ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.811.2003.1
sp. zn. 32 Odo 811/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. p., spol. s r.o., proti žalované T. J., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 96.865,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 394/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2002, č.j. 7 Cmo 988/99-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. září 1999, č.j. 20 Cm 394/95-34, kterým bývalý Krajský obchodní soud v Brně žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 96.865,- Kč a náklady řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dovolatelka cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001). V otázce důvodnosti podaného dovolání uvedla, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítla, že odvolací soud rozhodl nesprávně o procení záměně účastníka řízení na straně žalobkyně a že pochybil svým právním závěrem, že žalovaná předmětný závazek platně uznala. Navrhla, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání zrušil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a aby jí napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí nevyslovil. Přípustnost dovolání tak opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. nelze.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaná však návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti podle §239 odst. 2 o. s. ř., nepodala.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Vady řízení ve smyslu §237 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Rovněž dovolání směřující do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – mají s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů nelze totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238a o. s. ř. a podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalovaná zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněný ustanoveními §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. března 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu