ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.368.2004.1
sp. zn. 32 Odo 368/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. V. J., správce konkursní podstaty úpadce A. T., s.r.o., proti žalovanému M. V., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 305 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 156/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2003, č.j. 51 Co 407/2001-233, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2003, č.j. 51 Co 407/2001-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č.j. 51 Co 407/2001-233, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2003, č.j. 51 Co 407/2001-244, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 6. 1999, č.j. 16 C 156/96-75, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 305 000 Kč s 16 % úrokem od 23. 8. 1994 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení a nevyhověl návrhu na připuštění dovolání pro řešení právní otázky zásadního významu, zda lze za „jiný způsob znemožnění dodání zboží“ považovat včasné nezaplacení kupní ceny. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně s výjimkou, že kupní cena byla sjednána na částku 3 050 000 Kč, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli dne 21. 7. 1994 jako podnikatelé při podnikatelské činnosti platnou kupní smlouvu podle §409 odst. 1 obch. zák. a platně sjednali smluvní pokutu ve smyslu §544 obč. zák., po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že kupní cena nebyla stanovena pevnou částkou 3 050 000 Kč. Tato cena byla jen příkladným výpočtem, zatímco výpočet kupní ceny se měl odvíjet podle čl. II. kupní smlouvy od zahraniční obchodní ceny v obchodní paritě, přímých zahraničních obchodních nákladů a obchodní přirážky kursem platným ke dni platby do zahraničí, přičemž k dodání zboží a fakturaci ceny zboží mezi zahraničním dodavatelem a žalobcem nedošlo, stejně tak nedošlo k fakturaci kupní ceny zboží mezi původním žalobcem a žalovaným. Neprokázal-li žalobce cenu „neodebraného zboží“, a tato v řízení ani jinak nevyšla najevo, odvolací soud uzavřel, že nebyl určitě sjednán základ pro výpočet smluvní pokuty, jež měla při znemožnění kupujícím prodávajícímu splnit dodávku zboží činit 10% z ceny neodebraného zboží, proto je ujednání o smluvní pokutě neplatné podle §37 obč. zák. Poté již nezkoumal, zda žalovaný porušil své povinnosti plynoucí z kupní smlouvy, s nimiž byla spojena povinnost smluvní pokutu zaplatit, když s ohledem na přijatý právní názor o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě bylo řešení této otázky již bezpředmětné. Z uvedeného důvodu nevyhověl návrhu na připuštění dovolání k řešení položené právní otázky, neboť se jejím řešením nezabýval a na ni své rozhodnutí nezaložil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž se domáhá přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., s tím, že žádal odvolací soud o připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a protože se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Má za to, že důvod dovolání je dán §241 odst. 3 písm. b), c) a d). o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v posouzení následujících otázek:
- zda lze v odůvodnění rozsudku neuvést všechny důkazy, které byly ve věci provedeny, aniž by bylo soudem odůvodněno, proč je soud nepřevzal za základ svých skutkových tvrzení, resp. jaká skutková zjištění z nich ve vztahu k věci samé učinil,
- zda soud může projev vůle posoudit jako neurčitý, a tedy i neplatný bez použití zákonem stanovených výkladových pravidel a bez odůvodnění, proč tato výkladová pravidla nepoužil,
- zda pojem „uvedení zařízení do provozu“ lze chápat jako montáž věci a smlouvu obsahující závazek uvést zařízení do provozu je třeba posoudit jako smlouvu o dílo.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud neposoudil dostatečně všechny důkazy, které byly v odvolacím řízení uplatněny, přičemž tzv. opomenuté důkazy, o nichž soudem nebylo rozhodnuto, a důkazy, jimiž se soud nezabývá, zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Poukazuje, že soud vzal v úvahu i skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a vyšly v řízení najevo. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Na návrh správce konkurzní podstaty Ing. V. J., bytem v P. 4, S. II 32/306, který se stal účastníkem řízení místo úpadce A., s.r.o., se sídlem v P. 2, V. 8, IČ …, na straně žalobce, pokračuje Nejvyšší soud v řízení přerušeném v důsledku prohlášení konkurzu na majetek žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2004, č.j. 79 K 16/2004 - 10 (§14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/19991 Sb. o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ].
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně znovu rozhodl ve věci jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozsudku. Tento předpoklad přípustnosti dovolání není splněn, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci jediným rozsudkem.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z §239 odst. 1 o. s. ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, ale současně musí mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo její výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (srov. v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1339/96 publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12). Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, nestačí pro založení přípustnosti dovolání, že se v něm řeší právní otázka významná jen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Spatřuje-li dovolatel zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení konkrétné vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě dovolatel při jednání před odvolacím soudem dne 29. 1. 2003 navrhl, aby bylo připuštěno dovolání, přičemž otázka zásadního právního významu zněla: Zda lze za „jiný způsob znemožnění dodání zboží“ považovat včasné nezaplacení kupní ceny“. V dovolání pak formuluje dovolatel jako otázky zásadního právního významu jiné otázky. S ohledem na výše uvedené je dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení těchto právních otázek nepřípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. nezakládají žalobcem uplatněné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., namítající nesprávnost skutkových zjištění, a podle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání může být podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních.
Dovolání v této věci není přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podané dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. října 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu