ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.686.2003.1
sp. zn. 32 Odo 686/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. P. O., správce konkursní podstaty úpadce M.-D., spol. s r.o., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému D., n. d., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 216 961,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 43/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2002, č. j. 10 Co 162/2002-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 765 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokátce.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2002, č. j. 10 Co 162/2002-141, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 7 C 43/2000-107, ve znění opravného usnesení ze dne 18. ledna 2002, č. j. 7 C 43/2000-114, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 216 961,90 Kč se 17 % úrokem od 9. 10. 1994 do zaplacení, nebylo shledáno podle §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) přípustným. Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť neřeší právní otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně uzavřel, že uplatněný nárok žalobce je oprávněným nárokem na vrácení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, který jej získal z právního důvodu, který později odpadl, přijal-li plnění ve výši 216 961,90 Kč z titulu kupní ceny na základě kupní smlouvy za prodej nemovitosti č. p. 196 na st. parcele 505, obec K., v katastrálním území K. a za prodej projektové dokumentace, a poté k převodu předmětu kupní smlouvy na žalobce nedošlo. Správně i dovodil, že žalovaný je povinen vydat žalobci podle §451 a násl. obč. zák. bezdůvodné obohacení (srov. judikát R 26/1975).
Jestliže žalovaný poukazoval na smlouvu o zrušení vkladu do katastru nemovitostí, uznání závazku a o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 20. 7. 1995, podle níž měl žalovaný a žalobce v zastoupení Ing. S. H. na základě plné moci ze dne 6. 11. 1992 uzavřít dohodu, kterou se ruší návrh na vklad, jež měl být podán na základě uzavřené kupní smlouvy ohledně předmětné nemovitosti, a žalovaný uznal svůj závazek zaplatit žalobci částku, kterou mu žalobce zaplatil podle kupní smlouvy, a naopak žalobce uznal závazek vůči žalovanému, odpovídající polovině daně z převodu nemovitosti podle předmětné kupní smlouvy, a v níž zároveň smluvní strany dohodly, že provedou vzájemný zápočet finančních částek uvedených v této smlouvě, přičemž o termínu zápočtu měl rozhodnout Ing. S. H. podle svého uvážení, pak nelze dospět k závěru, že došlo k vrácení bezdůvodného obohacení formou započtení pohledávek. Aby totiž došlo k započtení a tím i k zániku pohledávky podle §580 obč. zák., musí být projev vůle účastníka vůči druhému účastníku jednoznačně formulován tak, že svou určitou pohledávku v určitém rozsahu „započítává“ s pohledávkou druhého. Z obsahu započtení tedy musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele (srov. Občanský zákoník. komentář, Jehlička, Švestka, Škárová a kol., C.H.BECK, r. 2003, str. 752). Ze skutkových závěrů učiněných nalézacími soudy však vyplývá, že účastníci neučinili jednoznačný úkon směřující k započtení pohledávek. Dohodli pouze, že „vzájemný zápočet provedou“, a o termínu započtení rozhodne Ing. S. H. podle svého uvážení. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout nesprávné právní posouzení, uzavřel-li, že v daném případě se jednalo pouze o dohodu o možném započtení v budoucnosti. Jasný a určitý úkon vůči žalobci směřující k započtení nevyplývá ani z prohlášení žalovaného v řízení před okresním soudem (č.l. 30/verte spisu). Závěr, že nedošlo k zániku žalované pohledávky započtením, je tedy správný.
Odvolací soud rovněž správně ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podepsal-li předmětnou smlouvu ze dne 20. 7. 1995 Ing. S. H. jako zmocněnec žalobce na základě plné moci udělené mu tehdejším jednatelem žalobce, k jejímuž udělení došlo dne 6. 11. 1992, ještě před zápisem žalobce jako právnické osoby do obchodního rejstříku (k zápisu došlo 11. 11. 1992), pak tato plná moc ve smyslu §64 obchodního zákoníku (ve znění platném k datu 6. 11. 1992) neopravňovala Ing. S. H. i nadále jednat za tuto společnost po zápisu společnosti do obchodního rejstříku, neboť ve smyslu uvedeného ustanovení obchodního zákoníku mohla platit tato udělená plná moc jen pro jednání o závazcích souvisejících se vznikem společnosti (srov. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., C.H.BECK, r. 1998, str. 175). Jednal-li tedy Ing. S. H. za žalobce i po vzniku společnosti žalobce, je nutno na toto jednání pohlížet jako na jednání bez plné moci ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák., podle něhož, jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobce dodatečně bez zbytečného odkladu právní úkony Ing. S. H. učiněné dne 20. 7. 1995 schválil. Poukazuje-li dovolatel na dopisy žalobce např. ze dne 24. 10. 2000 a 12. 10. 2000, pak tyto neobsahují schválení právního úkonu Ing. S. H. učiněného dne 20. 7. 1995, nýbrž pouze konstatují existenci plné moci ze dne 6. 11. 1992.
Nepřípadná je i námitka žalovaného, že v dané věci bylo na místě domáhat se ochrany svého vlastnického práva žalobou na určení. Naléhavý právní zájem na určení je dán totiž tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, 2 Cz 8/71, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972). Bylo-li tedy v dané věci možné požadovat žalobou na plnění vydání bezdůvodného obohacení, nebyla na místě žaloba na určení vlastnického práva.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 216 961,90 Kč) ve výši 8 690 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 8 765 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. března 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu