ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.498.2004.1
sp. zn. 32 Odo 498/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstvo zdravotnictví ČR, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4, IČO 024341, zastoupené, advokátem, proti žalované D. H. a.s., zastoupené, advokátem, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 74/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. prosince 2003, č.j. 15 Co 626/2003 - 42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 625 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokáta, se sídlem v ….
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 11. prosince 2003, č.j. 15 Co 626/2003 – 42 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. července 2003, č.j. 8 C 74/2003-23, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že čl. 4 – Povinnost mlčenlivosti Smlouvy o společném postupu ve sporu o náhradu škody, uzavřené dne 17. 12. 2001 mezi ČR – Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, 128 01 Praha 2, IČO 024341 a D. H. a.s., se sídlem P. 74, … P. 9, IČO …, je neplatný; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení neplatnosti uvedeného právního úkonu ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není dán, dává-li zákon možnost smluvně odstranit spornost názorů účastníků vzájemnou dohodou. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaná nabídla žalobkyni jak společné informování veřejnosti, tak smluvní zrušení vzájemného závazku mlčenlivosti uvedeného v čl. 4 předmětné smlouvy, což žalobkyně odmítla s tím, že v minulosti již bylo mezi účastníky uzavíráno mnoho dohod, které jsou v současnosti napadány veřejností a veřejnými činiteli, proto upřednostňuje postup uplatněním návrhu na určení neplatnosti právního úkonu, o němž má soud rozhodnout. Dovodil, že uzavření dohody o zrušení vzájemného závazku mlčenlivosti nemůže bránit ani ujednání stran zakotvené v článku 5 bodu 5.2, které stanoví podmínku, že každá platná změna smlouvy nastane jen takovým písemným ujednáním, které schválí vláda ČR, neboť ujednání o změně resp. zrušení článku 4 lze dosáhnout písemným ujednáním a následným schválením vládou. Nelze přitom akceptovat námitku žalobkyně, že je omezena její smluvní volnost za situace, kdy má možnost vyřešit podle předmětné smlouvy spor mimosoudně a tuto možnost od počátku odmítá, aniž by mohla znát výsledek rozhodnutí vlády ČR. Nebyl-li tedy z uvedených důvodů prokázán právní zájem žalobkyně na požadovaném určení neplatnosti právního úkonu, nezabýval se soud prvního stupně ani odvolací soud již konkrétními důvody neplatnosti právního úkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odůvodňuje svým přesvědčením, že nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v tom, že otázka naléhavého právního zájmu k podání určovací žaloby nebyla vyřešena, takže věc sama zůstala otevřená. Zdůraznila, že neměla a nemá v daném smluvním vztahu samostatnou smluvní volnost k uzavření mimosoudní dohody o narovnání se zřetelem na čl. 5 odst. 5.2 předmětné smlouvy, přičemž poukazuje, že nemohla ze zjištěných nepřehlédnutelných a významných záporných názorů veřejnosti pokládat souhlas vlády s dohodou o narovnání za dostatečně průchodný, proto je přesvědčena, že naléhavost jejího právního zájmu k podání určovací žaloby je dána. Zdůraznila zároveň zásadu procesní ekonomiky, když se domnívá, že vyřešení věci pravomocným soudním rozhodnutím je v souladu s touto zásadou, neboť je bez nadbytečného rizika průtahů v důsledku odmítavého stanoviska vlády. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že soudy rozhodly v souladu s dosavadní judikaturou a není na místě připustit dovolání, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Zdůraznila, že pro daný spor je zcela bezvýznamné, zda Ministerstvo zdravotnictví ČR v rámci struktury státních orgánů a jejich pravomocí podléhá v určitém rozhodovacím procesu vládě ČR, neboť se jedná o jednání státu jako takového, a nelze otázku naléhavého právního zájmu posuzovat v případě účastníka řízení, jímž je Česká republika jinak, než u jiných právních subjektů a přisuzovat České republice více práv než kterémukoliv jinému účastníku. Po právní stránce je zcela irelevantní námitka dovolatelky, že celá záležitost s žalovanou je medializována a že by uvítala rozhodnutí soudu ve věci, než aby uzavřela s žalovanou dohodu. Je nutno odmítnout i námitku údajného časového hlediska, neboť za ekonomičtější je třeba považovat uzavření dohody, než řešení věci soudní cestou.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými §241a odst. 1 o. s. ř. a fakticky vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V daném případě není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje ve věci samé do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože soud prvního rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá, pokud jde o řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, potřebný judikatorní přesah, když splnění podmínek podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je nezbytné zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétním účastníkům řízení a k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení není dán, existuje-li možnost smluvně odstranit spornost názorů účastníků vzájemnou dohodou, je v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyd. C.H.BECK, r. 2003, svazek 23, číslo judikátu RNs C 1638/2003, podle něhož naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalobce k nemovitosti není dán, jestliže žalovaný vlastnictví žalobce nepopírá, dále např. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 1995, sešit 3, číslo judikátu 35/1995 Usn., podle něhož o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, a např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v Soudní judikatuře sešit č. 1/2001, pod označením SJ 15/2001, podle kterého je určovací žaloba nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů), proto rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá a dovolání tak není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 1 550 Kč /§5, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 1 625 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 26. října 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu