ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.188.2004.1
sp. zn. 32 Odo 188/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. a spol. v.o.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 549.103,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 784/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 29 Co 477/2003-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 29 Co 477/2003-82, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. dubna 2003, č.j. 7 C 784/2002-63, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal úhrady faktury č. 97/067 ve výši 549.103,- Kč s příslušenstvím za provedení dohodnutých a odsouhlasených víceprací ze smlouvy o dílo č. 1 ze dne 20. dubna 1997, na základě níž jako zhotovitel prováděl pro žalovanou jako objednatele kompletní rekonstrukci přízemí v objektu R. 87 v K. na restauraci.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č.j. 7 C 784/2002-63, žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět, neboť nebyla prokázána písemná dohoda účastníků o změně rozsahu díla a o zvýšení ceny. Pokud totiž obsahuje písemně uzavřená smlouva (jak tomu bylo v posuzovaném případě) ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně (srov. §272 odst. 2 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“). Protože však v řízení bylo prokázáno i to, že žalobce fakticky provedl některé práce nad rámec smlouvy a žalovaná tak získala majetkové hodnoty, za které neposkytla žalobci protiplnění, získala bezdůvodné hodnocení. Jeho rozsah však soud nezjišťoval, neboť dospěl k závěru o důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou. V odůvodnění rozsudku uvedl, že na posuzovanou věc aplikoval ustanovení §107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) upravujícího pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení dvouletou subjektivní a tříletou objektivní promlčecí dobu, neboť obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje. Jestliže faktura č. 97/067 znějící na částku 549.103,- Kč byla splatná 27. prosince 1997, žalobce mohl své právo uplatnit nejdříve 28. prosince 1997. Pokud pak byla žaloba podána až 10. prosince 2001, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby a soudu proto nezbylo, než žalobu v plném rozsahu zamítnout.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 29 Co 477/2003-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první odstavec výroku) a žalobci uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (druhý odstavec výroku). V odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a jím zjištěný skutkový stav nedoznal změn ani v odvolacím řízení, přičemž dospěl i ke správným právním závěrům. Přisvědčil jak správnosti jeho úvahy o nemožnosti žalobce domáhat se zaplacení ceny přiměřeně zvýšené z titulu plnění ze smlouvy, pokud nebyla prokázána písemná dohoda účastníků o rozšíření díla, tak i jeho závěru (vycházejícího z ustanovení §1 odst. 2 obch. zák) o nutnosti aplikace předpisů práva občanského na bezdůvodné obohacení z důvodu, že obchodní zákoník tento institut neupravuje. Konkrétně jde o ustanovení §451 obč. zák., k němuž se váže ustanovení §107 odst. 1, 2 obč. zák. o promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Na rozdíl od soudu prvního stupně je však odvolací soud toho názoru, že počátek běhu promlčecí doby nelze v případě bezdůvodného obohacení vázat ke splatnosti předmětné faktury, která nastala 27. prosince 2001, respektive k následujícímu dni, ale ke dni, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (tzv. subjektivní promlčecí doba - §107 odst. 1 obč. zák.), respektive ke dni, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, tj. kdy byly tvrzené práce provedeny (tzv. objektivní promlčecí doba - §107 odst. 2 obč. zák.). Jelikož v souzené věci není mezi účastníky sporu o tom, že žalobce skončil s předmětnými pracemi pro žalovanou nejpozději ke dni kolaudace, jež proběhla 27. srpna 1997, a od počátku věděl, že jím tvrzené práce provedl pro žalovanou, počaly obě promlčecí doby běžet nejpozději dne 27. srpna 1997 a skončily nejpozději již dne 27. srpna 1999, a nikoliv dne 28. prosince 1999, jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně. Tato nepřesnost však podle odvolacího soudu nic nemění na správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaná vznesla námitku promlčení důvodně. Jestliže totiž byla žaloba podána až dne 10. prosince 2001, stalo se tak v každém případě po uplynutí promlčecí doby. Proto nebylo možné promlčené právo žalobci přiznat.
Námitky odvolatele (žalobce) vytýkající soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci v otázce promlčení nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nemohou podle odvolacího soudu obstát. Poukazuje na vztah občanského a obchodního zákoníku jako předpisu obecného a zvláštního, vyšel ze zásady, že obchodní zákoník se uplatní na ty právní vztahy, jichž se výslovně týká, zatímco občanský zákoník se použije na tyto vztahy podpůrně, tj. tehdy, pokud pro ně úprava v obchodním zákoníku neexistuje. Jestliže obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení (s výjimkou úpravy počátku promlčecí doby v případě bezdůvodného obohacení vzniklého odstoupením od smlouvy a plněním podle neplatné smlouvy obsažené v §394 odst. 1 a 2 obch. zák.) neupravuje, je nutno na ně aplikovat ve vazbě na §1 odst. 2 obch. zák. příslušná ustanovení občanského zákoníku včetně jeho ustanovení týkajících se promlčení. Podle názoru odvolacího soudu totiž nelze právní vztah jako celek, pokud byl určitým způsobem kvalifikován (v tomto případě jako bezdůvodné bohacení), posuzovat zčásti podle občanského zákoníku a zčásti podle obchodního zákoníku. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tohoto pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud při hodnocení vztahu občanského a obchodního zákoníku z hlediska úpravy promlčení obchodněprávního vztahu, dále při řešení otázky, zda jde v projednávaném případě o občanskoprávní či obchodněprávní vztah a při posouzení počátku a délky promlčecí doby. Již v podaném odvolání namítal, že mezi účastníky jde o obchodněprávní vztah, a to i v případě vztahu z bezdůvodného obohacení a že obchodní zákoník obsahuje vlastní úpravu promlčení se čtyřletou promlčecí dobou. Má za to, že v rámci úpravy §391 až 397 obch. zák. lze vycházet z ustanovení §391 odst. 1 obch. zák., podle něhož počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, což ve vazbě na účastníky sjednanou splatnost faktury do 31. prosince 1997 nastalo dne 1. ledna 1998. Na podporu svých názorů dovolatel poukázal na závěry prezentované JUDr. I. Š. v článku „Promlčení bezdůvodného obohacení v judikatuře českých soudů“ v časopise Právní zpravodaj, ročník 2003, číslo 11, str.11 až 13, s nimiž se ztotožňuje.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s právním posouzením věci soudy obou stupňů ztotožnila. Soudy podle jejího názoru nepochybily, pokud vyšly při posuzování námitky promlčení žalovaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení z právní úpravy tohoto institutu v občanském zákoníku (§451), přičemž se vypořádaly s otázkou běhu promlčecí doby u bezdůvodného obohacení, která začala plynout již 27. srpna 1997 a skončila nejpozději 27. srpna 1999. Podle názoru žalované však i případný závěr dovolacího soudu o tom, že délka promlčecí doby u bezdůvodného obohacení vzniklého z obchodněprávního vztahu musí být posuzována podle obchodního zákoníku, která činí čtyři roky, nemá s ohledem na počátek jejího běhu v tomto sporu zásadní význam. Případná čtyřletá promlčecí doba by totiž skončila 27. srpna 2001, tj. více než tři měsíce před podáním žaloby. Žalovaná v dovolání rovněž poukázala na to, že též vznesla námitku promlčení práva na zaplacení žalované částky podle obchodního zákoníku. V této souvislosti uvedla, že promlčecí doba pro zaplacení ceny za dílo (konečná faktura) by počala v posuzovaném případě běžet nejpozději v září 1997 a že žalobce neprokázal své tvrzení ohledně dohody o fakturaci do konce roku 1997. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolací soud v otázce posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z obchodního závazkového vztahu, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny, Nejvyšší soud z nich proto při dalších úvahách vychází.
Odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) dospěl k závěru, že pro posouzení otázky, zda je žalobní nárok na vydání bezdůvodného obohacení z obchodního závazkového vztahu promlčen, je v otázce délky promlčecí doby určující ustanovení §107 obč. zák. Tento jeho právní názor shledává dovolací soud nesprávným.
Podle odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud vyšel při aplikaci uvedené občanskoprávní normy na předmětný vztah z bezdůvodného obohacení v otázce promlčení nároku z toho, že obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje, z čehož dovodil nutnost aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a to včetně jeho ustanovení týkajících se promlčení.
Právnímu názoru odvolacího soudu, že závazkový vztah mezi účastníky vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené podle §536 a násl. obch. zák., je obchodním závazkovým vztahem, nelze nic vytknout (proti závěru v tomto směru ostatně ani jeden z účastníků dovolacího řízení nebrojil). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku pak, byť ne výslovně, rovněž vyplývá, že odvolací soud vyšel z obchodního charakteru závazkového vztahu i při posuzování námitky promlčení nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Také v tomto směru odvolací soud nepochybil, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem v posuzované věci je zřejmé, že i případné plnění z bezdůvodného obohacení se týkalo podnikatelské činnosti účastníků, kteří jsou oba podnikateli (srov. §261 odst. 1 obch. zák.). Proto bylo nutné posoudit jako nedůvodnou námitku dovolatele, který odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci mimo jiné i při hodnocení otázky, zda šlo v projednávaném případě o občanskoprávní či obchodněprávní vztah.
S odvolacím soudem lze rovněž souhlasit potud, že právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku (srov. §451 a násl.) se uplatní jak pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní závazkové vztahy, jelikož obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. §1 odst. 2 obch. zák.). Jinak je tomu však již s jeho názorem, že právní vztah (v posuzovaném případě bezdůvodné obohacení) nelze zčásti posuzovat podle občanského zákoníku a zčásti (otázku promlčení) podle obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - zabývaje se promlčením práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl – vysvětlil, že pro posouzení, zda se promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl. Dále pak uzavřel, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, přičemž ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho §107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení §397 obch. zák. v poměru k ustanovení §107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku. Ke shodným právním závěrům dospěla i JUDr. I. Š. v článku „Promlčení bezdůvodného obohacení v judikatuře českých soudů“ v časopise Právní zpravodaj, ročník 2003, číslo 11, str. 11 až 13, jak poukazoval dovolatel.
Shora uvedený závěr velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu pak rovněž odpovídá právnímu názoru Ústavního soudu (srov. jeho nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, ročník 1999, díl 1. pod číslem 101), podle něhož rozhodující pro řešení otázky, který právní předpis je nutno při posuzování promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení použít, je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval.
Ve shodě s právními závěry shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu pak tentýž soud rozhodl i následně v jiném obdobném sporu (jako v posuzované věci) rozsudkem ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). Podle v něm formulované právní věty je v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem, promlčecí doba čtyřletá (§397 obch. zák.). Nejvyšší soud v tomto dřívějším rozsudku rovněž vysvětlil, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák.
Lze tak uzavřít, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních §387 až §408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 83).
Jak vyplývá ze závěrů formulovaných ve shora uvedeném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i z dalších shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v této věci, na něž dovolací soud v podrobnostech odkazuje a od nichž nevidí důvodu se odchýlit, s právním názorem odvolacího soudu na otázku délky promlčecí doby pro uplatnění žalobního nároku souhlasit nelze.
Jinak řečeno, je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem (jako je tomu v posuzovaném případě), pak odpověď na otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení §397 obch. zák upravující čtyřletou promlčecí dobu.
Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení otázky, zda uplatněný nárok je promlčen, je určující ustanovení §107 obč. zák., tedy správný není a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. října 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu