ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.370.2003.1
sp. zn. 32 Odo 370/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce P. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1. Doc. Ing. B. P. a 2. RNDr. J. S., o zaplacení částky 679 892 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 482/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2002 č. j. 18 Co 311/2002-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. května 2002 č. j. l8 C 482/98-148 zamítl žalobu, aby byly žalované povinny zaplatit žalobci částku 612 392 Kč s 22% úrokem z prodlení od 1. 6. 2000 do zaplacení a dále částku 618 907 Kč, která je souhrnem úroků z prodlení z částek specifikovaných v tomto rozsudku, řízení zastavil v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to domu čp. 777 v P. 6, C. 73, se stavebním pozemkem a zahradou. Spoluvlastnický podíl žalobce činil jednu šedesátinu, podíl prvé žalované čtyři šedesátiny a podíl druhé žalované jednu šedesátinu. Účastníci své spoluvlastnické podíly na těchto nemovitostech prodali manželům G. za kupní cenu 294 100 Kč, z níž žalobci náleží část odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ve výši 49 016 Kč. Kupující dále podle dohody uhradili účastníkům částku 4 355 900 Kč na nákup tří náhradních bytů. U této částky, kterou dle dohody převzala prvá žalovaná, však nebylo sjednáno, s jakými podíly bude mezi účastníky rozdělena. Prvá žalovaná částku rozdělila podle jejich spoluvlastnických podílů, nicméně žalobci nabídla k vyplacení vyšší částku - 1 100 000 Kč. Žalobce tuto nabídku neakceptoval a prvá žalovaná poté od ní ustoupila a k dohodě mezi nimi nedošlo. Tuto nabídku posoudil soud prvního stupně jako jednostranný úkon prvé žalované, který ji nemohl zavazovat stále. Soud prvého stupně považoval za spravedlivé rozdělení předmětné částky podle spoluvlastnických podílů účastníků řízení s přihlédnutím k tomu, že prvá žalovaná užívala v předmětné nemovitosti byt o podlahové výměře 98,03 m2, druhá žalovaná byt o výměře 105,81 m2 a žalobce obýval suterén domu s místností o výměře 14,98 m2 a toaletu, přičemž ostatní plochy v suterénu byly společné, a dále měl k dispozici ještě koupelnu žalované v přízemí domu, užíval tedy plochy podstatně menší než obě žalované, přičemž se v domě zdržoval zřídka, žil u své přítelkyně. Podíl žalovaného na částce 4 355 900 Kč takto činí podle závěru soudu prvního stupně 725 984 Kč, s připočtením jeho podílu na kupní ceně ve výši 49 016 Kč pak žalobci náleželo celkově 775 000 Kč. Splatnost této částky nastala podle závěru soudu prvního stupně na základě výzvy žalobce jako věřitele zaslané prvé žalované jako dlužnici k úhradě jím požadované jedné třetiny předmětné částky s požadavkem na zaplacení do 30. 10. 1996. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že prvá žalovaná uhradila část tohoto dluhu ještě před jeho splatností, do prodlení se dostala s částkou ve výši 606 030 Kč, kterou postupně umořovala splátkami tak, že do vyhlášení rozsudku žalobci uhradila jak celou vlastní jistinu, tak úroky z prodlení. Vůči druhé žalované byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že nikdy s částkou, která měla žalobci náležet, nedisponovala.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2002 č. j. 18 Co 311/2002-178 rozsudek soudu prvního stupně co do částky 12 000 Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 600 392 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je věcně správné rozhodnutí, neboť soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Nabídka prvé žalované k úhradě 1 100 000 Kč žalobci byla ofertou, kterou žalobce neakceptoval, takže k dohodě nedošlo; následné ustoupení od nabídky bylo právem prvé žalované. Taktéž postup při určení výše podílu žalobce na peněžní částce přijaté od manželů G. zvolený soudem prvního stupně posoudil odvolací soud jako spravedlivé rozdělení předmětné částky, neboť to odpovídá výši spoluvlastnických podílů na prodávané nemovitosti. Námitku žalobce, že prvá žalovaná neuplatnila stejná kriteria pro rozdělení peněz vůči žalobci i vůči druhé žalované, posoudil odvolací soud jako irelevantní z právního hlediska, neboť patří k oprávnění vlastníka s vlastněnou věcí disponovat, včetně oprávnění ji někomu darovat, když na takový úkon další osoba, které se tento úkon netýká, nemá zákonný vliv. Co do částky 12 000 Kč s příslušenstvím odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil, neboť v průběhu odvolacího řízení vzal žalobce v tomto rozsahu žalobu zpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a namítl, že odvolací soud přijal své právní závěry v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání přitom vyplývá, že dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Částka 4 355 900 Kč přijatá prvou žalovanou od manželů G. představuje plnění z jiného právního titulu, než z titulu spoluvlastnictví nemovitosti, a proto nelze přijmout jako zákonu odpovídající kriterium k jejímu rozdělení velikost těchto spoluvlastnických podílů. Podle názoru dovolatele podléhá vztah účastníků za situace, kdy nebyla uzavřena dohoda o rozdělení předmětné částky, právní úpravě podílového spoluvlastnictví podle §137 odst. 2 ObčZ, takže podíly všech účastníků by měly být stejné. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Prvá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s právní kvalifikací věci soudy obou stupňů. Nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že by při stanovení podílů vycházela ze subjektivních důvodů, když jako kriterium použila výši spoluvlastnických podílů všech tří bývalých spoluvlastníků nemovitosti, které je ryze objektivní. Užívání nemovitosti účastníky řízení podle jejich spoluvlastnických podílů konečně bylo potvrzeno i řadou listinných důkazů doložených ve spise. Námitky dovolatele nemohou podle názoru prvé žalované vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a proto navrhuje zamítnutí dovolání.
Druhá žalovaná se připojila k vyjádření prvé žalované a doplnila, že prvá žalovaná a také oba soudy vycházely při stanovení podílů účastníků nejen z výše spoluvlastnických podílů, ale přihlédly i k rozsahu skutečně užívané plochy bytů jednotlivých účastníku a také k tomu,že žalobce ve svém bytě ani fakticky nebydlel. Také druhá žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v posuzované věci nenastala, dovolání proto může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
V posuzované věci jde o posouzení dohody, kterou uzavřeli účastníci tohoto řízení jako spoluvlastníci nemovitostí a současně prodávající s kupujícími, a to v souvislosti s prodejem nemovitostí, přičemž předmětem jejich dohody byla finanční náhrada poskytnutá kupujícícmi na nákup bytů pro všechny tři prodávající. Z obsahu předmětné smlouvy je zřejmé, že ji nelze podřadit pod žádný smluvní typ v občanském zákoníku výslovně upravený, jedná se proto o inominátní kontrakt podle §51 ObčZ se sjednáním odstupného na náhradní byty. Nepojmenované smlouvy jsou podle §51 ObčZ platné tehdy, jestliže svým obsahem a účelem neodporují občanskému zákoníku. V obsahu a účelu předmětné smlouvy nebyl odvolacím soudem shledán žádný rozpor s občanskoprávními ustanoveními, nebyl namítán dovolatelem a nebyl nalezen ani Nejvyšším soudem. Je proto nutno zabývat se tím, jak se odvolací soud vypořádal se skutečností, že v uvedené smlouvě byl sjednán závazek k finančnímu plnění na straně kupujících jednou částkou určenou pro všechny tři prodávající, aniž byla dohodnuta konkrétní výše podílu pro každého z oprávněných, neboť žalobce nesouhlasil s výší podílu, který obdržel, a namítal, že stanovení podílů odvolacím soudem podle spoluvlastnických podílů na prodaných nemovitostech je v rozporu se zákonem, když tyto podíly by měly být podle jeho názoru pro všechny tři účastníky řízení stejné.
Z povahy posuzované věci vyplývá, že na straně žalobce a obou žalovaných šlo o aktivní solidaritu s tím, že částku 4 355 900 Kč převzala první žalovaná. Občanský zákoník upravuje vzájemný vztah mezi více věřiteli v §515 odst. 1, podle kterého platí, že to zda spoluvěřitel, který dostal plnění nedělitelné nebo celé plnění, které mohl žádat kterýkoli ze spoluvěřitelů, je ostatním spoluvěřitelům něčím povinen, závisí na poměru mezi spoluvěřiteli. Tímto ustanovením je tedy zásadně určeno, že vnitřní poměr mezi spoluvěřiteli se řídí právním vztahem, na jehož základě solidarita věřitelů vznikla. Tento jejich základní právní vztah je rozhodující pro posouzení, zda solidární věřitel, který přijal celé plnění, má povinnost vydat ostatním podíly na ně připadající nebo jinak se s nimi vyrovnat. Pouze za situace, že mezi spoludlužníky není žádný takový vztah, pak spoluvěřitel, který přijal celé plnění, není ostatním nic dlužen. V posuzované věci však byl poměr mezi dovolatelem, prvou žalovanou a druhou žalovanou sjednán přímo předmětnou smlouvou účastníků; tento poměr byl dán účelem, na který byla sjednaná částka manžely G. hrazena, a tímto účelem bylo pořízení náhradního bytu pro každého z nich. Kritériem, který určoval poměr mezi účastníky řízení na poskytnutém plnění ve smyslu §515 ObčZ proto nebyl spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti, ale to, co měl každý z nich dostat na náhradní byt přiměřený tomu, který užíval v prodané nemovitosti. Z důkazního řízení však vyplynulo, že žalobce užíval v prodané nemovitosti byt, jehož podlahová plocha nedosahovala ani jedné desetiny výměry podlahových ploch všech tří bytů. Pokud tedy žalobce obdržel od první žalované částku odpovídající výši jeho spoluvlastnického podílu, tj. z hlediska poměru mezi účastníky jednu šestinu, byl touto částkou nepochybně pokryt jeho podíl vyplývající z ustanovení §515 odst. 1 ObčZ. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu tedy vyplývá, že plněním, představovaným celkovou částkou, kterou prvá žalovaná žalobci uhradila do vyhlášení rozsudku, byl jeho nárok na finanční plnění na náhradní byt zcela nepochybně uspokojen.
Odvolací soud tedy nepochybil, pokud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Jeho rozsudek nemá zásadní právní význam a dovolání není proto přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšným žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004 JUDr. Zdeněk Des,v.r. předseda senátu