ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.228.2003.1
sp. zn. 32 Odo 228/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, jejímž jménem jedná Vojenský úřad pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471, proti žalovanému D. Š., o zaplacení částky 24 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 76/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2002 č. j. 14 Co 603/2002-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2002 č. j. 14 Co 603/2002-39 a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. června 2002 č. j. 6 C 76/2002-29 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 28. června 2002 č. j. 6 C 76/2002-29 zamítl žalobu, ve které žalobkyně žádala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 24 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 4. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 4. 4. 1995 uzavřel s žalobkyní dohodu o náhradě nákladů z důvodu nesplnění závazku k další službě. Dohoda odkazovala na §35 odst. 2 vládního nařízení č. 21/1958 Sb., jímž se provádí branný zákon, a dále uváděla, že žalovaný v době od 24. 8. 1994 do 28. 2. 1995 studoval na Vojenské akademii v Brně a od 3. 9. 1990 do 11. 6. 1994 na Vojenském gymnáziu v Moravské Třebové. Soud dále zjistil, že 11. 7. 1995 uzavřel žalovaný s žalobkyní dohodu o provádění srážek z platu ve výši 450 Kč měsíčně. Mimo uvedených listin doložila žalobkyně ještě dvě výzvy k úhradě celého dluhu, které zaslala žalovanému. K důkaznímu návrhu žalovaného, aby žalobkyně předložila doklad o tom, že při nástupu do školy podepsal dohodu, ve které by se zavázal sloužit v armádě jako voják z povolání a dohodu o případné úhradě nákladů řízení, žalobkyně uvedla, že takovou listinu není schopna předložit. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalobkyně ničím nedoložila existenci závazku žalovaného k náhradě nákladů; samotná dohoda o náhradě nákladů uzavřená podle ustanovení §35 odst. 2 vládního nařízení č. 21/1958 Sb., které bylo v době jejího uzavření zrušeno, je nepostačující. Náhrada nákladů byla v době uzavření dohody účastníků upravena v §37a zákona č. 164/1992 Sb., branný zákon, to se však týká pouze vojáků v další službě.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. prosince 2002 č. j. 14 Co 603/2002-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a správným shledal jeho právní závěr, podle kterého žalobkyně neprokázala existenci své pohledávky ve výši 24 000 Kč. Uzavřel, že dohoda o náhradě nákladů ze dne 4. 4. 1995 nesplňuje náležitosti uznání dluhu podle §558 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť uznání závazku ve smyslu tohoto ustanovení je jednostranným právním úkonem, nikoliv dvoustrannou dohodou a předložená dohoda ani nesplňuje stanovený obsah prohlášení o uznání závazku. Další předložená dohoda je dohodou o srážkách ze mzdy, s níž zákon vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu vůbec nespojuje. Námitkou promlčení vznesenou žalovaným se proto odvolací soud již nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nárok na zaplacení žalované částky vyplývá podle jejího názoru z dohody o náhradě nákladů, jejíž existence nebyla v důkazním řízení zpochybněna, takže „dokládat existenci jakéhosi dalšího předchozího závazku je právně irelevantní“. Do této dohody je navíc zakomponováno uznání závazku co do důvodu i výše podle §558 ObčZ a tu proto platí vyvratitelná právní domněnka, že předmětný dluh v době uznání trval. Žalovaný však nedoložil, že tomu tak není, avšak soud k této okolnosti nepřihlédl. Jako nesprávnou hodnotí dovolatelka také výtku odvolacího soudu, že předmětná dohoda není jednostranným právním úkonem, jakým je uznání závazku podle §558 ObčZ. Tato okolnost podle dovolatelky nezpůsobuje neplatnost předmětné dohody o náhradě nákladů, neboť jednostranný právní úkon žalovaného je součástí této dohody jako dvoustranného právního úkonu. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je z tohoto hlediska přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu řeší otázku, zda v daném případě žalovaný uznal závazek k zaplacení sporné částky a zda v důsledku této skutečnosti došlo ke vzniku vyvratitelné právní domněnky o existenci závazku, v rozporu s hmotným právem. Dovolání je tudíž i důvodné.
Podle §558 ObčZ platí, že uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Zajišťovací funkci plní uznání dluhu tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu tedy není samostatným zavazovacím důvodem, původní závazek dlužníka nezaniká, nedochází ani ke změně právního důvodu vzniku závazku, pouze se zakládá vyvratitelná právní domněnka (srov. §133 o. s. ř.), že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. Uznání dluhu tedy není novým právním důvodem závazku, pouze usnadňuje věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť věřitel již nemusí prokazovat vznik dluhu, ani jeho výši v době uznání. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. ObčZ) se k jeho platnosti vyžaduje písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh, uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Vždy je však nezbytné přesně rozlišovat uznání dluhu a vlastní závazek ze smlouvy či z jiného právního titulu. Uznáním dluhu proto není např. závazek dlužníka, byť písemný, vrátit v určitém termínu půjčené peníze (v takovém případě jde o závazek ze smlouvy o půjčce), nýbrž je třeba, aby dlužník písemně uznal, že splní svůj dluh, uvedl důvod jeho vzniku a výši, v jaké dluh uznává. Není přitom nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu (např. stačí poukaz na upomínku, v níž je důvod dluhu uveden), avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž, za případné pomoci výkladu podle §35 ObčZ, důvod dluhu nepochybně vyplývá; stejně tak uznání dluhu co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně zjistitelná.
Dovolatelka dovozuje svůj nárok z tzv. „dohody o náhradě nákladů“ uzavřené účastníky řízení 4. 4. 1995. Především je nutno přisvědčit dovolatelce, že nic nebrání tomu, aby uznání dluhu bylo součástí dohody věřitele a dlužníka, tedy dvoustranného právního úkonu, jak je tomu v daném případě. I takové uznání dluhu, které je součástí dohody věřitele a dlužníka, však musí splňovat shora uvedené náležitosti uznání dluhu stanovené v §558 ObčZ. Předmětné uznání dluhu obsažené v citované dohodě splňuje podmínku písemné formy a také obsahuje vyjádření žalovaného spočívajícího v příslibu zaplatit dluh v konkrétně stanovené výši. Tento právní úkon rovněž obsahuje důvod dluhu – vrácení poměrné části nákladů za výcvik (zdokonalování) ve Vojenské akademii v Brně v době od 24. 8. 1994 do 28. 2. 1995 podle §35 odst. 2 vládního nařízení č. 21/1958 Sb. a za výcvik (zdokonalování) ve Vojenském gymnáziu Moravská Třebová v době od 3. 9. 1990 do 11. 6. 1994 podle §35 odst. 3 vládního nařízení č. 21/1958 Sb. Ustanovení §35 vládního nařízení č. 21/1958 Sb. bylo sice zrušeno novelou branného zákona č. 164/1992 Sb., tento právní předpis však ve svých přechodných ustanoveních v článku II stanoví, že závazky k další službě uzavřené přede dnem účinnosti tohoto zákona se posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku (tedy i podle §35 odst. 2 a 3 vládního nařízení č. 21/1958 Sb.). Závazek k další službě uzavřený po nabytí účinnosti zákona č. 164/1992 Sb., tedy po 15. 4. 1992 by se posuzoval podle §37 a 37a zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon, ve znění účinném po 15. 4. 1992. Nicméně, i kdyby se závazek k náhradě nákladů z důvodu nesplnění závazku k další službě posuzoval podle zákona č. 92/1949 Sb., ve znění zákona č. 164/1992 Sb., nemělo by to vliv na platnost právního úkonu, kterým žalovaný uznal závazek k vrácení částky z titulu náhrady nákladů z důvodu nesplnění závazku k další službě. Právní posouzení nároku žalobkyně a jeho podřazení pod příslušnou právní normu bylo úkolem soudu. Dohoda „o náhradě nákladů“ tedy obsahovala uznání dluhu spočívajícího v povinnosti nahradit žalobkyni náklady studia na vojenském gymnáziu a vojenské akademii v důsledku nesplnění závazku k další službě se všemi náležitostmi tohoto zajišťovacího institutu stanovenými v §558 ObčZ. V důsledku toho byla založena vyvratitelná právní domněnka, že dluh žalovaného existoval k datu uznání dluhu, tj. k datu 4. 4. 1995. Důkazní břemeno ohledně neexistence závazku žalovaného jako dlužníka tedy spočívá na žalovaném.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který vycházel z názoru, že žalovaný neuznal platně svůj dluh a důkazní břemeno v této věci proto leží na dovolatelce, není správný a dovolání je tedy důvodné, přičemž je současně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť má po právní stránce zásadní význam z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2004
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu