolací soud, byly konkrétní soudy a závěry této reportáže podloženy faktickým pozadím. V rámci zde nepochybně existujícího střetu práva žalobce na ochranu jeho osobnosti s právem na informace není zřejmé, že by v řízení byla zjištěna společenská nutnost k nadřazení prvně zmíněného práva nad právo svobodného šíření informací
ve vztahu k veřejným tématům (analogicky lze též např. porovnat i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu o stížnosti č. 29032/95 ve věci F. versus S.).
Druhý z žalobcem uplatněných dovolacích důvodů (§241a odst. 3 o.s.ř.) umožňuje vytýkat dovoláním napadenému rozhodnutí pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem
pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů po případě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení
§133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Na základě zjištění obsahu spisu, stejně tak jako dovoláním napadeného rozsudku, je třeba konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu v dané věci jsou zřetelně z napadeného rozhodnutí seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných, a tak tím zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem závěrů jeho rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, jímž k příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. proto není v souzené věci, když samo dovolání, ač samo obsahuje některá skutková tvrzení, ve své podstatě neuvádí případné konkrétní údaje o tom, čím by byl rozhodnutím odvolacího soudu tento dovolací důvod naplněn.
Jestliže tedy z hlediska výtek žalobce obsažených v jeho dovolání, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc uvedeným výrokem neposoudil správně, pak za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný. Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšné žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu