ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1144.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1144/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce L. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ing. S. H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 853 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky Havířov pod sp. zn. 110 C 25/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. července 2002 č. j. 11 Co 174/2002 - 106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 19. října 2001 č. j. 110C 25/2001 - 67 zastavil řízení co do 16-ti % úroku z prodlení z částky 1 028 500 Kč od 20. 12. 1997 do 5. 5. 1999 z částky 952 500 Kč od 6. 5. 1998 do 12. 5. 1998, z částky 923 500 Kč od 13. 5. 1999 do 9. 6. 1998 a z částky 873 500 Kč od 10. 6. 1998 do 9. 7. 1998 (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 853 500 Kč s 16% úrokem z prodlení od 10. 7. 1998 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. července 2002 č. j. 11 Co 174/2002 - 106 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výrocích II a III; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že dne 20. prosince 1995 uzavřel žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník smlouvu o půjčce ve smyslu §657 a násl. obč. zák, na základě které půjčil žalobce žalovanému na dobu od 19. 12. 1996 do 19. 12. 1997 částku 850 000 Kč, úrok byl sjednán ve výši 21% s tím, že v kapitalizované výši činí 178 500 Kč. Jistina včetně úroku měly být vráceny k 19. 12. 1997. Žalovaný vrátil žalobci pouze částku 175 000 Kč. Soud prvního stupně na rozdíl od soudu odvolacího dovodil, že žalovaný jako člen sdružení uzavřel smlouvu za sdružení T., a protože odpovědnost za závazky sdružení je ve smyslu ustanovení §853 odst. 2 obč. zák. solidární, je dána pasivní legitimace žalovaného jako člena sdružení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele nesprávně dovodil, že nešlo o smlouvu o úvěru, resp. o neplatnou smlouvu o půjčce a že z této smlouvy je zavázán jako dlužník pouze žalovaný. V posuzovaném případě je ve smlouvě dlužník označen poněkud neurčitě - označení T. používaly celkem tři subjekty. Pokud odvolací soud dovodil, že žádný z těchto tří subjektů není z této smlouvy zavázán, potom nemohl uzavřít, že se jedná o závazek žalovaného, který pouze nepřesně označený subjekt zastupoval, jak je ve smlouvě uvedeno. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky neshledává, neboť otázka, zda smlouva ze dne 19. 12. 1996 je smlouvou o půjčce ve smyslu §657 a násl. obč. zák. nebo smlouvou o úvěru ve smyslu §497 a násl. obch. zák. nemá pro rozhodnutí o věci určující význam. Samotné nesprávné označení předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru, kterou účastníci sjednávají podle §497 až 507 obchodního zákoníku smlouvu o úvěru a podle §657 až 658 občanského zákoníku smlouvu o půjčce, nezákládá neplatnost této smlouvy a na základě výkladu projevu vůle účastníků je pouze třeba dovodit, o kterou pojmenovanou smlouvu se jedná. Podle této platné smlouvy je dlužník povinen zaplatit vymáhanou částku žalobci jako věřiteli. Rovněž v rovině argumentů, jimiž dovolatel brojí proti napadenému rozhodnutí (zda žalovaný je v dané věci pasivně legitimován, když dlužník je ve smlouvě označen neurčitě a žalovaný pouze nepřesně označený subjekt zastupoval), postrádá rozhodnutí potřebný judikatorní přesah. Označení účastníka ve smlouvě lze zjistit výkladem právního úkonu, což záleží na konkrétních okolnostech; navíc dovolací soud neshledává v právním závěru odvolacího soudu rozpor s hmotným právem. Žalovaný neprokázal existenci zmocnění dlužníkem, proto za splnění závazku ze smlouvy odpovídá sám (§33 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), odmítl /§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř./.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu