ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.707.2003.1
sp. zn. 32 Odo 707/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně N. T. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované S. C., s.r.o., zastoupené, advokátem, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 487/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2002, č.j. 12 Cmo 161/2002-107, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2002, č.j. 12 Cmo 161/2002-107, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2002, č.j. 37 Cm 487/2000-87, ve výrocích I. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2002 č.j. 37 Cm 487/2000-87, v bodu I. výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 1,278.569,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. června 2000 do zaplacení, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 1,278.569,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. června 2000 do zaplacení (první výrok). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil v bodu III. výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 1,278.569,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku dopravní nehody zaviněné pracovníkem žalované na vozidle žalobkyně, které žalobkyně žalované přenechala 3. srpna 1999 „do nájmu“.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu dopravního prostředku ve smyslu ustanovení §630 a násl. obchodního zákoníku, když listina z 3. srpna 1999, označená v záhlaví jako „předávací protokol“, splňuje náležitosti tohoto smluvního typu. Dále měl za nepochybné, že žalovaná vrátila žalobkyni koncem srpna 1999 vozidlo poškozené po dopravní nehodě, k níž došlo 25. srpna 1999. V situaci, kdy žalobkyně znala přesnou výši škody již 21. ledna 2000 (uvedeného dne jí byl předám znalecký posudek) a kdy „rozsah náhrady škody“ nárokovala u žalované až dopisem z 19. května 2000, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok na náhradu škody uplatnila až po uplynutí šestiměsíční prekluzívní lhůty stanovené v ustanovení v §632 odst. 4 obchodního zákoníku, pročež „musela být žaloba“ jako nedůvodná zamítnuta.
Oproti tomu odvolací soud po doplnění dokazovaní technickým průkazem č. … (k ověření vlastnictví předmětného vozidla) uzavřel, že „předávací protokol“ z 3. srpna 1999, který soud prvního stupně považoval za smlouvu podle ustanovení §630 obchodního zákoníku, neobsahuje závazek žalobkyně přenechat žalované předmětný dopravní prostředek k dočasnému užívání, ani závazek žalované zaplatit nájemné, ani dobu, po kterou by mělo být vozidlo v nájmu žalované. Vzhledem k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena písemná smlouva o nájmu dopravního prostředku, posoudil „vztah uplatněný žalobou“ podle „příslušných ustanovení občanského zákoníku“, konkrétně pak ustanovení §420 odst. 1 a §421 občanského zákoníku. Jelikož obecná právní úprava odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku neobsahuje ustanovení o zániku práva oprávněného na náhradu škody v případě jeho neuplatnění ve stanovené lhůtě u povinného, žalobkyni právo na náhradu škody nezaniklo. Následně se odvolací soud ztotožnil se „zjištěními“ soudu prvního stupně, vyplývajícími z provedených důkazů, z nichž měl za prokázáno, že žalobkyni vznikla škoda na jejím vozidle, které užívala žalovaná bez uzavření písemné smlouvy o nájmu dopravního prostředku, a to v důsledku dopravní havárie, kterou zavinil pracovník žalované. Výše skutečné škody pak byla zjištěna znalcem v částce 1,278.569,- Kč. Námitku žalované, podle které takto stanovená výše škody v rozsahu 90 % pořizovací ceny vozidla, je nepřiměřená, odvolací soud neshledal důvodnou, když skutečná škoda nebyla stanovena ve výši 90 % z pořizovací ceny vozidla, nýbrž z obecné ceny vozidla (po odečtení amortizace).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost odvozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno a)], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno b)].
Namítá, že žalobkyně požadavek na náhradu škody uplatnila z titulu tzv. obecné odpovědnosti za náhradu škody podle ustanovení §420 občanského zákoníku, přičemž v průběhu řízení podáním z 12. prosince 2000 změnila právní důvod „svého žalobního návrhu“ tak, že se náhrady škody domáhala s odkazem na ustanovení §632 obchodního zákoníku, přičemž, ve shodě s žalovanou, uvedla, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení §630 a násl. obchodního zákoníku, a to podpisem předávacího protokolu dne 3. srpna 1999. Odvolací soud tato shodná tvrzení účastníků pominul a soustředil se pouze na „negativní hodnocení“ důkazu - předávacího protokolu z 3. srpna 1999, přičemž se spokojil se zjištěním, že uvedená listina neobsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §630 obchodního zákoníku o smlouvě o nájmu dopravního prostředku.
Dovolatelka „dočasnost a úplatnost“ dovozuje ze smluvního ujednání, že vozidlo je zapůjčeno do nájmu, a že je vybaveno 270 litry nafty a „stejně bude vráceno“. Předávací protokol tak, podle názoru dovolatelky, splňuje požadavky kladené na smlouvu o nájmu dopravního prostředku ustanovením §630 obchodního zákoníku, což koresponduje i se společnou vůlí smluvních stran a jejich shodnými tvrzeními učiněnými v rámci soudního řízení. Pokud odvolací soud dospěl k jinému závěru, měl se vypořádat i s okolnostmi výkladu vůle účastníků, z nichž by nepochybně dovodil, že jím postrádané „obsahové náležitosti“ smlouvy, byly mezi účastníky „známy“ a nebylo o nich žádných pochyb, přičemž současně odpovídaly praxi, kterou mezi sebou strany zavedly.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v neprovedení jí navržených důkazů v rámci řízení před soudem prvního stupně, jimiž hodlala zpochybnit zejména výši škody vzniklé na vozidle. Provedení těchto důkazů nabylo na významu zejména s ohledem na právní posouzení věci odvolacím soudem a zejména pak s ohledem na jeho závěr o „neplatnosti“ uzavřené smlouvy o nájmu dopravního prostředku formou písemného „předávacího protokolu“. Dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud v této souvislosti prakticky vůbec nezkoumal existenci jednotlivých předpokladů vzniku obecné odpovědnosti za škodu, když jediným důkazem, který byl v řízení v tomto směru proveden, je znalecký posudek, k němuž měla žalovaná výhrady, jež nebyly soudy obou stupňů zohledněny.
Proto požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Pro případ, že právní názor odvolacího soudu ve věci „neplatnosti uzavřené smlouvy o nájmu dopravního prostředku“ bude shledán správným, navrhuje, aby dovolací soud zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací námitkou, jejímž prostřednictvím dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla uzavřena písemná smlouva o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení §630 obchodního zákoníku, dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §630 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o nájmu dopravního prostředku se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci dopravní prostředek k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje zaplatit úplatu (nájemné). Podle odstavce 2 smlouva vyžaduje písemnou formu.
Smlouva o nájmu dopravního prostředku je zvláštním typem nájemní smlouvy ve vztahu k nájemní smlouvě upravené v ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku. K jejím podstatným obsahovým částem patří určení dopravního prostředku, dočasnost užívání a úplatnost, přičemž ze smlouvy musí být patrné, že jedna strana přenechává druhé straně užívání dopravního prostředku. Samotná výše úplaty pak ve smlouvě sjednána být nemusí (srov. §634 odst. 1 obchodního zákoníku). Smlouva k platnosti vyžaduje písemnou formu (srov. §630 odst. 2 ve spojení s §272 odst. 1 obchodního zákoníku).
Soud prvního stupně vybudoval svůj závěr o tom, že listina z 3. srpna 1999 je smlouvou o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení §630 obchodního zákoníku na shodných tvrzeních účastníků o tom, že obsahuje veškeré náležitosti tohoto smluvního typu, a dále na zjištění učiněném z této listiny, podle kterého žalovaná od žalobkyně vozidlo převzala.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že předávací protokol neobsahuje závazek žalobkyně přenechat žalované dopravní prostředek k dočasnému užívání, ani závazek žalované zaplatit nájemné, ani dobu, po kterou mělo být vozidlo v nájmu žalované.
Podle ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Z ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že ne všechna právně významná tvrzení účastníků musí být předmětem dokazování v tom smyslu, že jejich pravdivost by musela být zjištěna provedením některého z důkazních prostředků. Zákon naopak počítá s tím, že skutková zjištění soudů mohou mít svůj původ v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevují vůli omezit dokazování jen na ty skutečnosti, které zůstávají mezi nimi spornými. Shodná tvrzení účastníků ale může vzít soud podle ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. za svá skutková zjištění pouze tehdy, obsahují-li údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak - kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli - musely prokazovat pomocí důkazních prostředků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, pod číslem 42). Údaje účastníků, které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností nebo právní posouzení věci, nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu.
Závěr o tom, že „předávací protokol“ obsahuje veškeré náležitosti smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení §630 obchodního zákoníku je zcela nepochybně závěrem právním, přičemž proto, aby soud tento závěr učinil, nemůže vycházet z tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř., když z těchto tvrzení nevyplývala skutková zjištění, nýbrž pouze právní názor účastníků na zmíněnou otázku.
Vycházel-li proto odvolací soud při řešení otázky, zda „předávací protokol“ obsahuje podstatné části smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení §630 obchodního zákoníku, z obsahu této listiny a nikoli ze shodných tvrzení účastníků, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout.
Správným shledává dovolací soud rovněž závěr odvolacího soudu, že „předávací protokol“ neobsahuje závazek žalované zaplatit nájemné (úplatu), když v „předávacím protokolu“ takové ujednání skutečně obsaženo není, a úplatnost oproti očekávaní dovolatelky nelze dovodit ani z formulace, že „vozidlo je zapůjčeno do nájmu, že je vybaveno 270 litry nafty a stejně bude vráceno“. Absenci podstatné části smlouvy o nájmu dopravního prostředku [rozuměj závazku žalované zaplatit úplatu (nájemné)] pak nelze nahradit tvrzením o praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, ani tvrzením, že mezi stranami byla úplata nesporná, když výkladem právního úkonu podle ustanovení §266 obchodního zákoníku a ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, a nelze jím projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30). Vzhledem k obligatorní písemné formě smlouvy (§630 odst. 2 obchodního zákoníku) pak ani případná shoda účastníků o úplatnosti (závazku žalované zaplatit nájemné) nevyjádřená písemnou formou, nemá na správnost závěru o neexistenci smlouvy o nájmu dopravního prostředku ve smyslu ustanovení §630 obchodního zákoníku žádný vliv.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu, namítajíc, že žalobkyně v průběhu řízení změnila právní důvod svého žalobního návrhu a náhrady škody se domáhala s odkazem na ustanovení §632 obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 52, a ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v témže časopise č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňuje posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotně právní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je soud povinen uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli.
Není-li soud právní kvalifikací závazkového vztahu, jak ji provedl žalobce, popř. oba účastníci řízení, vázán, a je-li naopak povinen uplatňovaný nárok právně posoudit podle výsledku provedeného dokazování, nelze ani tuto dovolací námitku považovat za způsobilou zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Přesto dovolací soud dospívá k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i řízení v této věci.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně založil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že žalobkyně nárok na náhradu škody vůči žalované uplatnila až po uplynutí šestiměsíční prekluzívní lhůty podle ustanovení §632 odst. 4 obchodního zákoníku, a proto považoval za nadbytečné doplnění dokazování „účastnickými výslechy jednatelů či svědeckými výslechy“.
Oproti tomu odvolací soud zastávaje právní názor, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení §630 obchodního zákoníku, posuzoval oprávněnost požadavku žalobkyně nikoli pouze z pohledu včasnosti uplatnění nároku na náhradu škody, nýbrž i pokud jde o důvodnost tohoto požadavku co do základu a výše. Opřel-li tak odvolací soud své rozhodnutí, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, o skutkové zjištění, které soud prvního stupně sice učinil, ale na němž své rozhodnutí nezaložil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když tak odepřel žalované možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění (rozuměj zjištění o výši škody) přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jelikož řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], dovolací soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 věty středníkem, odst. 3, odst. 6 o. s. ř. zrušil. Z pohledu právního závěru, podle kterého „předávací protokol“ není smlouvou o nájmu dopravního prostředku, pak neobstojí ani rozhodnutí soudu prvního stupně, proto dovolací soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu, že „předávací protokol“ z 3. srpna 1999 není smlouvou o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení §630 a násl. obchodního zákoníku, je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně neopomene zabývat se zejména otázkou, zda žalobkyní tvrzený závazkový vztah z odpovědnosti za škodu je vztahem obchodním či občanskoprávním, a následně posoudit podmínky pro případnou odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobkyni co do důvodu i výše.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. února 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu