ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1015.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1015/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému V. T., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 199/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. února 2004, č. j. 40 Co 855/2003-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.325,- Kč k rukám advokáta … do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 16 C 199/2002-37, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 30.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 27. 6. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 40 Co 855/2003-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč, ve výroku týkajícím se úroku z prodlení jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4% úrok z prodlení z částky 30.000,- Kč od 27. 9. 2002 do zaplacení, zatímco pokud se žalobce domáhal zaplacení 5,5% úroku z prodlení z částky 30.000,- Kč za dobu od 27. 6. 2002 do 26. 9. 2002 a 1,5% úroku z prodlení z téže částky od 27. 9. 2002 do zaplacení, žaloba se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o koupi automobilu značky Suzuki Grand Vitara 2,… za kupní cenu 844.900,- Kč. Takto sjednaná kupní cena zahrnovala mimo jiné i částku 30.000,- Kč za vybavení vozidla systémem ABS, který však ve skutečnosti ve voze není. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že žalovaný přes poučení podle §118a občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) neoznačil před soudem prvního stupně důkazy ke svému tvrzení, že v kupní ceně nebyla částka za systém ABS zahrnuta, a pokud v odvolání uvedl, že částka 30.000,- Kč byla součástí kupní ceny za přestavbu vozidla na užitkovou verzi, jedná se o novou skutečnost, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně, a s ohledem na §205a odst. 1 OSŘ k ní nelze přihlédnout. Zatímco soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které získal žalovaný na jeho úkor plněním bez právního důvodu (§451 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“), odvolací soud shledal žalobu po právu s odkazem na odpovědnost žalovaného za vadu prodané věci a na včasné uplatnění nároku žalobce na slevu z kupní ceny (§599 odst. 1, §597 odst. 1 ObčZ). Změnu výroku týkajícího se úroku z prodlení odvolací soud odůvodnil odlišným právním názorem na počátek prodlení žalovaného a v důsledku toho i jinou výši tohoto úroku podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a že je podává z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Nesouhlasil se závěrem, že částka 30.000,- Kč v kupní ceně vozidla představuje platbu za systém ABS, nikoli platbu za přestavbu automobilu na užitkovou verzi, a namítl, že v řízení u soudu prvního stupně se domníval, že skutečnost, že žalobce kupoval vůz v užitkové verzi, je soudu známa, a že odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval. Své námitky v tomto směru žalovaný podrobně rozvedl zejména vysvětlením, jak probíhá přestavba automobilu na užitkovou verzi, a poukazem na nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Žalovaný nesouhlasil ani se závěrem, že jeho tvrzení o tom, že částka 30.000,- Kč je platbou za přestavbu vozidla, je novou skutečností, jež nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně. Připustil sice, že takto výslovně tuto svoji výhradu před soudem prvního stupně nespecifikoval, ale jelikož už tehdy bylo z důkazů zřejmé, že vozidlo bylo přestavěno, měla být jeho odvolací námitka považována za upřesnění a rozvinutí tohoto tvrzení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud „zrušil napadená rozhodnutí a vrátil věc k dalšímu řízení“.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného s tím, že žalovaný ani nenaznačuje, proč by napadený rozsudek měl mít zásadní právní význam, a ve skutečnosti pouze polemizuje se skutkovými závěry soudu.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Žalovaný napadl svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy včetně výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba domáhající se úroku z prodlení částečně zamítá. Už v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154, vyslovil dovolací soud názor, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu ovšem vyznívá pro žalovaného příznivěji než výrok rozsudku soudu prvního stupně, a tak je zřejmé, že jím žalovanému nebyla způsobena žádná újma, kterou by bylo možno zrušením tohoto výroku odstranit. Proto k podání dovolání proti tomuto výroku není žalovaný subjektivně oprávněn, a to ani v případě, že by jeho objektivní přípustnost dána byla.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení dovolání žalobce nemůže být přípustné, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost podle písm. c), podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho je zřejmé, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dána toliko k řešení právních otázek a že způsobilým dovolacím důvodem zde může být pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoli důvod uplatňující vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], či důvod zpochybňující správnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 OSŘ).
Žalovaný sice v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, ale podstatou jeho dovolacích námitek je především nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že sporná částka 30.000,- Kč v kupní ceně představovala platbu za systém ABS, jímž mělo být vozidlo vybaveno. Tento nesouhlas je ovšem ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, který, jak už bylo uvedeno a jak vyplývá z výslovného znění tohoto ustanovení, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Totéž pak platí i pro námitku zpochybňující závěr odvolacího soudu že žalovaný v odvolání nepřípustným způsobem uplatnil novou skutečnost. Ta je poukazem na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž by ovšem bylo možno přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání tak, jak je žalovaný obsahově vymezil, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
S ohledem na výše uvedené důvody Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. b) a c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokáta za písemné vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5. a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 2.250,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. prosince 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu