ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.349.2004.1
sp. zn. 32 Odo 349/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P. t., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované W. spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 38.438,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 Ro 251/2001, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, č.j. 15 Co 428/2003-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 24. února 2003, č.j. 2 Ro 251/2001-30, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 odmítl pro opožděnost odpor žalované proti jím vydanému platebnímu rozkazu ze dne 21. června 2001, č.j. 2 Ro 251/2001-22. Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že platební rozkaz byl žalované řádně doručen dnem na doručence uvedeným, tj. dnem 16. července 2001, neboť ho od pošty převzala osoba zjevně k přejímání pošty za žalovanou určená, pro ten účel vybavená jejím razítkem. Pokud pak žalovaná předala odpor proti platebnímu rozkazu k poštovní přepravě až dne 3. dubna 2003, učinila tak opožděně, neboť poslední den zákonné patnáctidenní lhůty k jeho podání, která začala plynout dne 17. července 2001, připadl na 1. srpen 2001. Za této situace proto soud prvního stupně postupoval správně, pokud odpor žalované proti jím vydanému platebnímu rozkazu odmítl. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci [§2341a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a o postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatelka snesla argumenty na podporu jí uplatněných dovolacích důvodů a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není dána již z toho důvodu, že dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení o odmítnutí odporu je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není.
Ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu, nelze podřadit žádnému z usnesení v těchto ustanoveních taxativně uvedených. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle §174 odst. 3 o. s. ř. odpor proti platebnímu rozkazu.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 89).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. října 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu