ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.73.2004.1
sp. zn. 32 Odo 73/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce Ing. V. K., správce konkurzní podstaty úpadce K. Ch., zastoupeného, advokátem, proti žalované L. Ch., zastoupené, advokátem, o určení neplatnosti dohody o vypořádání BSM, event. o určení neúčinnosti převodu peněžních prostředků a kupní smlouvy ze dne 3.6.1997, a vydání 3,000.000,- Kč do konkurzní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 29 Cm 3/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2003, č.j. 15 Cmo 110/2003-89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2003, č.j. 15 Cmo 110/2003-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. února 2003, č.j. 29 Cm 3/2000-66, ve znění opravného usnesení ze dne 12. května 2003, č.j. 29 Cm 3/2000-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do konkurzní podstaty úpadce K. Ch. částku 3,000.000,- Kč (výrok I.), zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 44.025,- Kč (výrok II.) a zamítl žalobu o určení, že převody peněžních prostředků uskutečněné úpadcem K. Ch. ve dnech 13.5.1997 částkou 320.000,- Kč, 19.6.1997 částkou 353.500,- Kč, jsou vůči konkurzním věřitelům úpadce K. Ch. neúčinné, dále o určení, že kupní smlouva uzavřená mezi úpadcem K. Ch. jako prodávajícím a žalovanou jako kupující ze dne 3.6.1997, kterou úpadce převedl žalované motorová vozidla ve smlouvě uvedená za 2,326.500,- Kč, je vůči konkurzním věřitelům neúčinná a návrh, aby žalovaná byla povinna z tohoto titulu vydat žalobci do konkurzní podstaty úpadce K. Ch. částky 320.000,- Kč, 353.500,- Kč a 2,326.500,- Kč (výrok III.).
Jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, žalobce se domáhal popsaných nároků s odkazem na usnesení soudu ze dne 17.12.1997, jímž byl na majetek K. Ch. prohlášen konkurz a žalobce ustanoven správcem konkurzní podstaty, a tvrdil neplatnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů Ch. (dále jen „BSM“) ze dne 17.1.1996 pro její nesrozumitelnost a neurčitost, a pokud podle ní K. Ch. (dále jen „úpadce“) vyplatil žalované částku 3 mil. Kč, žádal tuto částku zaplatit do konkurzní podstaty jako bezdůvodné obohacení. Pro případ, že soud neshledá dohodu o vypořádání BSM jako absolutně neplatnou, žádal určení neúčinnosti převodů peněžních částek provedených úpadcem ve prospěch žalované (dne 13.5.1997 Kč 320.000,- a dne 19.6.1997 353.500,- Kč) a jejich zaplacení žalovanou do konkurzní podstaty. Pokud pak úpadce jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřeli kupní smlouvu ze dne 3.6.1997, podle níž úpadce převedl na žalovanou vlastnické právo k motorovým vozidlům tam uvedeným za kupní cenu 2,326.500,- Kč a započetl ve svém účetnictví dne 25.8.1997 takto vzniklou pohledávku proti žalované na její pohledávku z titulu nedoplatku na vyrovnání BSM (v původní výši 3 mil. Kč) , pak i v tomto směru žalobce tvrdil neúčinnost kupní smlouvy a žádal vydat částku 2,326.500,- Kč do konkurzní podstaty. Jak shrnul žalobce, prodejem vozidel úpadce nezískal žádné finanční prostředky k uspokojení věřitelů, pouze se „oddlužil“ vůči žalované, zvýhodnil ji tak na úkor ostatních věřitelů. Jak soud dále uvedl, žalovaná se bránila tvrzením, že dohoda o vypořádání BSM je platná a s poukazem na to, že žalobce specifikoval a tedy i začal uplatňovat v řízení peněžité nároky až v r. 2002 (přestože žaloba byla podána již v r. 2000), namítala jejich promlčení.
Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování ze závěru, že dohoda o vypořádání BSM je neplatná pro nedostatek určitosti, pokud pak bylo na základě ní úpadcem plněno, tj. poskytnuto žalované peněžité plnění v rozsahu 3 mil. Kč, jde o bezdůvodné obohacení podle §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jež je žalovaná povinna vydat. Vzhledem k vyhovění primárnímu požadavku žalobce byl zamítnut soudem jeho eventuální požadavek. K námitce promlčení soud uvedl, že „promlčecí lhůta běží pouze u platného právního úkonu, pokud však soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti dohody, k promlčení nedošlo.“ Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil odkazem na ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalované, jež vytýkala soudu nesprávnost závěru o neurčitosti dohody ze 17.1.1996 a posouzení námitky promlčení, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2003, č.j. 15 Cmo 110/2003-89, změnil napadený vyhovující výrok ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci do konkurzní podstaty úpadce K. Ch. částku 3,000.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud listinu ze dne 17.1.1996 (kterou soud prvního stupně považoval za dohodu o vypořádání BSM) pouze za písemné potvrzení o tom, v jakém rozsahu si manželé – ohledně společných movitých věcí, práv a závazků – vypořádali BSM. Poukázal přitom na v té době platnou právní úpravu (§149 - §150 obč. zák.), jež umožňovala i ústní dohodu a nepředepisovala žádné podstatné náležitosti, jejichž nedostatek by vedl k neplatnosti dohody o vypořádání BSM, a rovněž umožňovala dohodu jen o části majetku v BSM. Uvedenému posouzení listiny jako potvrzení o vypořádání části BSM nebrání její článek VII, v němž je obsažena dohoda o vypořádání společných nemovitostí a jež pro neurčitost obsahu v této části je podle odvolacího soudu neplatná. Veden tímto závěrem odvolací soud uzavřel, že úpadce i žalovaná se platně dohodli o vypořádání společných movitých věcí, závazků a pohledávek, pokud pak úpadce uhradil na svůj závazek zaplatit žalované 3 mil. Kč částky 320.000,- Kč a 353.500,- Kč, šlo o plnění z platné dohody o vypořádání BSM.
Ohledně zbývající částky 2,326.500,- Kč odvolací soud dovodil, že trvá povinnost úpadce ji žalované zaplatit. V kupní smlouvě ze dne 3.6.1997 o prodeji 6 automobilů totiž chybí závazek žalované kupní cenu zaplatit, chybí i ujednání o její výši a proto kupní smlouva nebyla uzavřena a nevznikly z ní pro žádného z účastníků vzájemná práva a závazky. Úpadci nevzniklo tedy právo na zaplacení předmětné částky a neexistující pohledávku nebylo možno započíst na závazek úpadce z vypořádání BSM - vedle toho, že nebyly prokázány ani náležitosti zániku závazku započtením podle §580 obč. zák. Důsledkem však také je, že automobily nepřešly do vlastnictví žalované a žalobce se mohl domáhat jejich vydání do konkurzní podstaty, popř. je zahrnout do soupisu konkurzní podstaty a žalovanou vyzvat k podání žaloby podle §19 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. To však neučinil a částku 2,236.500,- Kč mu nelze přiznat jako plnění bez právního důvodu, protože se nejedná o plnění úpadce podle kupní smlouvy z 3.6.1997. Nelze mu tuto částku přiznat ani jako náhradu za převáděné automobily, protože v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že automobily již neexistují a že uvedená částka představuje jejich hodnotu v době uzavření smlouvy. Žalobě o zaplacení 3,000.000,- Kč nebylo možno proto z uvedených důvodů, jak odvolací soud uzavřel, vyhovět.
Rozsudek napadl žalobce svým dovoláním, jako dovolací důvody uvedl, že řízení je postiženo vadou , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,) a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že přiřkl listině ze 17.1.1996 charakter potvrzení o tom, jak si manželé dohodou vypořádali BSM, aniž se zabýval vlastní dohodou o vypořádání BSM. Aby bylo možno právní úkon hodnotit jako písemné potvrzení o tom, jak se manželé vypořádali, musí být prokázáno, že mezi manželi předtím došlo k vypořádání BSM dohodou uzavřenou ústní nebo konkludentní formou (jinak písemné potvrzení ztrácí smysl). Takovým důkazem by byl výslech úpadce a žalované, soud prvního stupně takové důkazy však neprováděl již vzhledem ke svému právnímu názoru, že v listině jde o neplatnou dohodu o vypořádání BSM. Odvolací soud, pokud hodlal dohodu hodnotit jinak, měl si pro takové hodnocení opatřit důkazy, což však neučinil. Provedení takových důkazů se přitom jevilo jako nezbytné již vzhledem k tomu, že listina byla výslovně označena za dohodu o vypořádání BSM a sepsána byla s ověřením totožnosti účastníků advokátem. Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že platby úpadce byly plněním z platné dohody o vypořádání BSM. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že pokud měl za nesprávný závěr soudu prvního stupně ohledně započtení pohledávek podle ve spisu založeného účetního dokladu, bylo třeba, aby žalobce vyzval k doplnění tvrzení a poučil jej, o čem má tvrzení doplnit (§118a odst. 1 o. s. ř.) a dále ho vyzval k označení důkazů k prokázání sporného tvrzení o existenci započtení pohledávky (§118a odst. 3 o. s. ř.). Řízení tak odvolací soud zatížil dle dovolatele vadou, jež mohla vést k nesprávnému rozhodnutí. Shodné ovšem platí i ohledně závěru odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že neexistují automobily, které kupní smlouvou z 3.6.1997 úpadce prodal žalované a že částka 2.326.500,- Kč představuje jejich hodnotu v době uzavření smlouvy. Žalobce také nijak nemohl předvídat, že odvolací soud zaujme právní názor o neplatnosti uvedené kupní smlouvy, resp. že smlouva nevznikla. S tímto názorem ostatně žalobce ani nesouhlasí, má za to, že výklad přijatý odvolacím soudem k chybějícímu ujednání o kupní ceně je zužující a neodpovídající ust. §409 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Navrhl v závěru, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť (jak je patrné z výše uvedené rekapitulace dosavadního průběhu řízení) směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a je důvodné.
Je třeba souhlasit s dovolatelem, pokud namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ust. §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dokazování a možnosti odvolacího soudu při jeho doplňování souvisí s jednou ze základních zásad, na nichž je zbudováno občanské soudní řízení, a to se zásadou dvouinstančnosti tohoto řízení. Odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§212, §212a o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci (§220 odst. 1 o. s. ř.), nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§220 odst. 2 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1, věta první, o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) až d) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§221 odst. 2 o. s. ř.).
Zásada neúplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Takovýmto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by totiž odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni (přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z uvedeného vyplývá, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti je třeba poznamenat, že není na místě výtka dovolatele k porušení ust. §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolacím soudem. Obecně platí, že pokud objektivně byl na místě postup podle §118a o. s. ř. a nebylo tak učiněno, je dána vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Odvolací soud sám však podle §118a o. s. ř. postupovat v systému neúplné apelace nemůže, neboť by tím došlo k uplatnění (nepřípustnému) nových skutečností, tvrzení a popř. i důkazů. Je to proto soud prvního stupně, kdo postupoval v rozporu s ust. §118a o. s. ř., neboť zde upravená poučovací povinnost je založena na objektivním principu a není rozhodný důvod, proč nebyla splněna (tedy ani právní názor soudu, pro který se mu nejevilo potřebné postup dle §118a odst. 1 o. s. ř. užít).
Odvolací soud však v posuzované věci v souladu se shora uvedenými zásadami nepostupoval. Své rozhodnutí především založil na skutkovém závěru, že obsahem listiny, nazvané jako „Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů“ ze dne 17.1.1996, není vlastní dohoda o vypořádání BSM, ale že jde o potvrzení, jak se účastníci o tomto vypořádání dohodli. Žádný z účastníků však v proběhlém řízení toto netvrdil, z provedených důkazů nic takového rovněž nevyplynulo, a odvolací soud, jenž sám řízení provedením dalších důkazů nedoplňoval, se přijetím takového skutkového závěru zcela odchýlil – bez opory ve skutkových zjištěních – od skutkových závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud tak k jinému právnímu posouzení věci nedospěl na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, nýbrž na základě jiných, svých skutkových závěrů, které učinil z téhož důkazu (aniž jej však sám provedl), přičemž z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem šlo přitom o skutková zjištění, která byla pro rozhodnutí podstatná. Pokud pak sám učinil závěr, že písemné potvrzení svědčí o jinak platně uzavřené dohodě o vypořádání BSM, pak tento závěr je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Odvolací soud dále založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že mezi úpadcem a žalovanou nedošlo k uzavření kupní smlouvy o prodeji automobilů. Zde je však třeba konstatovat, že odvolací soud pochybil zcela zásadně, neboť touto kupní smlouvou se nezabýval ani soud prvního stupně a důkazy k ní neprováděl, nebyla předmětem dokazování ani u odvolacího soudu. Shodné ovšem platí i o tvrzeném zápočtu, resp. účetní listině úpadce o něm. Jestliže z rozsudku, resp. z jeho odůvodnění soudem podle §157 odst. 1 a 2 o. s. ř., musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními (včetně uvedení těch důkazů, o něž tato skutková zjištění soud opřel) a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak tento požadavek splněn v rozhodnutí odvolacího soudu nebyl. Nedostatky v tvrzení žalobce jak ohledně tvrzeného zápočtu, tak i ohledně existence (a hodnoty) převáděných vozidel, jež shledal a měl za rozhodné až odvolací soud, nemohly samy o sobě – bez toho, že by soud splnil svou poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. - přivodit závěr o nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní žalobcem. Je nutno tedy shrnout, že odvolací soud řízení zatížil i jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za této situace nemohou obstát ani právní závěry, učiněné odvolacím soudem a dovolacímu soudu (jenž jejich správnost pro nedostatky ve skutkových zjištěních ani nemohl přezkoumat) proto nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, §243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu