ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.599.2004.1
sp. zn. 32 Odo 599/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Jiřího Macka a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně D. P. s.r.o., proti žalované M., s.r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 59.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 88/2000, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č.j. 1 Cmo 62/2003-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením odmítl odvolání žalované proti rozsudku pro uznání ze dne 15. října 2002, č.j. 48 Cm 88/2000-32, kterým Městský soud v Praze žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 59.800,- Kč s příslušenstvím, jakož i náklady řízení ve výši 2.400,- Kč (výrok I.), a nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.). Odvolací soud tak rozhodl podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. poté, co žalovaná přes výzvu soudu prvního stupně neodstranila vady odvolání (chybějící odvolací důvody a odvolací návrh), které brání jeho projednání a v řízení o něm nemůže být pro tento nedostatek pokračováno.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §239a písm. e) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 [dovolatelka patrně směřovala na ustanovení §238a odst. 1 písm. e)], přičemž v této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že ji o možnosti podat dovolání nepoučil, resp. uvedl, že dovolání proti jím vydanému usnesení není přípustné. Jako dovolací důvod uvedla skutečnost, že řízení bylo postiženo vadami majícími za následek nesprávné posouzení věci. Této vady řízení se odvolací soud podle dovolatelky dopustil především tím, že nebyl oprávněn její odvolání z důvodu jeho nedoplnění na základě §205 o. s. ř. v platném znění odmítnout, neboť podstatná část řízení ve věci byla soudem prvního stupně provedena podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Argumentujíc zněním bodu 15., části dvanácté, hlavy I., zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl občanský soudní řád novelizován, namítla, že odvolací soud, který měl rovněž postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, neměl podle jeho ustanovení §218 z důvodů uvedených v napadeném usnesení právo odvolání odmítnout.
Pochybení se měl odvolací soud dle tvrzení dovolatelky dopustit i tím, že ji nevyzval k vyjádření k žalobě postupem podle §114a o. s. ř., nýbrž ji zatížil povinností se kvalifikovaně vyjádřit k žalobě formou usnesení dle ustanovení §114b o. s. ř., ačkoli podmínky tohoto ustanovení naplněny nebyly. Tím došlo k bezdůvodnému zhoršení jejího procesního postavení.
V závěru dovolání dovolatelka zdůraznila, že hlavní vadu řízení shledává zejména v tom, „že soud neměl postupovat u některých úkonů podle o. s. ř. před novelou z. č. 30/2000 Sb“. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil jak dovoláním napadené usnesení, tak i rozsudek soudu prvního stupně, neboť jí uváděné vady mají vliv i na rozhodnutí ve věci samé.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Pro závěr, že ustanovení občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. se uplatní i pro řízení zahájená před 1. lednem 2001 (bod 1., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.), není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. ledna 2001 (shodně srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě zveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. dnem 1. ledna 2001) soud prvního stupně v posuzované věci postupoval a řízení dokončil, v souladu s bodem 1., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Za této situace pak správně (v souladu s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.) podle téhož znění občanského soudního řádu postupoval i odvolací soud a žádné pochybení v tomto směru, jak činila dovolatelka, mu vytýkat nelze.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu není podle ustanovení §237 o. s. ř. dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení, a nikoliv rozhodoval-li odvolací soud o odmítnutí odvolání, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti druhému výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků, majícího povahu usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.], aniž mohl přihlížet k případným vadám řízení, které mohly mít podle názoru dovolatelky za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť k nim přihlíží (z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto, žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu