ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.362.2003.1
sp. zn. 32 Odo 362/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. J. N., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. P., zastoupené, advokátkou, o 1,254.081,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 103/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2002, č.j. 54 Co 477/2001-125, takto:
I. Dovolání směřující do části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2002, č.j. 54 Co 477/2001 – 125, pokud jím byl potvrzen rozsudek ze dne 15. května 2001, č.j. 4 C 103/99 – 74, v rozsahu, v němž Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu na zaplacení částky 254.081,- Kč s 26 %úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení zamítl, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2002, č.j. 54 Co 477/2001 – 125 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. května 2001, č.j. 4 C 103/99 – 74, v částech, ve kterých jimi bylo rozhodnuto o částce 1.000,000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 1.1.1998 do zaplacení a o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. května 2001, č.j. 4 C 103/99-74, ve vyhovujícím výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o zamítnutí žaloby v částce 254.081,- Kč s příslušenstvím a změnil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V posuzované věci se žalobce domáhal v souvislosti s ukončením společné podnikatelské činnosti mezi účastníky po žalované úhrady doplatku svého podílu na skutečné hodnotě společného majetku.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav věci a svá skutková zjištění posoudil správně i po právní stránce. Nalézací soud s odkazem na ustanovení §106za a §360a hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „hosp. zák.“) dovodil, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o konsorciu, neboť je nepochybné, že došlo ve smyslu §360a odst. 3 hosp. zák. k dohodě o celém jejím obsahu, byla uzavřena písemně a pokud zákon stanovil náležitosti smlouvy o sdružení, nejednalo se o taxativní výčet jejich náležitostí pod sankcí absolutní neplatnosti pro případ, že některou z náležitostí nebude smlouva obsahovat. Přisvědčil tak soudu prvního stupně, který v odůvodnění rozsudku uvedl, že v posuzované věci není dán žádný z důvodů neplatnosti dohody uvedený v ustanoveních §21 a §22 odst. 1 hosp. zák.
Odvolací soud uzavřel, že „esenciální náležitosti smlouva o konsorciu obsahovala a s přihlédnutím k ustálené judikatuře je nutno pokládat smlouvu za platnou v souladu se shora citovanými ustanoveními“. Soud prvního stupně i s odkazem na přechodná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), zejména jeho ustanovení §763, právně nepochybil svým závěrem, že vznik uvedeného právního vztahu a nároky z něj vzniklé je nutno posuzovat podle hospodářského zákoníku. Rovněž tak úvahám nalézacího soudu, že po ukončení činnosti sdružení se v souladu s jazykovým vyjádřením smlouvy měli její účastníci vypořádat tak, že každý z nich obdrží jednu polovinu nikoliv účetní hodnoty majetku zjištěné inventurou provedenou žalobcem, ale jednu polovinu zisku, za který bylo možné movité věci prodat, nevytkl žádné pochybení. Odvolací soud proto přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že právě s ohledem na výsledky činnosti sdružení mohlo být dosaženo zisku ve výši 2,500.000 Kč a že tato částka měla být základem pro finanční vypořádání obou účastníků. Na žalobce tak připadla z tohoto možného zisku jedna polovina, tj. 1,250.000,- Kč, takže pokud mu bylo vyplaceno jen 250.000,- Kč, je žalovaná mu povinna doplatit 1,000.000,- Kč.
Správnými shledal odvolací soud i úvahy soudu prvního stupně o datu splatnosti žalované částky a výši úroku z prodlení, přičemž pro stručnost na jeho argumentaci odkázal. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že pokud jde o úrok z prodlení, vyšel z ustanovení §141 hosp. zák., podle kterého nesplní-li povinná organizace řádně svou povinnost, může oprávněná organizace na ní požadovat majetkovou sankci sjednanou, a není-li sjednána, majetkovou sankci podle tohoto zákona nebo jiného právního předpisu, je-li pro tento případ stanovena. A protože pro posuzovaný případ není majetková sankce zvláště upravena ani u konsorcia, ani u smlouvy o sdružení, přihlédl k tomu, že účastníci v době zahájení své činnosti podnikali na základě zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů a vyšel z ustanovení §21 tohoto zákona a rozhodl o výši úroku z prodlení podle předpisů práva občanského (konkrétně podle §517 odst. 2 občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“ a podle prováděcího nařízení vlády č. 142/1994 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle dovolatelky soudy obou stupňů sice posoudily předmětnou záležitost podle správné právní normy, jež dopadá na zjištěný skutkový stav, tuto právní normu však chybně vyložily a na daný skutkový stav ji nesprávně aplikovaly. Dovolatelka vyjádřila zásadní nesouhlas s názorem soudů obou stupňů o platnosti dohody o společné obchodní smlouvě ze dne 18. března 1991 uzavřené mezi účastníky, který je dle jejího mínění i v rozporu s právním závěrem Nejvyššího soudu v jiných věcech, přičemž tato konkrétní rozhodnutí cituje. Právní posouzení uvedené dohody má podle jejího názoru zásadní význam na posouzení oprávněnosti žalovaného nároku, neboť žalobce jej o uvedenou dohodu jako o platně vzniklou smlouvu opřel a na základě ní požaduje plnění. Stejně jako v odvolání tak namítla, že mezi účastníky na základě uvedené dohody nevznikl dle ustanovení §106za hosp. zák. ve spojení s §360a hosp. zák. smluvní vztah, který by vůči ní opravňoval žalobce k uplatňování jakéhokoliv nároku, opírajíc toto své tvrzení o skutečnost, že uvedená dohoda uzavřená mezi účastníky neobsahovala jednu ze zákonem vyžadovaných náležitostí, a to konkrétně důsledky porušení smluvních povinností.
Dovolatelka rovněž namítla, že soudy obou stupňů měly aplikovat hospodářský zákoník nejen na právní posouzení předmětné dohody, ale i na ostatní práva a nároky či povinnosti z ní vyplývající, neboť podle §763 odst. 1 obch. zák. se právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992 a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti obchodního zákoníku řídí dosavadními předpisy. Pokud tak neučinily a posuzovaly důvodnost požadavku žalobce o úhradu příslušenství požadované finanční částky a její výše podle občanského zákoníku, dopustily se právního pochybení. Kromě závažné právní otázky, zda vůbec došlo k platnému uzavření smlouvy mezi účastníky, tak vznikla podle dovolatelky i otázka pro posouzení případného příslušenství žalovaného nároku. Zatímco soudy obou stupňů dovodily, že se v posuzované věci řídí majetkové sankce ustanovením §517 odst. 2 obč. zák., má dovolatelka za to, že vztah občanského zákoníku k obchodnímu zákoníku jako vztah zákona obecného k zákonu zvláštnímu platí jen pro právní vztahy vzniklé až po 1. lednu 1992 a pro právní vztahy vzniklé před uvedeným datem (o který v posuzované věci jde), na které pamatují přechodná ustanovení obou uvedených předpisů, by měl být poměr právní úpravy mezi nimi zcela jiný. Uvedla, že každý z těchto zákonů upravuje v přechodných ustanoveních zcela jinou oblast právních vztahů – obchodní zákoník dřívější hospodářskoprávní vztahy a občanský zákoník dřívější občanskoprávní vztahy, přičemž poměr subsidiarity je mezi těmito vztahy vyloučen.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil až do konečného rozhodnutí ve věci samé vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda a v jakém rozsahu je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla žaloba na zaplacení částky 254.081,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ode dne 1. 1. 1998 do zaplacení zamítnuta, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejích právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu bylo tedy podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má v tomto rozsahu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Za otázku zásadního právního významu, na které napadený rozsudek spočívá a jejíž právní posouzení odvolacím soudem dovolatelka zpochybňovala, považuje Nejvyšší soud otázku, zda ke vzniku smlouvy o konsorciu podle §106za a násl. hosp. zák. je nezbytná dohoda účastníků o všech náležitostech uvedených v ustanovení §360a odst. 2 hosp. zák. Tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Otázka, kterou právní normou se řídí majetkové důsledky (sankce) v případě prodlení se splněním peněžitého závazku založeného smlouvou o konsorciu podle §106za a násl. hosp. zák. pak z pohledu řešení otázky vzniku smlouvy o konsorciu dovolacím soudem ztrácí na významu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady řízení dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z pohledu řešení této právní otázky, jsa vázán ve smyslu §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. důvodem uvedeným v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu v řešení uvedené otázky spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §106za odst. 1 hosp. zák. konsorcium je sdružení osob k provedení jednoho nebo více obchodních případů na společný účet. Konsorcium se nezapisuje do podnikového rejstříku.
Podle §106za odst. 2 hosp. zák. o konsorciu se uzavírá smlouva podle §360a. Není-li ve smlouvě dohodnuto jinak, přispívají všichni účastníci konsorcia stejnou měrou k provedení společného obchodního případu.
Podle §360a odst. 1 hosp. zák. smlouvou o sdružení se zavazují socialistické organizace, že spojí svoji činnost nebo část svých prostředků k dosažení určitého účelu, popřípadě k jinému společnému zájmu.
Podle odst. 2 téhož ustanovení hosp. zák. smlouva o sdružení vymezuje zejména
a) účel sdružení, dobu , na kterou je smlouva uzavírána, činnost, která je předmětem sdružení, a způsob jejího provádění, popřípadě prostředky, které jsou předmětem sdružení,
b) práva a povinnosti zúčastněných organizací, výše podílů, kterými přispívají k úhradě nákladů spojených s výkonem dohodnuté činnosti a způsob rozdělení zisku nebo ztráty,
c) důsledky porušení smluvních povinností,
d) způsob vzájemného vypořádání závazků po zániku smlouvy o sdružení.
Podle odst. 3 téhož ustanovení hosp. zák. smlouva o sdružení vznikne dohodou o celém jejím obsahu. K platnosti smlouvy je třeba písemné formy.
Právní úprava smlouvy o sdružení v hospodářském zákoníku předpokládala při spojení činnosti nebo prostředků organizací rozmanitý obsah, čemuž odpovídá příkladmý (demonstrativní – srov. „zejména“) výčet otázek uvedený v §360a odst. 2 hosp. zák. Důsledkem tohoto je pak jediný způsob vzniku smlouvy o sdružení, a to dohodou o celém jejím obsahu.
Ke vzniku smlouvy o sdružení je však nezbytné, aby se její účastníci dohodli alespoň v otázkách vymezených v §360a odst. 2 hosp. zák. Tyto náležitosti musí smlouva uzavírána podle tohoto ustanovení vždy obsahovat. Proto pokud se účastníci o některé z těchto náležitostí ve smlouvě nedohodnou, nemůže dojít ke vzniku smlouvy o sdružení podle §360a hosp. zák. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 1526/99). Tento závěr platí i v případě, že se smlouva o sdružení uzavíraná o konsorciu (§106za odst. 2 hosp. zák.).
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod byl dovolatelkou uplatněn právem.
Protože napadený rozsudek v uvedeném rozsahu není správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., včetně závislých výroků o nákladech řízení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo v tomto rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil v této části soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu