ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.362.2004.1
sp. zn. 32 Odo 362/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně I. V. a.s., zastoupené, advokátkou, proti žalované D. T., spol. s r.o., zastoupené opatrovníkem Mgr. M. M., justiční čekatelkou Krajského soudu v Ostravě, o zaplacení 7.096,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 264/2003, o dovolání Mgr. Ing. P. L., advokáta, správce dědictví zůstavitele Ing. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2004, č.j. 15 Co 82/2004-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 7. ledna 2004, č.j. 12 C 264/2003-29, kterým Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí odmítl podle §174 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odpor Mgr. Ing. P. L. proti platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 11. září 2003, č.j. 2 Ro 962/2003-13, z důvodu jeho podání k tomu neoprávněnou osobou a nepřiznal náhradu nákladů řízení o odmítnutí odporu žádnému z účastníků, ani Mgr. Ing. P. L. (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Mgr. Ing. P. L., ustanovený správce dědictví zůstavitele Ing. J. B., který byl jediným jednatelem a jediným společníkem žalované, není zástupcem žalované jako právnické osoby dle ustanovení §21 o. s. ř., za níž by byl oprávněn jednat před soudy, podávat žaloby a činit procesní úkony. V důsledku toho není ani osobou oprávněnou k vykonávání práv příslušejících účastníku soudního řízení včetně práva brojit proti vydanému platebnímu rozkazu. Zdůraznil, že právnická osoba jako subjekt práva je osobou zcela odlišnou od fyzických osob, které jsou jejími členy či společníky nebo jejími statutárními orgány či členy takových statutárních orgánů, a to i za situace, pokud by jako statutární orgán a společník vystupovala jediná fyzická osoba, jak je tomu v případě žalované. Na situaci žalované, která nemůže vystupovat před soudem z důvodu, že tu není osoba oprávněná za ni jednat, pamatuje ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud prvního stupně postupoval a žalované ustanovil opatrovníka. Úkolem ustanoveného správce dědictví je péče o uchování majetku zůstavitele, v posuzované věci zemřelého jediného společníka a jednatele žalované, patřícího do dědictví, což je však dle názoru odvolacího soudu činnost odlišná od problematiky jednání nadále zcela hmotněprávně i procesně nezpůsobilé žalované jako právnické osoby a jejího zastupování v případě, že tak nemůže činit vlastními orgány. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl Mgr. Ing. P. L. dovoláním, v jehož důvodnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř (dovolatel zřejmě cituje tato ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, že správce dědictví nemá provádět činnost související se zastupováním právnické osoby před soudem. Protože je úkolem správce dědictví především pečovat o uchování majetku zůstavitele do doby, než budou po ukončení dědického řízení známi dědici zemřelého, musí podle dovolatele jednat správce dědictví nejen před správními orgány, ale i před soudy, to i v případě, že se toto týká právnických osob. Proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není dána již proto, že dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení o odmítnutí odporu je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není.
Ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu, nelze podřadit žádnému z usnesení v těchto ustanoveních taxativně uvedených. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle §174 odst. 3 o. s. ř. odpor proti platebnímu rozkazu.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (srov. shodně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 89).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni, ani žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. října 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu