ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1035.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1035/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. G., zastoupeného, advokátem, proti žalované E. Š., o určení, co je obsahem právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 104/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 14 Co 358/2003-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. března 2003, č. j. 8 C 104/2002-13, zamítl žalobu na určení, že „darovací smlouva, týkající se ideální poloviny nemovitosti rodinného domu čp. 88 se stavební parcelou č. 124 a zahradou parc. č. 125 a 126, zapsaných LV 1219 pro katastrální území S., vedené u Katastru nemovitostí P. – M. sjednané dne 2. 9. 1998 je neplatná“ a rozhodl o nákladech řízení. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j. 14 Co 358/2003-31, připustil změnu žaloby provedenou v odvolacím řízení (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že „darovací smlouva ze dne 2. 9. 1998 není darovací smlouvou, ale dohodou o zastoupení žalované žalobcem při prodeji ideální poloviny rodinného domu č. p. 88 se stavební parcelou č. 124 a zahradou č. 125 a 126 zapsaných na LV č. 1219 pro kat. úz. S. u Katastru nemovitostí P. – m.“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že jsou splněny podmínky pro připuštění změny žaloby podle §211 a §95 OSŘ, jelikož se žalobce „na základě stejného skutkového základu domáhá jiného určovacího výroku“. Neshledal ale důvodnou námitku žalobce, že soud prvního stupně porušil svoji poučovací povinnost, kterou vůči němu měl podle §5 OSŘ pokud jde o nutnost tvrdit v tomto řízení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, jelikož z protokolu o jednání soudu prvního stupně zřetelně plyne, že tento soud své poučovací povinnosti dostál. Žaloba je i po provedené změně žalobou určovací, a tak je nezbytné, aby žalobce naléhavý právní zájem na určení obsahu právního úkonu prokázal. Ten však dán není, neboť sám žalobce prohlásil, že nechce zpochybnit účinky darovací smlouvy z 2. 9. 1998 v katastru nemovitostí. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen v souvislosti s připuštěnou změnou žaloby.
Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně řádně splnil svoji poučovací povinnost, a setrval na námitce, že poučení soudu prvního stupně, že je povinen doplnit své žalobní tvrzení o to, jaký má na určovací žalobě naléhavý právní zájem, bylo jen formální a tedy nedostatečné. Žalobce navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). V daném případě odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že na požadovaném určení, ať už šlo o určení neplatnosti darovací smlouvy nebo o určení, co je obsahem tohoto právního úkonu, žalobce nemá naléhavý právní zájem, a právě z tohoto důvodu žalobu zamítly. Okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci tedy oba soudy posoudily shodně a formální „změna“ rozsudku soudu prvního stupně je pouze důsledkem připuštěné změny žalobního petitu. Z pohledu shora uvedené judikatury je proto rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, a tak přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ nemůže být dána.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl „potvrzen“ prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Proto dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Za této situace připadá v úvahu pouze přípustnost podle písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ze znění citovaného ustanovení je zřejmé, že může založit přípustnost dovolání pouze pro řešení právních otázek, tedy že musí být dán dovolací důvod založený na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Žalobce však ve svém dovolání žádnou právní otázku dovolacímu přezkumu neotevírá, jelikož jeho poukaz na nedostatečné splnění poučovací povinnosti ze strany soudu prvního stupně (a současně na vadný postup soudu odvolacího, který k této tvrzené nesprávnosti nepřihlédl) je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. námitkou, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však sám o sobě, i kdyby byl naplněn, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Dovolací soud je vázán důvody uplatněnými v dovolání (§242 odst. 3 OSŘ) a vzhledem k tomu, že žalobce nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem vůbec nenamítá, nezbývá než konstatovat, že jeho dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto je Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu