ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.927.2003.1
sp. zn. 32 Odo 927/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. Č., zastoupené, advokátkou , proti žalovanému D. Č., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 63 609,50 Kč, vedené u Okresnímu soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 180/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2003 č. j. 42 Co 86/2003-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 587,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 14. října 2002 č. j. 13 C 180/97-104 zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 63 609,50 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná spolu s bývalým manželem, synem žalovaného, užívali nemovitost žalovaného v K. Za užívání nemovitosti, včetně zahrady, žalovanému nic neplatili, nemovitost však zvelebovali a investovali do ní. Veškeré opravy na nemovitosti byly prováděny od roku 1989 do roku 1993 až 1994, a to dle tvrzení žalobkyně z důvodu příslibu žalovaného, že nemovitost přejde do jejího a manželova vlastnictví. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat její tvrzení o dání příslibu převodu nemovitosti žalovaným a z toho hlediska posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému investicemi do jeho majetku se promlčuje podle §101 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) za dva roky ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil. Promlčecí doba tedy začala běžet nikoli až od chvíle, kdy se dozvěděla o tom, že příslib převodu vlastnictví nebude realizován, tj. od data rozpadu jejího manželství se synem žalovaného, ale skutečně ode dne provedení investic, neboť jí bylo známo, že investuje do domu ve vlastnictví žalovaného. Pokud byly opravy nemovitosti prováděny do roku 1994 a žalobkyně podala svůj návrh 16. 12. 1997, učinila tak až po uplynutí dvouleté promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. dubna 2003 č. j. 42 Co 86/2003-121 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o neunesení důkazního břemene žalobkyní stran příslibu převodu nemovitostí žalovaným. Přejal také závěr soudu prvního stupně, že i kdyby byla prokázána existence tvrzeného příslibu převodu nemovitostí, nesplňoval by tento úkon náležitosti platného právního úkonu podle §37 odst. 1 ObčZ, podle kterého musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Žalobkyně neprokázala obsah tohoto tvrzeného příslibu převodu nemovitostí - zda se mělo jednat o převod úplatný, či neúplatný, kdy k němu mělo dojít a za jakých podmínek, neuvedla žádná tvrzení tak, aby bylo možné posoudit, zda právní úkon byl učiněn vážně, tedy že žalovaný chtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují a také, zda byl tento úkon srozumitelný. Podle závěru odvolacího soudu byla soudem prvního stupně věcně správně posouzena rovněž námitka promlčení. K chybě došlo pouze u odkazu na příslušné ustanovení občanského zákoníku upravující promlčení bezdůvodného obohacení, jedná se o §107 odst. 1 ObčZ, nikoliv §101, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uvádí dovolací důvody vymezené v §241a odst. 2 písm. b) a v odst. 3 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v nesprávném určení obsahu příslibu darování nemovitosti a v posouzení běhu promlčecí doby. Dovolatelka dále namítla, že z provedeného dokazování vyplývají jiná skutková zjištění než ta, ke kterým dospěly oba soudy. Podle dovolatelky je podstatnou náležitostí darovací smlouvy určení jejích účastníků a předmětu darování, přičemž tyto dvě náležitosti stačí k tomu, aby byla smlouva dostatečně určitá. Tyto náležitosti dovolatelka prokázala – účastníky měli být žalovaný jako dárce a dovolatelka s jejím tehdejším manželem jako obdarovaní. Předmětem daru měly být nemovitosti, ve kterých s manželem bydleli, což bylo dostatečně určité, aniž bylo nutno uvádět konkrétní parcelní čísla a další náležitosti dle katastru nemovitostí. Dovolatelka poukázala na výpověď svědků Z., B. a V. staršího, které podle názoru dovolatelky prokazují, že žalovaný přislíbil darovat své nemovitosti dovolatelce a jejímu tehdejšímu manželovi. Ohledně běhu promlčecí doby odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 944/97 posuzující obdobný případ odvolání příslibu vlastníka převést nemovitost na osobu, jež z toho důvodu do nemovitosti investovala. Podle tohoto rozhodnutí běží promlčecí doba od chvíle, kdy odpadl důvod pro investice, když je zřejmé, že příslib nebude realizován. V případě dovolatelky tato chvíle podle jejího názoru nastala, když se její manželství se synem žalovaného rozpadlo a dozvěděla se, že žalovaný svůj příslib darování nemovitosti neuskuteční. Pokud soudy posuzovaly počátek běhu promlčecí doby od provedení investice, jde o závěr, který spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není podle jeho názoru v dané věci přípustné. Pro naplnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. chybí soudu prvního stupně po zrušení jeho tří mezitimních rozsudků vázanost právním názorem odvolacího soudu. Podle žalovaného odvolací soud nestanovil ve svých zrušovacích usneseních žádný závazný právní názor, nýbrž uložil soudu prvního stupně, aby doplnil absenci skutkových tvrzení žalobkyně o příslibu darování a dále doplnil dokazování k těmto tvrzením, důkazy vyhodnotil a nově rozhodl. Tvrzení dovolatelky o příslibu darování považuje za účelové a nepravdivé, když dovolatelka tak rozhodnou skutečnost uvedla až po pěti letech po podání žaloby, což si vysvětluje tím, že se její právní zástupce tehdy seznámil s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 944/97. Poukázal na to, že dovolatelka je po celou dobu trvání sporu zastoupena advokátem, a proto jí muselo být velmi dobře známo, že podle §101 o. s. ř. ve znění platném k datu podání žaloby jsou účastníci povinni pravdivě vylíčit všechny rozhodné skutečnosti. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, popř. zamítnutí jako nedůvodného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu tohoto ustanovení je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení za účelem zjištění skutkového stavu věci, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak postupovat po procesní stránce a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. V posuzovaném případě odvolací soud svá zrušovací rozhodnutí odůvodnil absencí skutkových tvrzení dovolatelky ohledně daného příslibu žalovaného převést na ni a jejího manžela vlastnictví jeho nemovitosti a dále tím, že není patrno, na základě čeho dospěl soud prvního stupně k závěru o dání uvedeného příslibu. Zdůraznil, že mezitímním rozsudkem se rozhoduje o základu věci, jde tedy o rozhodnutí o skutkovém základu sporu a soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, pro které neměl oporu v provedeném dokazování. Uložil proto soudu prvního stupně, aby doplnil chybějící tvrzení dovolatelky, doplnil dokazování k těmto tvrzení, důkazy vyhodnotil a nově rozhodl. Přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. b) o. s. ř. tedy není dána.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci uvedla dva dovolací důvody, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění) a na nich pak buduje i své vlastní od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových zjištěních a závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Pokud odvolací soud v posuzované věci přijal skutkový závěr, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno ohledně jejího tvrzení o příslibu žalovaného převést na ni a jejího tehdejšího manžela vlastnictví nemovitostí, do kterých dovolatelka investovala, je tento závěr pro dovolací soud závazný.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 3 512,50 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu