ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.905.2004.1
sp. zn. 32 Odo 905/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce L. U., zastoupeného, advokátem, proti žalované, zastoupené, advokátem, o zaplacení 26 872,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 103/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2004, č. j. 19 Co 486/2003 - 388, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 210 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce …, advokáta se sídlem v ...
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 11 C 103/98 – 307, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2003, č. j. 11 C 103/98 - 361 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 94 167,36 Kč s příslušenstvím (výrok I.), nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků (výrok II.), zrušil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2001, č. j. 11 C 103/98-101, kterým byl žalobci ustanoven zástupce Mgr. L. Z. (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. února 2004, č. j. 19 Co 486/2003 - 388 zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2003, č. j. 11 C 103/98-307, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2003, č. j. 11 C 103/98 - 361 ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 67 742,50 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu ve znění opravného usnesení, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 26 872,86 Kč včetně výroků II - IV (výrok II). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Za situace, kdy předmětem odvolacího řízení zůstal pouze nárok žalobce na zaplacení cestovného v částce 25 656,86 Kč a poštovného ve výši 1 216 Kč za období od 1. 1. 1996 do 24. 4. 1997 se odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky řízení byla uzavřena „nepojmenovaná“ smlouva v ústní formě podle §261 odst. 1 v návaznosti na §269 odst. 2 obch. zák., podle které se žalovaná zavázala platit žalobci částku 100 Kč za každou otištěnou fotografii. Žalobce pak neunesl důkazní břemeno, že by obsahem této smlouvy byla i dohoda o úhradě cestovného a poštovného, resp. o úhradě nákladů spojených s pořízením fotografií.
Proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 26 872, 86 Kč s přísl. a žalobce byl uznán povinným zaplatit žalované náklady řízení ve výši 21 075 Kč, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozporuje závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal řádně skutečnost, že si účastníci nedohodli v letech 1992 a 1993 úhradu nákladů souvisejících s pořízením fotografie. Podle dovolatele byla sjednána úhrada za otištěnou fotografii a náklady na zhotovení fotografií, které převyšují 100 Kč, v této částce í nejsou zahrnuty, tak jak by vyplývalo z jednotlivých ustanovení obchodního zákoníku týkajících se smlouvy o dílo. Žalobce je přesvědčen, že rozhodnutím soudů došlo k porušení základních principů podnikání, vyplývajících z obchodního zákoníku i živnostenského zákona. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem)) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 26 872,86 Kč, potvrdil.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, právní úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil /§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./. Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je ve druhém případě /§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./ dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. I při splnění shora uvedených předpokladů přípustnosti však není ani v jednom z obou uvedených případů dovolání přípustné, bylo-li v dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží /§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ale současně převyšujícím 20 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti na základě nepojmenované smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku (§261 odst. 1 a §269 odst. 2 obch. zák.), což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 26 872,86 Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2 135,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu