ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.186.2004.1
sp. zn. 32 Odo 186/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce A. P., spol. s r. o., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému C., s. r. o., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 321 139 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 391/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2003, č. j. 4 Cmo 217/2002 - 134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č. j. 15 Cm 391/96 - 108 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 321 139,20 Kč a nahradit náklady řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2003 č. j. 4 Cmo 217/2002 - 134 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i se závěrem soudu ohledně neprokázání tvrzení žalovaného, že mezi účastníky byla ústní formou uzavřena již 4. 5. 1994 smlouva o dílo, jejímž obsahem byl limit stavebních prací 2 000 000 Kč, ztotožnil. Odvolací soud přisvědčil i právnímu závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky řízení došlo dne 24. 6. 1994 k uzavření písemné smlouvy o dílo ve smyslu §536 obch. zák., kde se žalobce zavázal mimo jiné ke zpracování projektu stavby k žádosti o stavební povolení a k realizaci stavby a dále k výkonu autorského dozoru; cena díla byla stanovena částkou 413 567 Kč s navýšením o částku 5% DPH. V případě prodlení se zaplacením ceny díla si účastníci sjednali smluvní pokutu ve smyslu §544 obch. zák. ve výši 0,5% denně. Soudy obou stupňů dovodily, že žalobce sjednané dílo řádně splnil a má proto nárok na zaplacení doplatku sjednané ceny díla ve výši 234 245,40 Kč a rovněž má i nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 86 893,80 Kč, neboť žalovaný byl v prodlení s placením faktur, včetně faktury zálohové, jimiž žalobce v souladu se smlouvou fakturoval žalovanému cenu díla, a žalobce pak vyúčtoval žalovanému smluvní pokutu pouze ve výši 0,1% a, nikoliv ve sjednané výši sazby 0,5%.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť žalovaný předložil soudům veškeré důkazy, na základě kterých měly dospět k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena dne 4. května 1994 smlouva o dílo v ústní formě. Podle této smlouvy měl žalobce zhotovit pro žalovaného takový projekt, aby rozpočtové náklady na vyprojektovanou stavbu činily 2 000 000 Kč. Žalovaný tak rovněž prokázal, že dílo nebylo provedeno řádně, neboť sjednané náklady - limit ve výši 2 000 000 Kč - byly překročeny, a žalobce tak nemá právo na zaplacení ceny díla a smluvní pokuty (§554 odst. 1 obch. zák.). Soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené žalovaným v podáních ze dne 10. 7. 1998 a 4. 2. 2000, které žalovaný předložil k výše uvedeným skutkovým tvrzením. Soud prvního stupně v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. však ani neuvedl, proč tyto důkazy neprovedl a odvolací soud tuto vadu neodstranil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále žalovaný namítá, že soudy obou stupňů v rozporu s §39 obč. zák. (resp. §265 obch. zák.) považovaly sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,5% denně za přiměřenou a tudíž platnou, i když její výše přesahuje 180% ročně a je cca pětinásobně vyšší než sankční úroky bank. Žalovaný se sice ustanovení §265 obch. zákoníku nedovolal, avšak soudy měly přihlédnout k tomuto kogentnímu ustanovení z úřední povinnosti a žalobci odepřít právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 86 893,80 Kč, která je nepřiměřená. Odvolací soud rovněž podle dovolatele zatížil řízení jinou vadou ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupci žalovaného zaslal předvolání ke jednání nařízeného na 24. října 2003 opožděně a v rozporu s ustanovením §115 odst. 2 a §211 o. s. ř. žalovanému tak neposkytl lhůtu 10 dnů na přípravu jednání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatel v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Namítá, že rozhodnutí soudů je postaveno na neúplných důkazech. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný uplatnil v souvislosti s nesprávným právním posouzením, že účastníci uzavřeli pouze písemnou smlouvu o dílo dne 24. června 1994 a žalobce řádně splnil dílo sjednané v této smlouvě, neboť mezi účastníky byla před touto smlouvou uzavřena v ústní formě smlouva, jíž byl žalobce při vypracování projektu limitován rozpočtovými náklady do výše 2 000 000 Kč, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A vzhledem k tomu, že i další právní otázka řešená v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu nemá potřebný judikatorní přesah (právní závěr o sjednání smluvní pokuty v nepřiměřené výši ve smlouvě je vždy výsledkem právního posouzení konkrétních skutkových zjištění) není dovolání žalovaného ani z jiných důvodů podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Navíc dovolatel ani v průběhu řízení neuváděl skutková tvrzení, na základě kterých by odvolací soud mohl dospět k závěru, že účastníky byla v posuzovaném případě s přihlédnutím ke všem okolnostem sjednaná smluvní pokuta v nepřiměřené výši.
Námitku dovolatele, že odvolací soud neposkytl žalovanému lhůtu 10 dnů na přípravu jednání, čímž zatížil řízení tzv. jinou vadou, lze spíše podřadit pod zmatečnostní vadu uvedenou v §229 odst. 3 o. s. ř., k níž by však mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), přičemž k nápravě zmatečnostních vad slouží institut žaloby pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl jako nepřípustné /§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř. /.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu