ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.791.2004.1
sp. zn. 32 Odo 791/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně U. ČR, spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému A. J., zastoupenému, advokátem, o zaplaceni částky 341 529, 98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod spisovou značkou 8 C 29/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č.j. 62 Co 536/2003-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokáta, se sídlem v ...
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. září 2003, č.j. 8 C 29/97-182, poté, co jeho rozsudek ze dne 12. září 2002, č.j. 8 C 29/97-149, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 341 529,98 Kč se 14 % úrokem z prodlení od 17. 12. 1993 do zaplacení, byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 341 529,98 Kč se 14 % úrokem z prodlení od 17. 12. 1993 do zaplacení a na nákladech řízení 92 390,50 Kč. Vyšel ze závěru z předešlého řízení, že žalovaný je ve věci pasivně věcně legitimován a že základ žalobního nároku je opodstatněn. Podle pokynu odvolacího soudu se zabýval již jen rozsahem uplatněného nároku. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, jestliže bylo nesporné, že závazek na zaplacení kupní ceny vůči žalobkyni činil 1 229 069,40 Kč, přičemž bylo zaplaceno 850 000 Kč, tudíž žalobkyně mohla požadovat zaplacení 379 069,40 Kč, tedy o 37 539,40 Kč více, než ve skutečnosti žalobou uplatnila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2004, č.j. 62 Co 536/2003-200, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. září 2003, č.j. 8 C 29/97-182, ve výroku ve věci samé potvrdil a v jeho výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 128 892,50 Kč, jinak jeho výrok o nákladech řízení potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně ve věci samé, nesouhlasil však s výpočtem nákladů řízení, neboť soud prvního stupně při výpočtu vycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou byla změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., přičemž s ohledem na část dvanáctou, hlavu první, bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., jímž došlo ke změně občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), bylo třeba v období od 13. 2. 1997 až do doby, kdy byl učiněn úkon podání odvolání ze dne 31. 1. 2002, postupovat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., před její novelizací citovanou vyhláškou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Při uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. namítá, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje, že nebyl předložen žádný důkaz o dodání zboží žalobkyní a nesouhlasí se závěrem, že není třeba dokazovat dodávku předmětného zboží, když zcela jiný subjekt než je žalovaný, a to D. J. P. s.r.o. uznal svůj závazek vůči žalobkyni. Protože žalobkyně nikdy neprokázala a neprokáže, že by zboží žalovanému skutečně dodala, závazek neexistuje, a to ani v době jeho uznání D. J. P. s.r.o. Žalobkyni nelze zbavovat důkazní povinnosti jen proto, že třetí osoba závazek uznala. Jestliže nebylo rozhodnuto o tom, že dlužník – D. J. P. s.r.o. je povinen uhradit věřiteli dlužnou částku a v jaké výši, není možno jednat o případném ručení ručitele, kterým je žalovaný, je-li dlužná částka sporná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ke zjištění, zda předmětné zboží bylo žalobkyní skutečně dodáno a převzato, protože tato skutečnost a nikoliv uznávací prohlášení jiného subjektu je rozhodující v právním vztahu mezi žalobkyní a žalovaným jako ručitelem, v čemž spatřuje zásadní význam v právním posouzení věci.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že není přípustné, protože neřeší otázku zásadního právního významu. Pro případ přípustnosti dovolání navrhla jeho zamítnutí s tím, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Zdůraznila, že žalovaný jako fyzická osoba odebral zboží, které nezaplatil, poté celý svůj podnik prodal smlouvou o prodeji podniku právnické osobě společnosti s ručením omezeným, v níž byl jediným společníkem a jednatelem, přičemž existenci dluhu jako jednatel této společnosti potvrdil. Mimoto poukázala, že dluh byl i částečně zaplacen, a za správný považuje i závěr o rozsahu neuhrazené částky.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V daném případě není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje ve věci samé do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, oběma rozsudky bylo ve věci žalobě vyhověno.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatel v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, a to zda předmětné zboží bylo žalobkyní skutečně dodáno a žalovaným převzato, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
V projednávané věci je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena pouze na kritice správnosti skutkových závěrů ohledně dodání a převzetí zboží.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalované bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu